5. Velikonoční sobota
Skončili jsme tvrzením, že naše dary nejsou Bohu milé, když nejsme smířeni se svým bratrem. A pokud Bůh není ochoten přijmout naše dary, myslíte, že přijme naše prosby?
Mnoho času uběhne, než známe příčiny překážek v našem modlitebním životě. Jak málo jsme ochotni jednat podle přikázání lásky! Rodinný život, není-li správně uspořádán ve smyslu listu sv. apoštola Petra 3,1–10 může také být vážnou překážkou našich modliteb. „Také muži, když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění, že jsou slabší a prokazujte jim úctu, protože jsou spolu s vámi dědičkami daru života. Tak vašim modlitbám nebude nic překážet”.
Vzpíráme-li se poslechnout a vrátit se k Bohu, svému Stvořiteli, následovat Ježíše Krista, našeho Vykupitele, Bůh se k nám neskloní, nevyslyší nás, ale odmítne a zřekne se nás. Udělá to, abychom se navrátili jako marnotratný syn, až poznáme Boží soud nad hříchem a Boží lásku k nám.
Láska je trpělivá, dobrotivá, snášenlivá a shovívavá, raduje se z pravdy, nezávidí. Láska nás zve ke službě tváří v tvář hříchu a utrpení doma i mezi pohany dneška.
Jak se můžeme modlit: „Přijď Království Tvé“, když sami nepřiložíme ruku k Boží vůli. Nemůžeme se upřímně modlit za obrácení nevěřících, nejsme-li ochotni jim svědčit a svým životem jim ukázat cestu, dopisem nebo knihou jim přiblížit evangelium.
Neprosme Boha za to, co můžeme a máme udělat my sami. On je sice dárcem všeho, ale my jsme také obdarováni různými talenty a Bůh chce naším prostřednictvím obdarovat druhé. Proto mu máme sloužit podle našich možností.
Modleme se sami. Jsou modlitby, které přenášíme sami před svým Bohem ve skrytosti. „Když se modlíš, vejdi do své komůrky a zavři dveře.“ Jsou to modlitby lidského utrpení, boje, duševní rozervanosti.
Ale jsou modlitby, které dva nebo tři ve jménu Ježíše Krista předkládají Bohu. Tímto způsobem se modlí rodina, přátelé. Takto se však může modlit i farní společenství. Opravdu jste přesvědčeni, že k tomu, aby vaše modlitba byla přijata, je třeba přednést určité množství Otčenášů; že se to Bohu víc líbí, než když mu ze srdce řeknu, Pane Ježíši pomoz my v té věci.
Duchovní bída mnoha farností má svou příčinu v nedostatečných nebo zcela zanedbaných modlitebních setkáních. Při hlásání Božího slova je posluchač často pasivní. Při modlitbě se každý jednotlivý člen farnosti účastní společenství s Bohem, tedy stává se aktivním.
Chvála, díky a velebení jsou právě tak důležitým článkem modlitby, jako prosba a žádost. Žalmista nás vyzývá: „Vstupujte do jeho bran s písní chvály a do jeho nádvoří s písněmi oslavnými; chvalte ho a velebte jeho jméno!“ (Ž 100,4).
Radujme se z Božích darů, že smíme žít, zakoušet Boží milost a přijímat Boží lásku v hojnosti! Není to náhoda, že nás Písmo několikrát vybízí: „Radujte se!“ Bůh nechce nešťastné děti a žádné jeho dítě nemá důvod k pláči. Kdo naříká, není spokojen s tím, co mu Bůh nadělil, přisoudil, co mu ponechal jako osten a vzpomínku na jeho starý život.
Apoštol Pavel, i když byl pronásledován a zkoušen, nikdy nenaříkal, ale chválil a děkoval Pánu a všechno trpělivě snášel v lásce, kterou nám vylíčil tak, jako nikdo jiný. Zda-li ve vězení, v poutech nebo na svých misijních cestách v bouřích, vždy zpíval chvalozpěvy Bohu a svému Pánu Ježíši Kristu. Jeho dopisy jsou řetízkem chvály Boží slávy a spásného díla Pána Ježíše Krista:
„Ustavičně se radujte! Bez přestání se modlete, při všem vzdávejte díků, neboť to je Boží vůle v Kristu Ježíši pro vás!” (1 Sol 5,16–18) Radujte se – modlete se – buďte vděční vždy. Takové má být pořadí. Prozpěvujte chválu a děkujte. Kdo přijímá s díkůvzdáváním, dvojnásob přijímá. Proto: „Hledej radost v Pánu a dá ti, za čím touží tvé srdce.“ (Ž 37,4).
Jednou jednomu misionáři došly smutné zprávy z domova. Byl zcela zdeptaný. Ani modlitby nedokázaly rozptýlit mraky neklidu, strachu, úzkosti. Ve své bezradnosti navštívil jiného misionáře a zde mu padlo do oka motto z Písma svatého: „Chvale, duše moje, Pána; celý život chci chválit Pána, svému Bohu zpívat, dokud jen budu žít.” (Ž 146,2). Vzal jsi to k srdci. Mraky se rozptýlily, nedůvěra se rozplynula jako mlha v záři slunce a srdce chválilo a děkovalo za vyslyšení i povzbuzení.
Chválíme dost svého Pána? Vzýváme ho chvalozpěvy, jak nás k tomu vyzývají mnohé žalmy? Děkujeme za vyslyšení svých modliteb? Čím plněji Bohu důvěřujeme, tím více. ho budeme chválit.
Všechny překážky, které jsme zde jmenovali, pocházejí buď z neznalosti Božího slova nebo z neochoty se plně Bohu dát. Dokážeme-li v plné důvěře říci Nebeskému Otci: „Vše mé je tvé“ i On nám odpoví stejnými slovy.