Dnes jsme slyšeli v evangeliu, jak Zmrtvýchvstalý Pán odevzdává v Duchu Svatém apoštolům moc odpouštět hříchy: „Přijměte Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte (zadržíte}, tomu odpuštěny nejsou (budou zadrženy).“ Z těchto míst Písma Svatého odvozujeme praxi svátostné zpovědi. A právě dnešní den je vhodný, abychom se nad ní zamysleli. Existuji různé názvy pro tuto svátost, které vystihuji její různé účinky: Nazývá se svátost smíření, neboť uschopňuje člověka přijmout Ježíše a tak smiřuje člověka s Bohem i s lidmi. Můžeme se ptát: „Potřebujeme svátost smíření po křtu?“ Tato otázka je zcela na místě, neboť v křtu jsme byli ospravedlnění, avšak nový život, přijatý ve křtu, neodstranil křehkost lidské přirozenosti, ani náklonnost k hříchu, kterou nazýváme žádostivostí. Křesťan musí s ní zápasit. Je to boj za dosaženi svatosti.
Celá svátostná ekonomie stoji na základě odpuštění, které je dílem zdarma nám dané milosti, za kterou se ale draze platilo Kristovou krvi. Na toto máme pamatovat, když si uvědomíme, že jsme zhřešili. Kdyby v církvi nebylo odpuštění hříchu, nebyla by žádná naděje na věčný život a věčné osvobození. Církev přijala klíče od nebeského království, aby se v ní skrze Kristovu Krev a působením Ducha svatého, uskutečňovalo odpuštění hříchu. My také věříme, že pouze Bůh odpouští hříchy. Ale protože Ježíš je Syn Boží, tedy Bůh z Boha, a zároveň pravý člověk, sám o sobě říká: „Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy.“ (Mk 2,10). A On svěřil apoštolům službu smíření. Kněží pokračují ve výkonu této služby. Kněží přijali moc, jakou Bůh nedal ani andělům.
Je vhodné připravit se na přijetí této svátosti zpytováním svědomí ve světle Božího slova. Zpověď potřebujeme, když jsme těžko zhřešili. Naše reakce tehdy nemá být: „Možná se mi podaří nějak se ubránit před Bohem ozývající se v mém svědomí a hřích zaretušovat. Složím nějakou oběť a jaksi to napravím.” Toto je falešná cesta. Správné počínání je, uznat svůj hřích před Bohem a říci: „Pane, stojím tu před Tebou s celou pravdou, zhřešil jsem. Často je situace taková, že nejsem schopen posoudit, kolik je v tom naši viny a kolik slabosti, zda to byl hřích těžký nebo lehký. Obrátím se k Bohu a řeknu: „Ty vidíš můj hřích v celé pravdě. Přijímám tvou kvalifikaci mého hříchu a vyznávám svůj hřích.“
Navzdory změnám, kterými prošlo slavení této svátosti, můžeme v ni poznat stejnou základní strukturu. Obsahuje dva podstatné prvky. Na jedné straně úkony člověka, který se obrací pod vlivem Ducha Svatého: lítost, vyznání hříchů a zadostiučinění. Na druhé straně působeni Boha skrze církev, která prostřednictvím biskupa a jeho kněží, uděluje ve jménu Ježíše Krista, odpuštěni hříchů a určuje způsob zadostiučinění. Mezi úkony kajícníka je lítost na prvním místě. I když je definována jako „bolest duše nad spáchaným hříchem a jeho zavržení, s předsevzetím vice nehřešit, nejde zde především o záležitost citů, ale o odvrat vůle od hříchu, který ve světle Božího Zjevení poznáváme jako zlo. Lítost spočívá v přijetí Boží kvalifikace hříchu. V lítosti je obsažen i návrat k Bohu, odevzdání toho, co se stalo, do jeho milosrdných rukou. V lítosti je třeba zřetelně odvolat na Kristovu spásonosnou smrt na kříži a prosit Boha Otce o odpuštění hříchů i pro jeho jméno. Ve vyznání a v lítosti se projevuje víra v Boží milosrdenství, že „Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil“.
Je rozšířený názor, že odpuštěni hříchů se získává jedině během zpovědi, ale církevní učení zná i jiné cesty k odpuštění hříchů. Dokonalá lítost smývá hřích ihned a my po hříchu nemáme čekat a setrvávat v hříšném stavu, ale máme se hned snažit, skrze dokonalou lítost, obnovit stav přátelství s Bohem. Pokud litujeme proto, že jsme jednali proti Boží lásce, tak tuto litost můžeme nazvat „dokonalou”. Taková lítost vede k odpuštění všedních hříchů; způsobí také odpuštění těžkých hříchů, když je spojena s pevným rozhodnutím, přistoupit k svátostné smíření, jakmile to bude možné. Když to není možné, např. při náhlém úmrtí, dokonalá lítost otevírá bránu k Božímu srdci i bez zpovědi.
Lítost, která se nazývá „nedokonalá”, je také Božím darem, impulsem Ducha Svatého. Rodí se z uvažování nad ošklivosti hříchu, nebo ze strachu před věčným zavržením, které hrozí hříšníkovi. Někdy nám může pomoci rozumná analýza situace, do níž nás dostal hřích k tomu, abychom hřích zavrhli. Může vyvolat vnitřní vývoj, který se působením milosti završí svátostným rozhřešením. Nedokonalá lítost sama nevede k odpuštění těžkých hříchů, vytváří však dispozice pro jeho dosažení. Ve svaté zpovědi, kterou, pokud se jedná o těžké hříchy, musíme navzdory své lítosti absolvovat, nejde o opravu odpuštění, ale o smíření se společenstvím věřících, neboť každý hřích ubližuje celému Kristovu tělu, kterým je církev. Ve svátosti smíření se kromě toho, v moci Kristovy krve, ruší vazby, které hřích vytvořil mezi člověkem a ďáblem. Jde také o to, abychom jako bytosti obdařené tělem a smysly, vstoupili do skutečnosti odpuštěni tělem a smysly, abychom duševně i tělesně odešli smíření.
Podstatnou části svátosti pokání je vyznání hříchů před knězem. Moc odpustit a zadržet, kterou Ježíš apoštolům dává, předpokládá schopnost posoudit a ta si zase vyžaduje vyznání. Předmětem rozlišováni však není velikost hříchů, neboť není takového hříchu, jakkoli těžkého, který by církev nemohla odpustit, není člověka, ať by se jakkoliv provinil, co by s jistotou nemohl doufat v odpuštění hříchů, jestliže je jeho pokání upřímné. Proto kněz nezkoumá v zpovědi, zda tento hřích ještě Bůh může odpustit, kněz zkoumá dispozici kajícníka, zda je jeho lítost a předsevzetí upřímné a skutečné. A znovu ho nezajímají citové projevy lítosti ale vůle: zda kajícník chce opravdu opustit svůj hřích. Jedině to může kněze vést k zadržení rozhřešení, když snahu po změně nenachází. Existují také hříchy, které podle církevního práva, muže rozhřešit jen biskup. I toto je předmětem zkoumáni.
Je třeba, aby kajícníci při zpovědi vyznali všechny smrtelné hříchy, kterých jsou si vědomi, po důkladném zpytováni svědomí, byť by to byly hříchy velmi skryté a spáchané pouze proti dvěma posledním přikázáním Desatera, které se týkají oblasti touhy, neboť někdy tyto hříchy více raní duši a jsou nebezpečnější než ty, které se zjevně páchají. Když se věřící v Krista snaží vyznat všechny hříchy, na které si vzpomenou, nelze pochybovat, že je všechny předkládají na odpuštěni Božímu milosrdenství. Sv. Augustin učí: „Kdo uzná své hříchy a odsoudí je, souhlasí už s Bohem. Bůh odsuzuje všechny hříchy: a pokud je odsoudíš i ty, spojuješ se s Bohem. Člověk a hříšník, to jsou dvě rozdílné skutečnosti: člověk je Boží dílo, hříšník je tvoje dílo, člověče znič, co jsi udělal ty, aby Bůh spasil, co učinil On. Když tě začne mrzet, co si provedl, tehdy začínají tvé dobré skutky, protože si odsoudil své špatné skutky. Dobré skutky začínají uznáním špatných skutků. Konáš pravdu a přicházíš ke Světlu.” (In Evang. Joh. Tract. 12,13)
Ke katolickému pochopení zpovědi se váže zadostiučinění. V zadostiučinění nejde o to, že musíme nějak splatit Bohu Otci získané odpuštěni. Za naše hříchy přece „zadost učinil“ Ježíš. Zadostiučinění se týká oblastí, kde jsme svým hříchem ubližovali. Je to snaha, pokud je to možné, likvidovat následky svých hříchů. Rozhřešení odstraňuje hřích, ale není lékem na všechno, co hřích uvedl do nepořádku. Hříšník, který byl zbaven hříchů, musí ještě nabýt plné duchovní zdraví, musí tedy usilovat, aby napravil nepořádek, který hříchem vyvolal. Sv. zpověď je svátostí otevřenosti. Každá svatá zpověď je přípravou na absolutní odhalení, které je nutné, aby člověk zažil skutečně nebe, pravdivou a opravdovou lásku. Církev tyto okamžiky otevřenosti vkládá do svátosti pokání a přikrývá je božím odpuštěním a chrání zpovědním tajemstvím.
Na závěr si vyslechněme slova sv. Františka o zpovědi: „Moji požehnaní bratři … ať vědí a mají na paměti zcela jasně: Když příjmu pokání a dostanou rozhřešení od kteréhokoliv katolického kněze, budou zcela jistě zbaveni hříchu, jen když se snaží pokorně a svědomité provést uložené pokání … A po této lítosti a zpovědi ať přijmu Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista s hlubokou pokorou a úctou, majíce při tom na paměti, co sám Pán říká: „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný, a „to konejte na mou památku”.