6. Velikonoční úterý
Ta cesta, o které jsme si mluvili v těchto přednáškách, je pro všechny křesťany cestou i bezpečnější i všechny zavazující, neboť i když je někdo mimořádně obdarován, není osvobozen od úsilí a povinnosti, aby žil vírou a postupoval podle Božího Slova.
Nejjistějším kritériem působení Ducha Svatého je láska a z ní vyplývající touha po jednotě. Tam, kde se objevuje duch partikularismu a dělení, uzavírání se, tam určitě nepůsobí Duch Svatý, neboť On je Duchem jednoty a lásky. Toto je cesta pro všechny možná i závazná.
Vzhledem k naplnění Duchem Svatým, chápanému jako jistý způsob života, se ještě zdají potřebné určité doplňující poznámky.
V životě mnoha křesťanů se projevuje určitá kolísavost, měnlivost nálad. Mívají určitá období nadšení a radosti, a pak zápal, láska ke Kristu začne kdesi mizet, umírat, přicházejí různá pokušení, znechucení.
Důležité je, abychom věděli jakým způsobem mít pořád, na každý den a pro každou životní situaci, moc Ducha Svatého a jak setrvávat na cestě života podle Ducha Svatého. Je třeba si zde připomenout určité zásady obsažené v Písmu svatém. Budeme-li se jich držet, tak můžeme počítat s tím, že v nás bude bezpečná stálost tohoto života v Duchu a nebudou váhání, kolísání různých nálad.
1) Je třeba si zvyknout, abychom stále uskutečňovali takzvané duchovní dýchání nebo jiným slovem to, co nazýváme dokonalou lítostí za hříchy, a to co nejdříve po spáchaném hříchu.
Večer při zpytování svědomí můžeme zkoumat své počínání, zda jsme se shodovali se Slovem Božím. Pokud nás něco znepokojuje, je třeba se zmoci k přiznání tohoto zla před Bohem a k vyznání našich chyb, je třeba se zmoci na víru v moc Kristovy krve a spasitelné smrti na kříži.
Třeba uvěřit Boží lásce, Božímu milosrdenství a zároveň odevzdat Bohu své problémy a udělat obrat své vůle k Božímu Slovu, ke Kristovu požadavku.
Budeme-li to stále ve svém duchovním životě praktikovat, pak bude stále méně období znechucení a rezignace v duchovním životě, ale budeme stále na pravé cestě a budeme po ní kráčet.
2) Abychom si ověřili, zda skutečně žijeme podle Ducha Svatého, je užitečné si pomáhat velmi jednoduchým, ale výstižným obrázkem. Jde o kresbu kruhu a trůnu uprostřed a o otázku: Zda je Kristus skutečně Pánem mého života, zda je na trůnu mého srdce, zda zaujímá v mém životě centrální postavení, zda je mu vše v mém životě podrobeno? Kdo vládne Já nebo Kristus?
Duch Svatý nám bude postupně odkrývat ty oblasti a sféry života naší osobnosti, které ještě nejsou Kristem očištěny a Jemu podrobeny. Bez přestání se musíme k tomu vracet a takto se musí dít přeměna člověka tělesného na člověka duchovního. Tímto způsobem si můžeme experimentálně ověřit, že hřešíme vždy tehdy, když se řídíme jen svou vůlí a zase naopak, ctnost a dobrý skutek se objevují tehdy a tam, kde plníme vůli Boží.
3) Ten nový život, život v Duchu, život podrobený Kristovu vedení, vedený prostřednictvím něho, nebude samozřejmě ihned životem osvobozeným od vnitřního boje, od určitých napětí a konfliktů, neboť i Písmo svaté jasné říká, že křesťanský život je boj a dokonce nám zřetelně ukazuje nepřátele, se kterými se musíme stále potýkat. Jsou to svět, tělo a ďábel.
Sv. Jan píše ve svém listu (1 Jan 2,15–17): „Nemilujte svět, ani to, co je ve světě. Pokud někdo miluje svět, není v něm Otcova láska. Vždyť nic z toho, co je ve světě, ani žádostivost těla ani žádostivost očí ani honošení se bohatstvím není z Otce, nýbrž ze světa. A svět se pomine, i jeho žádostivost. Kdo však plní Boží vůli, zůstává navěky.“
Český ekumenický text překládá toto místo takto: „..Nebo všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa..“
Písmo Svaté rozlišuje pojmy:
a) Svět, který a jaký stvořil Bůh a který tak miloval, že dal svého jednorozeného Syna.
b) Svět, který jsme vytvořili mi lidé svou narušenou přirozeností a „kulturou“ hříchu. Lidské vztahy k tomuto světu, naše žádostivost, tedy naše nevhodné vztahy ke světu, takže hodnoty tohoto světa nastupují na první místo v hierarchii našich hodnot. Nejsou podřízeny Bohu, ale staví se na první místo.
Proto sv. Jan mluví o žádostivosti těla = po čem dychtí člověk, žádostivost očí = co chtějí jeho oči, a o pýše života = a na čem si v životě zakládá. V tomto smyslu musíme bojovat se světem, abychom se nedali opanovat světskou žádostivostí. „Nebo tělo si žádá, co je proti Duchu a Duch, co je proti tělu“. (Gal 5,16–17)
Je třeba ještě podotknout, že tělo v teologii svatého Pavla neznamená jen oblast naší hmotné stránky a smyslové sféry. Zde nejde o jakýsi protiklad duševní a tělesné složky v člověku, ale jde o celého člověka, který je samostatným uzavřeným systémem a který žije jen pro sebe, jeho život není otevřen Bohu a podroben Božím spasitelným plánům.