06. Pokání

Velmi často si zaměňujeme pokání se svátostí pokání, i když nejde přesně o totéž. Ačkoliv zpověď nazýváme „svátostí pokání“, pokání je významově širší pojem. Potřeba pokání vyplývá ze situace člověka po dědičném hříchu a patří k základním požadavkům proroků i Ježíše. „Obraťte se (čiňte pokání) a věřte evangeliu!“

Pokání je ochotou přijmout Boží Království v osobě Ježíše Krista. Adam zhřešil tím, že si vzal život do vlastních rukou a rozhodl se žít jen podle sebe a pro sebe. My všichni jsme tuto formu života zdědili po něm. Jsme vůči Bohu hříšné „soběstační“. Základní skutek pokání je znovu přijetí Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Uznat Boží nárok na sebe. Slovo víra, v jazyce, kterým mluvil Ježíš, má i takový smysl, jak nechat se vést. Je to opak toho co udělal Adam.

Říkali jsme, že prvotní hřích způsobil, že se rodíme ve stavu bezbožnosti (ASEBEIA) a z ní pramení naše bezmocnost, další hříchy jsou plodem dedičního. Do tohoto stavu zaznívá Ježíšova výzva k pokání, která neklade přednostně důraz na vnější skutky, pytlovinu, popel, půsty a umrtvování, ale k obrácení srdce.

Vnitřní pokání je radikálně nové zaměření celého života, obrácení k Bohu celým srdcem, rozchod s hříchem, spolu s odporem vůči špatným činem, které jsme spáchali. Zároveň s sebou přináší touhu a předsevzetí změnit život s nadějí na Boží milosrdenství. Toto obrácení srdce doprovází spásný smutek. Tím, že naše srdce objeví velikost Boží lásky, se zachvěje hrůzou z tíhy hříchů a začíná se bát urazit Boha a odloučit se od Něho. Sv. Klement Římský říká: „Upírejme pohled na Kristovu krev a uvažujme, jak byla drahá pro Boha, jeho Otce: vždyť tím, že byla vylita za naši Spásu, nabídl Bůh celému světu milost obrácení.“ (List Korintským).

Vnitřní pokání křesťana může mít velmi rozmanité projevy. Písmo sv. i Otcové zdůrazňují zvláště tři způsoby: půst, modlitba, almužna, které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě, k Bohu a k bližním. Čtení Písma Sv., modlitba liturgie hodin a Otčenáše, každý upřímný úkon Bohopocty v nás oživuje ducha pokání a přispívá k odpuštění hříchů. Slyšení Božího slova má sílu.

Opravdové a plodné pokání začíná tam, kde se stáváme učedníky Ježíše. Bůh je blažeností, ale můžeme ho takto poznat jen tehdy, když se správně naladíme. Po dědičném hříchu jsme jako rozladěné rádio. Přestože jsou v éteru kolem nás rádiové vlny, na kterých je krásná hudba, nejsme schopni se z ní těšit, dokud si nenaladíme přijímač na správnou frekvenci. Ve vztahu k Bohu je tou správnou frekvencí Boží Slovo a tím naladěním souhlas s Ním.

V Hebrejských textech SZ bývá pokání označováno slovem „Šub“. Toto slovo vyjadřuje radost z návratu vězně ze žaláře nebo psance z exilu. Pokání to je radostný návrat domů k Otci. Sv. Anton z Padovy hovoří o pokání jako o svatbě plné radosti. Mezi znaky pravého pokání patří radost a jásání srdce a oslavná chvála Boha. Pokání je výzvou pro všechny křesťany, na všech stupních duchovního života, musí se stále prohlubovat. Jeho završením je smrt přijata z lásky k Bohu.

V řeckém jazyce se pro pokání užívá termín Metanoia. Toto slovo je výzvou: „Změňte smýšlení!“ a vyjadřuje duchovní podmínku návratu k Bohu a společenství s Ním. Změňte smýšlení, ne ve smyslu jiného lidského způsobu myšlení, ale jak říká apoštol: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ (Flp 2,5-8)

Ježíš vyzdvihuje pokání jako centrální pojem svého poselství. Na mnoha místech evangelia zaznívá: „Čiňte pokání!“ Pokání se koná a někdy tak tvrdě jak se pracuje na denní chléb. Pokud jsem hřešil, mám to napravit. Pán Ježíš neučí: „Když budete chodit pravidelně na zpověď, je to v pořádku!“ Zpověď je jen malou částkou z toho, co pokání všechno obsahuje. Kdyby naše zpověď byla správně prožívání, byla by pokáním, ale pokud je jen vyznáním hříchů, bez snahy o vnitřní změnu života, bez skutečné lítosti a předsevzetí, není pokáním.

Pokání má být stylem celého křesťanského života. Pokání to je zřeknutí se sebe vlastnění. Je to darování se Kristu. To, že existujeme sami pro sebe, bez reálného vztahu k Bohu jako k Bohu, vůbec není v pořádku. Žitá kajícnost to je boj s naším sobectvím. Dát přednost Božímu Slovu před pokušením žít jen pro sebe a podle sebe. Žitá kajícnost je snaha o čistotu srdce a čisté srdce nás vede k poznání Boha. Kajícnost je úsilí o obnovu dýchání naší duše, jako tomu bylo na počátku, když Bůh i člověk dýchali v souladu.

Většinou, když se zamýšlíme sami nad sebou a nad svou hříšností, považujeme za svou největší chybu určitou danost, se kterou jsme se narodili, něco, za co v podstatě ani nemůžeme a s čím si nevíme rady. Ve vítězství nad hříchem hledáme Spásu a jsme zoufalí, když zjišťujeme, že s určitými věcmi neumíme navzdory nejlepší vůli něco pozitivního udělat. Naše duchovní úsilí se vyčerpává v tom, na co nemáme sílu a proto po určitých zklamáních přijímáme jako normální stav: kompromis s hříchem.

Naše situace se podobá člověku, který je od narození nemocný. Moudrý lékař mu nebude vyčítat stav, ve kterém se narodil. Může mu však vyčítat, když mu naordinuje účinné léky a zjistí, že je nebere. Od chvíle, kdy existuje dostupný lék, je zodpovědný za svůj stav. Pán Ježíš v evangeliu sv. Jana říká na adresu farizeů: „Kdybych byl nepřišel a nemluvil k nim, byli by bez hříchu. Nyní však nemají výmluvu pro svůj hřích.“ (Jan 15,22) Hřích je v tom, že neuvěřili v Syna Božího.

Každý člověk musí osobně přijmout Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána: až potom bude moci zakusit radost z Boží Lásky a pochopit Boží plán Spásy pro svůj život. Celá skutečnost možné pozitivní změny spočívá v přijetí Božího Syna. Přijetí Božího Syna je Vtělení Božího Slova do nás. To co nazýváme „svatým přijímáním“, nespočívá jen v tom, že otevřeme ústa po tom, co jsme řekli „Amen“ k Tělu Kristovu.

Ve svatém a životadárném přijetí Božího Syna jde především o to, aby se Boží Slovo, II. Božská osoba stala řídícím principem – životem, mého života. Toto je první a základní princip svatého přijímání. Prvořadá je snaha přijmout Boha, který se zjevuje ve Slově. Je to základní předpoklad duchovního boje. Pokud není Kristus v nás, určitě prohrajeme zápas s ďáblem. A naopak: „Kristus ve vás, naděje slávy.“

Existují v podstatě tři možné stavy lidské duše ve vztahu ke Kristu, Spasiteli:

1. Člověk přirozený. V takovém stavu se rodíme na tento svět. Takový člověk vírou nepřijal Ježíše jako svého osobního Spasitele, buď proto, že ho nezná, nebo proto, že mu nechce podřídit svůj život, nechce se vzdát svého sobeckého stylu života. Sv. Pavel o takových lidech píše v 1 Kor 2,14: „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.“

Do této skupiny patří např. král Herodes, který za žádnou cenu nechce přijít o svou vládu. Takový člověk se nechává ovládat svým egoismem. Jeho zájmy jsou poddané vlastním choutkám, co se často končí pocitem disharmonie. Protože je nešťastný, prožívá i vnější svět jako špatný. Jeho pohled není čistý a proto se mu všechno zdá špinavé. Pokud nezmění svůj pomýlený styl života, postupně přijde až k zavrhovaný světa i sebe, což často může vést až k sebevraždě. Takový životní styl ústí do satanismu.

2. Člověk duchovní. Je to člověk, který vírou přijal Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Protože přijímá Boží Slovo, působí v něm a skrze něj Duch Svatý. Nejkrásnějším typem takového člověka je Panna Maria. Sv. Pavel mluví o takových lidech v listu Ef 3,14-19: „Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.“

„Vnitřní člověk“ může v nás zesílit mocí Ducha Svatého. Kristus skrze víru přebývá v takovém člověku. Víra je základním předpokladem lásky, tak jako otevřená náruč umožňuje objetí. Kristus je na trůnu života. Ego je detronizované. Všechny zájmy jsou poddané Božímu řízení. Výsledkem je život v harmonii s Božím plánem. V takovém člověku se objevuje ovoce Ducha, kterým je láska, radost pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. (zrov. Gal 5,22-23)

3. Tělesný křesťan. Je to třetí typ člověka a asi v církvi nejrozšířenější. Je to člověk, který Krista zná a také ho přijímá, ale ne zcela a ne natrvalo. Neodevzdal mu celý svůj život a proto se často cítí bezradný a znechucený, protože se spoléhá jen na své vlastní síly ve snaze o křesťanský život. Sv. Pavel o takových křesťanech říká: „Já jsem k vám, bratří, nemohl mluvit jako k těm, kteří mají Ducha, nýbrž jako k těm, kteří myslí jen po lidsku, jako k nedospělým v Kristu. Mlékem jsem vás živil, pokrm jsem vám jíst nedával, protože jste jej nemohli snést – ani teď ještě nemůžete, neboť dosud patříte světu. Odkud je mezi vámi závist a svár, ne-li z toho, že patříte světu a žijete jako ostatní lidé?“ (1 Kor 3,1-3)

Takový život je poddaný vlastnímu „Egu“. Kristus sice vešel do tohoto života, ale člověk se mu zcela nesvěřil. Jeho zájmy jsou poddané vlastním choutkám, co se často končí zážitkem deprese. Takový člověk nezná své duchovní dědictví, svou pravou totožnost v Bohu a ani Boží zaslíbení. Nemá víru jako živý vztah k Božímu Slovu. Je neposlušný Bohu. Má nedostatečnou lásku k Bohu i lidem. Jeho modlitební život je ubohý, studium Písma nedostatečné. Chybí mu touha po něm a nerozumí tomu, co čte. Má jen formální vztah k Bohu. Trápí ho nečisté myšlenky. Bývá často plný zloby, hněvu a kritiky, žárlivosti a znechucení. Nemá jasný a pravý životní cel.

Držme se Ježíšových slov: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mt 16,24) Jde o to, aby se naše ego pokořilo před Božím Slovem, aby sestoupilo z trůnu. Musí se vzdát místa zbožňování a uvolnit ho Bohu. Zapření sebe je snahou zříci se tohoto vedoucího postavení. Nežít svůj život, ale žít Boží Slovo. Nechtít být středem všeho.

Obrácení a každodenní pokání nacházejí svůj pramen a svůj pokrm v eucharistii, protože v ní je zpřítomněná oběť Krista, který nás smířil s Bohem: ní jsou živeni a posilování ti, kteří žijí z Kristova života. Eucharistie řeší náš největší problém, naši bezbožnost a hříšnou soběstačnost. V ní se učíme eucharistickému životnímu stylu, vděčnosti vůči Bohu a oslavě Boha.

Snaha o časté sv. přijímání nás vede k duchovnímu zápasu s hříchem, který vládne v našich srdcích. Zápas s hříchem spočívá v tom, že neděláme to, co sami chceme, protože naše vůle tíhne ke špatnému. Musíme dělat to, co vyžaduje Ježíš. On je náš životní styl. Nemůžeme koketovat s hříchem, když chceme přistupovat k eucharistii, k svatému přijímaní.

Víme, že člověk vnitřně roste svatým přijímáním. Ale název svaté přijímání je trošku jednostranný. Abychom mohli mluvit o skutečné lásce k Bohu, která vás uzdraví, je třeba jej doplnit slovíčkem – vydání, odevzdání. Ježíš se dává nám a my ho přijímáme, ale na druhé straně platí, že my se máme dát Bohu. Toto vydání se musí uskutečnit ze strany hříšného člověka. Pokud Bohu neodevzdáme své bytosti a své životy, nikdy nepřemůžeme hřích. Svaté přijímání je jen tehdy svaté, jde-li o trvalou odevzdanost, kterou když poruším, tak čím dříve napravím upřímnou lítostí a zpovědí.

Kdysi jsem se setkal v letniční apoštolské církvi s lidmi, kteří vydávali svědectví o tom, jak je Ježíš osvobodil od různých hříšných sklonů, drogové závislostí nebo od prostituce. Byli osvobozeni v případech, se kterými si ani psychiatr a často ani kněz nevěděli rady. Když jsem zkoumal, jak k tomu došlo, tak jsem zjistil, že šlo u nich vlastně o duchovní svaté přijímání, protože neměli mezi sebou kněze, kteří by jim mohli eucharistii vysloužit. Stačilo jen to, aby tito, až po uši v hříších ponoření lidé, svými slovy pozvali Ježíše do svého problému. Oslovili svými slovy Ježíše a on v jednom momentě změnil jejich život.

Je třeba vydat se Bohu. Člověk je schopen a ochoten obětovat svou svobodu, když tuší, že život v manželství je plnější než to, co žije jako svobodný. Obvykle to dokážeme dělat tehdy, když zjistíme, že partner je v něčem lepší než my, nebo alespoň není horší od nás. Ale Pán Ježíš nám nabízí společenství ne proto, že jsme ho uchvátili svými kvalitami, ale proto, že prostě ví, že bez něho skončíme v pekle svých hříchů a zvrácenosti. Chce po nás, abychom mu odevzdali svou hříšnou bytost, a On nám dává jako výměnu účast na svém boholidském životě. Žalmista říká Bohu: „Tvá milost je lepší než život“.

My se denně sytíme Ježíšem jako chlebem. Chyba není ve svátosti, ale v naší malé víře, že nevěříme v Jeho přítomnost, ačkoli sám Nejvyšší říká: „Toto je mé tělo!“ a že se mu neodevzdáváme. Zkuste mu zcela vážně v okamžiku svatého přijímání předat celou svoji bytost. Dejte mu právo na svůj život, přijměte Ho jako svůj Život a já vám zaručuji, že nebudete z tohoto setkání s Ním odcházet smutní.

O Sv. Františkovi čteme: „A ačkoli sv. František ještě nekázal lidu veřejně, ubírajíc se cestou, napomínal a povzbuzoval muže i ženy, řka jednoduše s láskou: „Milujte Boha, bojte se ho a čiňte pokání za své hříchy.“ A bratr Egid říkával: „Dělejte, co vám říká tento můj duchovní Otec, protože vám říká to nejlepší.“