Dnešní čteni ze Sk nám ukazuje situaci, která nastala po smrti sv. Štěpána. Křestané, nuceni okolnostmi, se rozprchli až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie. Svůj život však chápali jako službu hlásání. I svůj útěk chápali jako možnost hlásání. Hlásali Boží Slovo Židům ale i Řekům. Jejich činnost je charakterizována jednou větou: „hlásali tam radostnou zvěst o Pánu Ježíši také pohanům. Bůh jim zvlášť pomáhal (Pánová ruka byla s nimi), takže velký počet lidi přijal víru a obrátil se k Pánu. Často se v této stati vyskytuje slovíčko Pán. Je to vlastně ohlas novozákonní zvěsti, že Ježíš je Pán, ke slávě Boha Otce. Toto označeni Krista jako Pána je souznačné starozákonnímu Božímu jménu (JHWH), které Židé z úcty nepoužívali, ale nahrazovali právě tímto slovem Pán (hebr. Adonai – řecky Kyrios). Tedy v podstatě kestřanského hlásání stoji pravda, že Ježíš je Pán.
Toto však mělo ještě hlubší význam pro jednotlivce. Člověk, který se cítil v tomto světě ztracený, protože měl pocit, že nikomu nepatří, nebo naopak, mnozí si na něj dělali nespravedlivý nárok, tento člověk se najednou dozvěděl, že má Pána. Že má komu odevzdat svůj život, že Ježíš je Pán a Spasitel. V tomto krátkém úseku Skutků apoštolských se celý život církve točí okolo Pána. Církev je společenství, které ohlašuje Pána Ježíše. Pánová ruka byla s nimi. Mnoho jich uvěřilo a obrátilo se k Pánu. Barnabáš je povzbuzuje, aby vytrvali v Pánu. Jejich konverze je označena termínem: „velký počet lidi přijal víru a obrátil se k Pánu. (A k Pánu se přidal velký zástup).”
Když přišel Barnabáš do Antiochie, „viděl jak boží milost působí (viděl Boží milost); zaradoval se proto“. Ovoce Boží milosti bylo zjevné. Takový velký rozdíl byl mezi SZ náboženstvím Zákona a NZ náboženstvím Milosti, že si ho lidé všimli a začali Pánové učedníky volat křesťany. Máme jméno od Krista, kterému patříme a kteří žije v nás skrze svou milost. Je třeba vytrvat v Pánu, nejen uvěřit, ale žít v Kristu. A toto nás přivede ke Spáse.
V evangeliu jsme slyšeli: „Moje ovce slyší můj hlas!“ Toto je nejhlavnější kritérium, podle kterého můžeme rozlišit, zda někdo patří Pánovi. Prvním kritériem je ochota poslouchat. Je to i první přikázání ze všech. Hlavní přikázání lásky začíná příkazem „Šema!”, což znamená „Poslouchej“. Hlavním kritériem je ochota poslouchat Boží Slovo. Jde o to, zda je Boží Slovo řídicí a utvářející normou mého života, nebo se řídím jen lidskou chytrostí. Dokonce můžeme i takto položit otázku: „Či je Boží Slovo mým jediným Životem, nebo mám ještě jiný život.“ Pokud vírou přijímáme Boží slovo, stáváme se účastníky Boží moudrosti. Bez poslouchání Božího slova neexistuje skutečné přijetí Krista. Neboť živou osobu nemohu přijmout jako věc. Osobu přijímám natolik, nakolik ji uznávám. Ježíše přijímám, když svůj život podřizuji jeho Slovu. Takto nás učí přijímat Ježíše i jeho matka. Duch Svatý oplodňuje duši, když se podřizuje Božímu Slovu, když vyslovuje své „fiat“. Takto se uskutečňuje naše osobní Spása.
Když my známe Ježíše jako Boží Slovo, tehdy se i On přiznává k nám: „Já je znám.“ Na konci časů, při posledním soudu, Ježíš určité skupině lidí řekne: „Neznám vás!“ Podobně se vyslovuje v podobenství o deseti pannách, z nichž pět bylo moudrých a pět pošetilých: „Amen, pravím vám, neznám vás.“ Na jiném místě čteme: „Jakmile už jednou hospodář vstane a zavře dveře a vy zůstanete venku, začnete tlouci na dveře a volat „Pane, otevři nám!“, tu on vám odpoví: „Neznám vás, odkud jste!“ Mnozí se budou snažit vejít, a nebudou moci.“ Ježíš říká: „Moje ovce slyší můj hlas a.. jdou za mnou.“ I my naslouchejme jeho hlas. On stále mluví ve svém slově. V tomto světě jsme podobný turistovi v nebezpečném terénu. Když chce šťastně touto cestou projít, musí se každou chvíli dívat do turistického průvodce. Naším průvodcem je Boží Slovo. Poznání Ježíše nespočívá jen v tom, že víme, co učil, že dobře ovládáme Písmo Svaté. Pán Ježíš vysloveně říká: „a ony jdou za mnou.” Je třeba dělat kroky víry. Kroky víry se dělají tak, že uskutečňujeme Boží Slovo proti chytrosti tohoto světa. Vždy, když uskutečňujeme Boží Slovo, proniká do nás Boží Duch.
Křesťanství je náboženství moci. Četl jsem takové přirovnání. Člověk bez víry je podobný pejskovi bez pána. Pejsek bez pána, nemá sebevědomí, leckdo na něj zaječí a on se pustí do běhu. Úplně jinak je to však v případě pejska, když cítí, že za ním jde jeho pán. Je ochoten se rvát. A to je situace věřícího člověka. A náš Pán není jen člověk, ale Bůh. Chovejme se tedy úměrně tomuto poznání. My máme za sebou Pána. A my ho máme nejen za sebou, ale v sobě a dokonce kráčí před námi, protože ho ve víře přijímáme. Náš život se bude úměrně měnit podle toho, nakolik vírou přijmeme Ježíše jako svého Spasitele a Pána. On nabízí moc, světlo, sílu, radost a víru. On nám nabízí život v hojnosti, život věčný. I dnes máme úžasnou šanci, znovu ho ve víře přijmout. Otevřeme se mu dokořán. Neboť On chce přijít, aby nám znovu dal moc. Abychom i v tom dnešním přijímání přežili, že jsme dětmi Božími.