4. Velikonoční úterý – (Sk 11,19-26)

Dnešní čtení ze Skutků apoštolských nám ukazuje situaci, která nastala po smrti svatého Štěpána. Křesťané, nuceni okolnostmi, se rozprchli až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie. Svůj život však chápali jako službu ohlašování. I svůj útěk brali jako možnost ohlašování. Ohlašovali Boží Slovo Židům ale i Řekům. Jejich činnost je charakterizována výrazem: „hlásali tam radostnou zvěst o Pánu Ježíši“, „velký počet lidí přijal víru a obrátil se k Pánu“, „povzbuzoval všechny, aby celým srdcem zůstali Pánu věrni“ „Tak byl získán pro Pána velký počet lidí“.

Často se v této stati vyskytuje slovíčko Pán. Je to vlastně ohlas novozákonní zvěsti, že Ježíš Kristus je Pán, ke slávě Boha Otce. Toto označení Krista jako Pána je významově totožné Starozákonnímu jménu Boha, které Židé z převeliké úcty nepoužívali, ale nahrazovali ho právě tímto slovem Pán. Tedy v podstatě křesťanského hlásání je pravda, že Ježíš je Pán. Oni ohlašovali Ježíše jako Pána.

Toto však má ještě hlubší význam pro jednotlivého člověka. Člověk, který se cítí v tomto světě ztracený, neboť má pocit, že nikomu nepatří nebo naopak mnozí si na něj dělají neoprávněné nároky, tento člověk se najednou dozví, že má Pána, že má komu odevzdat svůj život, že Ježíš je Pán a Spasitel. V tomto krátkém úseku se celý život církve točí kolem Pána.

Církev je společenství, které ohlašuje Pána Ježíše. Pánova ruka byla s nimi. Hodně jich uvěřilo a obrátilo se k Pánu. Barnabáš je povzbuzuje, aby vytrvali v Pánu. Jejich konverze je označena termínem: „A k Pánu se přidal velký zástup.“

Když přišel Barnabáš do Antiochie, „viděl Boží milost a zaradoval se“. Ovoce Boží milosti bylo zjevné. Tak velký rozdíl byl mezi SZ náboženstvím zákona a NZ náboženstvím milosti, že si ho lidé všimli a začali Pánových učedníků volat křesťany. Máme jméno od Krista, kterému patříme a kteří žije v nás skrze svou milost. Je třeba vytrvat v Pánu, nejen uvěřit, ale žít v Kristu. A toto nás přivede ke Spáse.