4. Velikonoční pondělí – (Sk 11,1-18)
Minulý týden jsme ukončili naše katecheze tvrzením, že musíme učinit závěry z naší víry. Tedy věříme-li ve vykoupení a spásu vykonanou Kristem, věříme-li v odpuštění hříchů jako v objektivní skutečnost existující od chvíle Spasitelovy smrti na kříží skrze víru a lítost můžeme tuto skutečnost aktualizovat na svůj život. Tehdy to, co Bůh skrze Krista učinil pro nás objektivně, stává se pro nás subjektivním, stává se to naším osobním vlastnictvím. Protože Bůh, který nás stvořil bez nás, chce abychom se svobodně rozhodli pro spásu. Jak říká prorok Iz 45,22: „Obraťte se ke mně a dojdete spásy, všechny končiny země.“ Jakoby nás Bůh prosil: „Dejte se spasit“.
Sv. Augustin vyjadřuje tento zákon přibližně takto: „Ten, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe”. Bůh chce, abychom jako osoby obdařené rozumem a svobodnou vůlí, vešli do skutečnosti spásy, abychom vědomě a dobrovolně přijali to, co nám On nabízí. Můžeme to udělat v každé chvíli. Bůh totiž nikdy neodvolá své Slovo.
Proto teologie svátostí potvrzuje to, že svátosti působí „ex opera operato” to znamená, že nepůsobí mocí lidské zásluhy a lidského úsilí ze strany vysluhovatele, ale mocí samého spasitelného díla Kristova, které se aktualizuje pravě ve svátosti. Od nás Bůh očekává vědomý a svobodný čin víry. Toto Boží očekávaní můžeme naplnit díky Duchu Svätému, který působí v nás, skrze naši osobu i naši svobodní vůli.
Vidíme tedy, že základem křesťanského života je víra. A můžeme říci, že je to víra, která si je jistá tím, čemu věří. Taková víra je Božím darem, který si můžeme v modlitbě vyprosit. Pokud se o takovou víru opřeme, staneme se svobodnými od pocitů, a tak se nám podaří uniknout různým krizím, které pocházejí právě z našeho citového života. Svůj duchovní život začneme budovat na jistotě Božího slova.
V této souvislosti je třeba ještě krátce prodiskutovat problém vyvolávající spory katolické církve a některých protestantských církví, zvláště problém jistoty spásy. Např. čtení ze Skutků apoštolských nám říká: „Pošli do Jope a zavolej Šimona, příjmením Peter. On ti zvěstuje slova, ve kterých najdeš spásu ty a celý tvůj dům.” Vidíme, že už v tomto čtení se mluví o spáse jako jistém faktu, který závisí na přijetí slov do svého života. Příčinou sporu je nepřesné rozlišování pojmů: jistota víry, jistota spásy a milost vytrvání do konce.
Stojíme-li před Bohem a jeho Slovem a jsme povoláni k víře, tak naší odpovědí může být pouze víra, která si je jistá. V tomto smyslu vlastně mluvíme o jistotě víry. Např. Když se v Písmu svatém setkáváme s příslibem spásy: „Kdo věří ve mne, nezemře navěky. Věříš tomu?” (Jan 11,25-26), co máme tehdy odpovědět? Samozřejmě, možná je jen jedna správná odpověď: Věřím! Zda si jsi jistý svou vírou? V této souvislosti – samozřejmě, abych to správně formuloval: „Pokud kráčím cestou, kterou je Kristus, určitě budu spasen”.
Jiným problémem je milost vytrvalosti do konce. Pán Ježíš říká: „Jen ten, kdo vytrvá do konce, bude spasen“. Tento problém je vlastně zdrojem sporu mezi katolíky a protestanty. Spása v Božím světě je skutečností, já ji však musím v sobě uskutečňovat v této době a v prostoru svého života. Musím v tom vytrvat až do ukončení svého pozemského života.
Něco jiného je jistota víry a něco jiného jistota vytrvání v milosti do konce. Víra, která si není jistá, není žádnou vírou. Jistota je nerozlučně spojena s vírou. Pochybnost ve víře je hříchem, tak učí církev. Katolická církev odmítá však stanovisko jistoty vytrvání v milosti do konce. Písmo svaté přece také zná takové případy, že někdo vstoupil na cestu víry, ale na ní nevytrval.
Zopakujme ještě jednou, naší odpovědí na Slovo Boží adresované nám, musí být pevná, neochvějná víra, taková víra dává životní radost, vědomí osvobození, dává elán a uschopňuje ke svědectví. Svědectví člověka nejistého a nepevného není žádným svědectvím. Proto také mnoho křesťanů nevydává svědectví, neboť nejsou pevní ve svém přesvědčení. A přece je to velké přání Pána Ježíše, abychom o něm vydávali svědectví. Chápeme nyní, že problém jistoty víry je podstatným problémem evangelizace. Jen tehdy budu moci jít k lidem opravdu s radostnou zprávou a ne a neověřeným předpokladem.
Na závěr ještě jeden výrok sv. Františka, který nám pomůže pochopit, jak to je se Spásou a námi:
„Proto se světec snažil žít radostně a zachovával si pomazání ducha i olej radosti. Bedlivě se vystříhal sklíčenosti, jako by to bylo největší zlo. Jakmile zpozoroval, že vstupuje do jeho duše, rychle se ponořil do modlitby. Říkal totiž: „Božího služebníka mohou některé věci zmást, ale tehdy se má rychle ponořit do modlitby a před Nejvyšším Otcem setrvávat tak dlouho, až se mu zase vrátí radost ze Spásy. Zůstane-li v zádumčivosti, těžkomyslnosti, zakoření se v něm ono babylonské zlo, které srdce nahlodá jakoby rzí, nebude-li slzami ihned vyhlazeno.” (Františkánské prameny)
Chci k tomu jen dodat, že sv. František zná cosi, co označuje jako „radost ze Spásy“ a to je zážitek Boží blízkosti, který člověk může aktuálně přežít v modlitbě.