V dnešním evangeliu se mluví o učitelích zákona a farizejích. Kdo byli zákoníci a farizeové? Na základě výzkumů biblické archeologie a historie víme, že farizeové a zákoníci tvořili jakousi náboženskou elitu Izraele. Mezi jednoduchými lidmi se těšili velké úctě možná podobné té, jaké se těšíme my kněží a řeholníci u skutečně věřících katolíků. Snažili se zachovávat Mojžíšův zákon do posledního puntíku.
Co měl tedy Pán Ježíš proti těmto osobnostem náboženského života? Ježíš sám vyjadřuje jejich problém: „Kdybych nebyl přišel, neměli by hříchu!“ Toto asi nejlépe vystihuje, v čem tkví problém farizeů. Do příchodu Pána Ježíše tvořili a představovali to, co lidé sami o sobě na cestě své náboženské snahy mohli dokázat. Farizejství je náboženská snaha, ale žitá jen čistě z lidských sil. Bez milosti, která pramení z Krista, člověk dokáže vytvořit jen slušného nábožného člověka, ale není schopen změnit své nitro. Změna nitra je závislá na přijetí Ježíše Krista.
„Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, ale nejednají.“ Farizej je člověk pěkných a správných slov. Jejich slova jsou dobrá a to až natolik, že se člověk, hledající spásu, může a dokonce má podle nich řídit. Říkají, ale nejednají. Našemu smýšlení by více sedělo, kdyby Pán Ježíš řekl, „Zákoníci a farizeové si usedli na Mojžíšovu stolici, proto nedělejte nic z toho, co vám řeknou.“ Ale Boží moudrost přikazuje jinak. Poslouchat toho, kdo hlásá Boží Slovo, i když sám nežije podle Božího Slova. Poslouchat proto, že se zde vysluhuje Boží Slovo.
Farizeové byli vzdělaní lidé, kteří měli klíče poznání, klíče od nebeského království, ale sami pro svou povrchnost a pohodlnost do něj nevešli a dokonce zabraňovali těm, kteří by chtěli vejít.
„Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi.“ Další charakteristika této nemoci: „Závislost na lidském uznání.“ Lidský obdiv je pro tyto lidi motorem jejich duchovní snahy. Není to láska k Bohu, ale lidský obdiv. A to dlouho nevydrží a ani nedovede k dokonalosti.
Písmo svaté nám ukazuje cestu, jak se lze dostat z tohoto začarovaného kruhu. Dobře to vidíme na Nikodémovi, který přišel k Ježíšovi, jako jeden z farizeů, který poznal svou bídu. To první, co musíme udělat, je obrátit se k Ježíšovi. V duchovním životě se tento obrat k Ježíši obyčejně děje ve fázi očistné. Člověk přestává věřit v sebe a začíná věřit v Krista.
Je třeba znovu se narodit z vody a Ducha. Voda představuje pokání. Duch je obnovující mocí. Narodit se z Ducha, přijmout do sebe Ducha Božího, to lze jen v poslušnosti Božímu slovu. Vždy, když v poslušnosti podrobujeme svou lidskou vůli boží vůli, naplňuje nás Duch Svatý a přetváří nás do podoby Božího Syna.
Musíme uvěřit v Boha Lásku, uvěřit v Lásku Boha: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo, kdo v něho věří nezahynul, ale měl s ním věčný život v nebi.“ Není to láska typu: „budu tě mít rád až když!“ ale „Bůh nás miloval ještě, když jsme byli hříšní“. Ve víře v Boží lásku začíná tát naše kamenné srdce. Uvěřit v Boží lásku, která se nám denně dává ve Slově i ve Svátosti.
O sv. Františkovi se říká: „V těchto posledních dnech se projevila dobrota našeho Spasitele Boha na jeho služebníku Františkovi. Ukázala se všem, kteří jsou pokorní a milují svatou chudobu. Když velebí nesmírné Boží milosrdenství, jak se na něm proslavilo, učí se na příkladu Františkova života. Odříkají se naprosto bezbožnosti a světských žádostí, žijí podle Kristova vzoru a neustále touží po naplnění blažené naděje.
On byl skutečně chudý a zkrušený a tak vznešený Bůh na něj pohlédl s ochotnou dobrotivostí. Nejen že pozvedl nuzného z prachu světského života, ale učinil ho vyznavačem, vůdcem a hlasatelem evangelní dokonalosti. Dal ho věřícím jako světlo, aby vydával svědectví o světle a připravil Pánu k srdcím věřících cestu jasu a pokoje.“