V tomto prvním čtení jsme slyšeli: „Množství věřících mělo jedno srdce a jednu duši. Nikdo z nich, pokud něco měl, neříkal, že je to jeho, ale všechno měli společné.“ To, co nám představují Skutky apoštolské, to je církev, jak ji znal starověk. My dnes nacházíme jen žalostná torza z oné původní jednoty. Církev rozdělena na různá vyznání, sekty a denominace.
I v samotné církvi katolické lze těžko mluvit o tom, že by věřící měli jedno srdce a jednu duši a všechno společné.
Dá se říci alespoň o nás zde přítomných, že jsme jedno srdce a jedna duše, a že máme všechno společné? Cítíme jak jsme vzdáleni od původního ideálu. Jsme alespoň bratři a sestry? Chováme se k sobě tak, nebo hledíme na toho druhého jako na cizího člověka? Bohužel často se ani na lidské rovině vůbec neznáme.
Co bylo příčinou oné fantastické jednoty na počátku dějin církve? Byl to Kristus, byl to Duch Svatý. Kristus byl pro všechny pravidlem společenství, normou podle které chtěli být všichni utvářeni. Kristus byl středem jejich bytostí. Oni ačkoli jich bylo mnoho měli jeden střed, jedno těžiště, Krista. Věděli, co chtějí a o co se mají snažit. Kristus byl pro ně vzor, plán i sila. Všichni přijali Krista jako svého Pána, ale i jako svůj Život a nechali se jím přetvářet. Pak již neexistovala roztříštěnost ani v nich samých, ani ve společenství takových lidí.
Ráz jsem zachytil v televizi povzdech nějakého psychologa, který si povzdechl, že ještě jsme nevynalezli lék na lidské srdce (ve smyslu psychiky). Ale takový lék je člověku dán, přímo od Boha. Kristus je naší normalitou, bez něho neumíme být normální. Usilujme o takovou jednotu, protože v opačném případě nám nikdo nebude chtít věřit. Jednota je vnějším znakem vnitřní síly lásky. Jednota je znakem toho, že v takovém společenství přebývá Bůh. Oni vytvořili jednotu i proto, protože všichni chtěli být i byli poslušní Bohu. Bůh dává svého Ducha těm, kdo ho poslouchají. Potřebujeme změnu na úrovni ducha. Skrze Boží Slovo, proniká do nás Boží Duch a uzdravuje naši psychiku.