Jak jsme již uvažovali v první přednášce, v Panně Marii začíná žít Ježíš. A protože tu nejde o čistě biologický život, neboť Ježíš se počíná z Ducha Svatého a Duch Svatý je nutným předpokladem tohoto života, platí, že každý vědomý a dobrovolný hřích by mohl toto těhotenství přerušit. Přesto nevidíme, že by se Panna Maria, s Ježíšem pod srdcem, uzavírala a dokonce se vydává na cestu. Uvědomme si, že v té době měla asi 14 let a podebrala se na náročnou cestu. Pán Ježíš nevstupuje do nás proto, abychom se s ním kdesi zavřeli, On je Bůh Silný. I když v našem případě, tedy v případě lidí narušených dědičným hříchem, určitá doba uzavřenosti a zrání v samotě hraje velkou roli.
Přijetí Ježíše se v Panně Marii projevuje ve více oblastech. Především ho Ona sama prožívá jako svého Spasitele. Zatímco Zachariáš po narození sv. Jana mluví také o Vykupiteli: „Požehnán buď Hospodin Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid a vzbudil nám mocného spasitele.“ (Lk 1,68-69), Maria ohledem na své Neposkvrněné početí, mluví jen o Spasiteli: „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli…“ (Lk 1,46-48) O Panně Marii víc, než o kterémkoliv jiném stvoření platí, že ji „Bůh v Kristu požehnal vším duchovním požehnáním nebeských darů“ (Ef 1,3) a že si ji v Kristu „vyvolil, ještě před stvořením světa, aby byla před Jeho tváří svatá a neposkvrněná v lásce“ (Ef 1,4). Otcové východní tradice zvykli nazývat Boží Matku „Celá svatá“ – „Panhagia“ a oslavovat ji, jako „osvobozenou od jakékoli skvrny hříchu, jako nové stvoření, dílo Ducha Svatého.“ (srov. KKC 491-493)
Bezhříšnost ještě neznamená Svatost. Ježíš v Marii posvěcuje a proměňuje především její bytost a dělá ji účastnou Božské přirozenosti – Lásky. Toto je Spása její duše i ducha, toto vyvolává v ní velebení a jásot. Kristus, i po svém narození, nepřestává v ní žít a působit. Ona nám ho dává jako nejúžasnější Dobrý Skutek, ale přitom ho nikdy neztrácí. Protože se Maria stává dobrou skrze Boha, je schopna opravdu dobrých skutků. Ty se v ní projevují jako hlásání a konání. Vydává svědectví o Ježíši slovem i skutkem.
Evangelium popisuje Mariinu návštěvu u Alžběty, jsme v pokušení říci „všední událost“ z jejího života. Maria je požehnaná a plná milosti a tak vše, co dělá, dostává vyšší smysl. Naše setkání s jinými lidmi mohou být banální, nebo i katastrofou, ale její Návštěva u Alžběty dělá na nás jiný dojem. Stává se vzorem pro naše setkání. Prvotní apoštolát je bytostný apoštolát. Více působíme tím, co jsme, jak tím, co říkáme. Maria přináší svědectví o změněném bytí. Protože přijala Boha do svého srdce, stává se požehnanou a přináší Požehnání, stává se prostřednicí milosti. Ona je těhotná Božím Slovem. Těhotenství mění organismus ženy a ji proměňuje Boží Slovo.
Alžběta „zvolala velikým hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod tvého života. Čím jsem si zasloužila, že matka mého Pána přichází ke mně?“ Alžběta nazývá Mariu Matkou Pána. A slovo Pán zde zastupuje hebrejské Boží jméno – YHWH, které Židé z převeliké úcty nevyslovovaly, ale nahrazovali slovem Adonai, co do řečtiny překládáme jako Kyrios = Pán. Když evangelista Lukáš popisuje Zvěstování, používá pro zastínění Duchem Svatým při početí výraz, který Septuaginta používá pro Oblačný sloup nad Archou. A když popisuje setkání těhotné Alžběty s těhotnou Marií, používá stejný výraz pro Janův pohyb v těle matky, jako když se hovoří o posvátném tanci krále Davida před Archou. V tomto případě nejde o běžný pohyb dítěte v těle matky, ale o posvátný tanec vyznavače, kterým Jan, již v těle své matky, naznačuje přítomnost Boha v Marii. Sv. Lukáš chce tím říct, že Maria je pro nás křesťany tím, čím byla a je pro Židy Archa.
Slyšeli jsme, jak Alžběta hovoří o Marii: „Blahoslavená jsi, protože jsi uvěřila“. Slovo „věřit“ v jazyce, kterým mluvila Maria, má asi takový smysl, jako „nechat se vést“, „nechat se řídit“. Evangelium to vyjadřuje výrazy jako „zřeknutí se sebevlastněni“. Člověk, který zakusil zlo, těžší uvěří v dobro. Vidíme to na Zachariášovi, který pochybuje, a proto ztrácí schopnost mluvit, svědčit. Maria plně uvěřila, a proto mohla zpívat „Magnificat“ od okamžiku početí. Maria, protože nebyla blokována dědičným hříchem, ani svými osobními hříchy, dokázala bezmezně důvěřovat Bohu. Alžběta nazývá Marii blahoslavenou pro její víru.
Sv. Ambrož takto vykládá její slova: „Ale i vy jste blahoslavení, vy, co jste slyšeli a uvěřili, neboť každý, kdo uvěří, počne a porodí Boží Slovo a pochopí jeho účinky. Kéž by v každém člověku byla Mariina duše, aby velebil Pána; kéž by v každém byl Mariin duch, aby jásal v Bohu! Pokud má Kristus podle těla jednu matku, podle víry je Kristus plodem všech. Vždyť každá duše přijímá Boží Slovo, ovšem pokud je neposkvrněná, bez hříchu a pokud si s nepokaženým citem chrání mravní čistotu. Tedy, každá taková duše může velebit Pána, jak velebila Pána duše Mariina a její duch jásal v Bohu Spasiteli.“
Pokud se dobře podíváme na Magnificat, zjistíme, že to není modlitba, neboť se v něm nemluví k Bohu, ale je to svědectví, neboť se v něm mluví k nám a říká se o tom, jak veliké věci Marii udělal Bůh. Nechlubí se, že ona udělala něco velké pro Boha. Neulpívá na svém bytí, ale zcela se odevzdává Bohu a proto se v ní může tak hojně objevit ovoce milosti. Její svědectví je plodem přijetí Ježíše. Objeví se i v nás, když se zcela odevzdáme Bohu.
„Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli.“ Maria prožívá Boha jako svého Spasitele. Jen tehdy bude i naším Spasitelem, když se mu úplně odevzdáme. Maria v evangeliu vydává svědectví o Bohu Spasiteli, který již nyní chce být Spasitelem a začít v nás proces Spásy. Spása není něco, co se týká pouze naší posmrtné existence. Bůh chce spasit celého člověka. Svátosti církve jsou Prameny Spásy, vnější Znamení, vnitřní Milosti Boží. Od okamžiku Spasitelovy smrti na kříži se Spása stává objektivní skutečností a my můžeme přicházet a čerpat z pramenů spásy. Ve spolupráci s Bohem můžeme uskutečňovat svou spásu. Spása je v tom, že se necháme Bohu operovat. Dovolíme, aby Ježíš začal v nás žít. To je naše pokání, naše cesta k čistotě srdce.
Maria Boha velebí. Velebení Boha se v člověku objevuje, když konečně uzná Boha jako Boha, přijme jeho Moudrost, která se projevuje ve všem, uvolní trůn svého srdce Božímu Slovu. Velebení je plodem absolutní důvěry. Velebení vyjadřuje základní směr křesťanské modlitby. Modlitba velebení je odpovědí člověka na Boží požehnání. Nepřítomnost velebení může být důsledkem našeho povrchního života. Někdy je tento nedostatek způsoben i neznalostí Boha. Bůh, kterého máme velebit, je Otcem našeho Pána Ježíše Krista. Cesta poznání Boha vede skrze Ježíše Krista, skrze Vtělené Boží Slovo.
Mariin duch jásá v Bohu. Jásot je radost ducha. Tak jako tělesná radost pochází z tělesného uspokojení, tak radost ducha pochází z duchovního uspokojení. Jásot nepramení z tohoto světa a dokonce můžeme říci, že je nezávislý na životních okolnostech. Jásot je radost, která pramení z víry. Je nutné s jistotou uvěřit, abychom dokázali jásat i uprostřed složitých okolností života. Nazírání není smyslové poznání, ale schopnost duše poznat Boha skrze jeho Slovo, proniknout za Slovo do oblasti Ducha. Je důležité, nestavět svou víru na citech, ale své city na víře, která s jistotou přijímá Boží Slovo. Bůh vyslovil své Krásné a Blažené Slovo a já jsem uvěřil a proto jásám i když tělesně mohu strádat a trpět.
Tajemství Navštívení nám chce říci, že pokud se má naše setkání s druhými stát Požehnáním, i my musíme být těmi, kteří nepřinášejí sebe a své hříšné bytí ale Boží Slovo a z nichž vyzařuje Duch Svatý. Jen tehdy je naše návštěva požehnáním, když se odehrává v Duchu svatém, tedy v ovzduší posvěcující milosti. Pán Ježíš říká, že cokoliv jsme udělali jednomu z nejmenších, jemu jsme udělali. S žádným člověkem nemůžeme zacházet podle své libosti. Tak jako k eucharistii, tak jako k Božímu Slovu, tak i k člověku máme přistupovat v Duchu Svatém, tedy v milosti posvěcující, jinak mu ubližujeme. Až i z nás bude vyzařovat Duch Svatý, budou lidé podobně jako Alžběta říkat: „odkud mám to štěstí“, že jsi přišel, „že přišla Matka mého Pána“, neboť my všichni se stáváme Božími matkami, když jsme se rozhodli žít Boží Slovo.
Svatý otec Benedikt XVI. říká o Janu Pavlu II., že nazval Marii eucharistickou ženou. „A opravdu, Panna Maria, Matko Boží, nás učí, co to znamená vstupovat do společenství s Kristem. Ona nabídla Ježíši své vlastní tělo, vlastní krev a stala se živým stánkem Slova. Dovolila, aby její tělo i duch pronikla jeho přítomnost. Matka Boží putuje s Ježíšem. Návštěva Panny Marie u Alžběty byla, jistým způsobem, první eucharistickou procesí v historii lidstva. S Ježíšem, kterého právě přijala do svého lůna, se Maria vydala na cestu a navštívila svoji starší sestřenici Alžbětu…. Pravá radost křesťanů spočívá v tom, že přijímají Ježíše a přinášejí ho jiným. Následujme Marii, tuto úžasně hlubokou eucharistickou duši a napodobujme ji. Pak se i náš život stane Magnificatem.“
Sv. František tvrdí: „Jsme Kristovými matkami, když ho nosíme v srdci a ve svém těle božskou láskou a čistým a upřímným svědomím. Rodíme ho svatými skutky, které mají druhým zářit jako příklad!“ Víra, která stojí na počátku našeho posvěcení a způsobuje, že v Duchu Svatém přijímáme Krista, tatáž víra má vést k projevům Ducha svatého navenek. Ten, kterého jsme skrze víru přijali, se chce vírou projevit našimi skutky.
Také o Panně Marii platí, že ačkoli Krista rodí jako samostatnou bytost, nikdy ho nepřestává vlastnit jako svůj Život. Ona více než sv. Pavel a kdokoliv jiní, může říci: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus!“ Maria ho nejen porodila, ale ho stále žije a to až natolik, že vše, co se s ním děje, jako s jejím synem, se velmi bytostně dotýká jí samotné, nejen jako jeho biologické matky, ale ještě více jako matky jeho mystického těla. Mariino Božské mateřství se realizuje ve dvou rovinách, tělesné a duchovní. Maria je nejen Boží Matkou proto, že nosila tělesně Boha ve svém lůně, ale také proto, že ho nejdřív počala vírou ve svém srdci. Církevní učitel Origenes říká: „Co mi prospěje, že se Kristus jednou narodil v Betlémě, pokud se nenarodí vírou v mé duši.“
Jak se zmocnit tohoto Mariina bohatství. Děje se tak skrze naše pokání. O sv. Františkovi čteme: „A ačkoli sv. František ještě nekázal lidu veřejně, ubírajíc se cestou, napomínal a povzbuzoval muže i ženy, mluvíc prostě s láskou: „Milujte Boha, bojte se ho a čiňte pokání za své hříchy.“ A bratr Egid říkával: „Dělejte, co vám říká tento můj duchovní otec, protože vám říká to nejlepší.“ Víme, že lidé nazývali první bratří „kajícníci z Assisi“. Bratři se rozhodli konat pokání. Ale, co to vlastně je pokání. Velmi často si zaměňujeme pokání se svátostí pokání, i když nejde přesně o totéž. Pokání je významově širší pojem. Potřeba pokání vyplývá ze situace člověka po dědičném hříchu a patří k základním požadavkům proroků i Ježíše. „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ Pokání je ochota přijmout Boží Království v osobě Ježíše Krista. Adam zhřešil tím, že si vzal život do vlastních rukou a rozhodl se žít jen podle sebe a pro sebe. Všichni jsme tuto nešťastnou formu života zdědili po něm. Jsme vůči Bohu hříšné „soběstační“. Základní skutek pokání spočívá v znovu přijetí Ježíše jako svého Pána a Spasitele, uznání Božího nároku na sebe.
Slovo „víra“ v jazyce, kterým mluvil Pán Ježíš, má asi takový smysl, jak nechat se vést. Je to opak toho, co udělal Adam. Je zajímavé, že v oblasti tělesného života přijímáme růst a fungování svého těla jako cosi vrcholně dobré, i když musíme přiznat, že jsme si tento život nedali a že nejsme schopni svým vlastním úsilím přidat si, co i jen 1 cm na své výšce. Tento život jsme dostali dříve, než zde bylo naše uvědomění. V okamžiku probuzení naší osoby, Bůh stojí před námi a ptá se, respektujíc naši svobodu, jestli ho chceme přijmout jako Život své duše. A my se najednou začneme neodůvodněně bát. Sv. Augustin tvrdí: „Ten, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe“.
Prvotní hřích způsobil, že člověk, který je pozván k tomu, aby se stal Božím obrazem (mluvčím Boha – místem jeho Vtělení a Zjevení), se rodí ve stavu bezbožnosti (ASEBEIA) a z ní pramení naše bezmocnost. Další hříchy jsou ovocem prvotního. Do tohoto stavu zaznívá Ježíšova výzva k pokání, která neklade přednostně důraz na vnější skutky, pytlovinu, popel, půsty a sebezapření, ale na obrácení srdce. Vnitřní pokání je radikálně nové zaměření celého života, obrácení se k Bohu celým srdcem, rozchod s hříchem, spolu s odporem vůči špatným činům, které jsme spáchali. Zároveň s sebou přináší touhu a předsevzetí změnit život s nadějí na Boží milosrdenství. Toto obrácení srdce provází spásonosný smutek.
Tím, že naše srdce objeví velikost Boží lásky, zachvěje se hrůzou z tíhy hříchů a začíná se bát urazit Boha a odloučit se od Něho. Sv. Klement Římský říká: „Upírejme pohled na Kristovu krev a uvažujme, jak byla drahá pro Boha, jeho Otce: vždyť tím, že byla vylita za naši spásu, nabídl Bůh celému světu milost obrácení.“ (List Korintským).
Vnitřní pokání křesťana může mít velmi rozmanité projevy. Písmo sv. i Otcové zdůrazňují zvláště tři způsoby: půst, modlitba, almužna, které vyjadřují obrácení ve vztahu k sobě, k Bohu a k bližním. Sv. Bazil říká: „Protože jsme se nepostili, byli jsme z Ráje vyhnáni. Budeme se postit, abychom se mohli do Ráje vrátit.“ Půst se nám zde jeví, jako moudré sebe – omezení v zájmu sebe – zachování. Čtení Písma sv., Modlitba liturgie hodin a Otčenáše, každý upřímný úkon Bohopocty oživuje v nás ducha obrácení a přispívá k odpuštění hříchů. Opravdové a plodné pokání začíná tam, kde se stáváme učedníky Ježíše. Bůh je Nesmírnou Blaženosti, ale můžeme ho takto poznat jen tehdy, když se správně naladíme. Po dědičném hříchu jsme jako rozladěné rádio. Ačkoli jsou kolem nás rádiové vlny, nesoucí krásnou hudbu, nejsme schopni se z ní těšit, dokud nenaladíme přijímač na správnou frekvenci. Ve vztahu k Bohu je tou správnou frekvencí Boží Slovo a tím naladěním souhlas s Ním.
V hebrejských textech SZ bývá pokání označováno slovem tešuva a to je odvozené od slovo Suva = návrat. „Suva Jisrael ad Hašem elokecha“ – „Vrať se, Izrael, k Hospodinu, tvému Bohu!“ Pokání, to je radostný návrat domů k Otci. Sv. Anton z Padovy mluví o pokání jako o svatbě plné radosti. Mezi znaky pravého pokání patří radost a jásání srdce a oslavná chvála Boha. Pokání je výzvou pro všechny křesťany, na všech stupních duchovního života. Jeho završením je smrt přijata z lásky k Bohu.
V řečtině se pro pokání užívá termín metanoia. To slovo je výzvou: „Změňte smýšlení!“ a vyjadřuje duchovní podmínku návratu k Bohu a společenství s Ním. Změňte smýšlení, ne ve smyslu jiného lidského způsobu smýšlení, ale jak říká apoštol: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ (Flp 2,5-8)
Pokání to je zřeknutí se sebevlastnění. Je to darování se Kristu. To, že existujeme sami pro sebe, bez reálného vztahu k Bohu jako k Bohu, vůbec není v pořádku. Žitá kajícnost to je boj s naším sobectvím. Snaha dát přednost Božímu Slovu před pokušením, žít jen pro sebe a podlá sebe. Kajícnost je úsilí o obnovu dýchání naší duše, jako tomu bylo v Ráji, kde Bůh i člověk dýchali v souladu. Ježíš na mnoha místech evangelia vyzývá: „Čiňte pokání!“ Pokání se koná. Pokud jsem hřešil, mám to napravit. Zpověď je jen malou částkou z toho, co pokání všechno zahrnuje. Kdyby zpověď byla správně prožívaná, byla by pokáním, ale pokud je jen vyznáním hříchů, bez snahy o vnitřní změnu života, bez skutečné lítosti a předsevzetí, není pokáním. Pokání má být stylem celého křesťanského života, je výzvou pro všechny křesťany, na všech stupních duchovního života, musí se stále prohlubovat. Jeho završením je smrt přijata z lásky k Bohu.
Většinou, když se zamýšlíme sami nad sebou a nad svou hříšností, považujeme za svou největší chybu určitou danost, se kterou jsme se narodili, něco, za co v podstatě ani nemůžeme a s čím si nevíme rady. Ve vítězství nad hříchem hledáme svou spásu a jsme zoufalí, když zjišťujeme, že s určitými věcmi nevíme, přes nejlepší vůli, něco pozitivního udělat. Naše duchovní úsilí se vyčerpává v tom, na co nemáme sílu, a proto, po určitých zklamáních, přijímáme jako normální stav určitý kompromis s hříchem. Naše situace se podobná člověku, který je od narození nemocný. Moudrý lékař mu nebude vyčítat stav, ve kterém se narodil. Může mu však vyčítat, když mu naordinuje účinné léky a zjistí, že je nebere. Ježíš v evangeliu říká na adresu farizeů: „Kdybych nebyl přišel, neměly by hříchu. Hřích je v tom, že neuvěřili v Syna Božího.“ (Jan 15,22)
Každý člověk má osobně přijmout Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána: až potom bude moci zakusit radost z Boží Lásky a pochopit Boží plán spásy pro svůj život. Celá skutečnost možné pozitivní změny spočívá v přijetí Božího Syna. Přijetí Božího Syna = svatému přijímání. To co nazýváme „svatým přijímáním“ však nespočívá jen v tom, že otevřeme ústa po tom, co jsme řekli „Amen“ k Tělu Kristovu. Ve svatém a životodárným přijetí Božího Syna jde především o to, aby se Boží Slovo, II. Božská Osoba stala vůdčím principem – Životem, mého života. Toto je první a základní princip svatého přijímání. Prvořadá je snaha přijmout Boha, který se zjevuje v Božím Slově. Je to základní předpoklad duchovního boje. Pokud není Kristus v nás, určitě prohrajeme zápas s ďáblem. A naopak: „Kristus v nás, naděje slávy“.
Existují v podstatě tři možné stavy lidské duše ve vztahu ke Kristu: Člověk přirozený: V důsledku dědičného hříchu se všichni rodíme v tomto stavu. Je to člověk, který se s Kristem ještě nesetkal, nebo ho vírou nepřijal jako svého osobního Spasitele, neboť mu nechce podřídit svůj život. Nechce se vzdát svého sobeckého stylu života. Takový člověk se nechává ovládat svým egoismem. Jeho zájmy jsou poddané vlastním choutkám, což se často končí pocitem disharmonie. Sám je nešťastný. Vnější svět prožívá jako špatný. Pokud nezmění svůj styl života, postupně přijde až k zavrhovaní světa i sebe, což často může vést až k sebevraždě. Takový životní styl ústí do satanismu.
Člověk duchovní: Je člověk, který vírou přijal Ježíše jako svého Pána. Protože přijímá Boží Slovo, působí v něm a skrze něho Duch Svatý. Nejkrásnějším typem takového člověka je Panna Maria. Kristus skrze víru přebývá v člověku. Víra je základním předpokladem lásky, tak jako otevřená náruč umožňuje objetí. Kristus je na trůnu života. „Ego“ je detronizované. Všechny zájmy jsou poddané Božímu řízení. Výsledkem je život v harmonii s Božím plánem. V takovém člověku se objevuje ovoce Ducha Svatého: láska, radost pokoj, …., laskavost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. (Gal 5,22-23)
Tělesný křesťan: Je to třetí typ člověka a v církvi asi nejrozšířenější. Je to člověk, který Krista zná i ho přijímá, ale ne zcela a ne natrvalo. Neodevzdal mu celý svůj život a proto se často cítí bezradný a znechucený, protože se spoléhá jen na své vlastní síly ve snaze o křesťanský život. Takový život je poddaný vlastnímu „Egu“. Kristus sice vešel do tohoto života, ale člověk se mu úplně nesvěřil. Jeho zájmy jsou poddané vlastním choutkám, což se často končí zážitkem deprese. Takový člověk nezná své duchovní dědictví, svou pravou totožnost v Bohu a ani Boží zaslíbení. Nemá víru jako živý vztah k Božímu Slovu. Je neposlušný Bohu. Má nedostatečnou lásku k Bohu i lidem. Jeho modlitební život je ubohý, studium Božího Slova nedostatečné. Chybí mu touha po něm a ani nerozumí, co čte. Má jen formální vztah k Bohu. Trápí ho nečisté myšlenky. Bývá často plný zloby, hněvu a kritiky, žárlivosti a znechucení. Nemá jasný a pravý životní cíl.
Jak se děje proměna z tělesného křesťana na duchovního? Pán Ježíš říká: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ V duchovním životě se jedná o to, aby se ego pokořilo před Božím Slovem, aby sestoupilo z trůnu. Musí se vzdát místa zbožňování a uvolnit ho Bohu. Zapření sebe to je snaha, vzdát se tohoto vedoucího postavení. Nežít svůj život, ale žít Boží Slovo. Nechtít být středem všeho. Obrácení a každodenní pokání nacházejí svůj pramen a svůj pokrm v Eucharistii, protože v ní je zpřítomnění oběť Krista, který nás smířil s Bohem: ní jsou živeni a posilování ti, kteří žijí z Kristova života. Eucharistie řeší náš největší problém, naši bezbožnost a hříšnou soběstačnost. V ní se učíme i eucharistickému životnímu stylu, vděčnosti vůči Bohu a oslavě Boha. Snaha o časté sv. přijímání nás vede k duchovnímu zápasu s hříchem, který vládne v našich srdcích. Zápas s hříchem spočívá v tom, že neděláme to, co sami chceme, protože naše vůle tíhne ke zlému. Musíme dělat to, co vyžaduje Ježíš. On je náš životní styl. Nemůžeme koketovat s hříchem, když chceme přistupovat k eucharistii.
Slyšíme, že lidé žasli nad Ježíšovým učením, neboť učil jako ten, co má moc. Často naříkáme nad slabostí svého života, ať už jde o křehkost tělesnou, protože podléháme chorobám, ale i nad křehkostí morální, protože podléháme hříchu. Děláme to, co sami vzápětí odsuzujeme. Ježíš zjevuje moc, která pramení do lidského života, skrze spojení s Bohem. Jeho lidské srdce je podstatně sjednocené se Slovem Božím. Prvotní hřích vytvořil takový pancíř mezi námi a Bohem, že Boha nevnímáme a ani mu nerozumíme. Bůh a člověk neexistují ve stejném duchu. Jsou vůči sobě jako Linux a Windows, dva rozdílné počítačové operačně systémy, které se jednoduše nevidí a nespolupracují spolu. Kvůli této tragédii přišel Ježíš, aby nás naučil, jak znovu navázat přerušené životodárné spojení, skrze víru, naději a lásku a aby nám znovu zjevil krásu a moc Bohočlověka.
Boží Slovo je jako operační systém, který si musíme ve vlastním zájmu nainstalovat na své srdce, abychom se stali pro Boha přijatelní. A tak jako před instalací je dobré přečíst, čemu daný systém slouží, co vyžaduje a co způsobuje, také my, pokud chceme Ježíše přijmout, musíme nejprve znát Boží Slovo, abychom věděli k čemu říkáme své „Ano“. A tak, jako před přijetím nového operačního systému probíhá formace disku, která smaže všechny předešlé soubory, tak se i my musíme zříci svého předchozího způsobu života, hříšné existence zaměřené jen na sebe, aby se v nás, krása tohoto nového operačního systému, který se nazývá „Kristus – Bohočlověk“, mohla úplně projevit. Ježíše máme přijmout, jako Slovo, jako Tělo jako Život, jako Pravdu, jako svou Cestu. Kdo to dělá, stává se Božím synem. Kdo to nedělá, stále nepatří k Božím přátelům.