„Jak dlouho nás chceš držet v napětí? Jsi-li ty Mesiáš, řekni nám to otevřeně!“ Vidíme Pána Ježíše v chrámu mezi těmi, kteří by mu měli nejlépe rozumět. Ale v tomto chrámu je zima, kterou způsobuje nevěra a nerozhodnost. Lidé, kteří chtějí v něj uvěřit, nejednají tak hněvivě. Jsou napjatí, číhají na každý Ježíšův skutek, na každé jeho slovo. Tak se přece nechová ke svému Mesiáši. Nechtějí věřit a Ježíš jim to odhaluje.
„Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které konám ve jménu svého Otce, vydávají o mně svědectví.” Ježíš to nejen řekl, ale také skutky potvrdil. Svědčí o něm skutky, které koná jménem svého Otce. Vždyť kdo před ním takové skutky konal? Když čteme evangelia, zjistíme, že Ježíš se nechová jako léčitel, ke kterému se musí chodit i rok, než člověk dosáhne zlepšení svého stavu, dokonce se nechová ani jako prorok, který musí nejprve úpěnlivě Boha prosit a pak ve víře vyprosené přijmout. Ježíš si počíná, jako sám Život. Jako Bůh a Pán, který má moc. Ježíš je skutečně Syn Boží – Spasitel. On těm, kdo ho přijali, dal moc stát se dětmi Božími. Křesťanství je náboženství moci.
„Ježíš řekl: „Moje ovce slyší můj hlas.“ Toto je nejhlavnější kritérium, podle kterého můžeme rozlišit, zda někdo patří do Kristova ovčince. Prvním kritériem je ochota poslouchat. Je to také první přikázání ze všech. Hlavní přikázání lásky začíná příkazem „Šema!“, což znamená „Slyš, poslouchej!“ Podle toho můžeme rozlišit lidi, zda jsou ochotni poslouchat Boží Slovo nebo ne. Hlavním kritériem je ochota poslouchat Boží Slovo. Jde o to, zda je Boží Slovo řídící a utvářející normou mého života, nebo zda se řídím jen lidskou chytrostí. Dokonce mohu i takto položit otázku: „Zda je Boží Slovo mým jediným Životem, nebo zda mám kromě něho ještě i jiný život.“
Přijímáme-li vírou Boží Slovo, stáváme se účastnými Boží moudrosti. Bez slyšení a následování Božího Slova neexistuje skutečné přijetí Krista. Neboť živou osobu nemohu přijmout na způsob věci. Osobu přijímám natolik, nakolik ji uznávám a nakolik se sám oddávám. Ježíše přijímám tehdy, když svůj život podřizuji jeho Slovu. Takto nás učí přijímat Ježíše jeho matka. Duch Svatý oplodňuje duši tehdy, když se podřizuje Božímu Slovu, když vyslovuje své „fiat!“. Takto se uskutečňuje naše osobní Spása.
Když my poznáváme Ježíše jako Boží Slovo, tehdy se i On přiznává k nám: „já je znám“ Na konci časů, u posledního soudu, Ježíš určité skupině lidí řekne: „Neznám vás!“ Podobně se vyslovuje v podobenství o deseti pannách, z jejichž pět bylo moudrých a pět nerozumných. „Mnozí se budou pokoušet vejít, a nebudou moci. Když hospodář vstane a zavře dveře a vy zůstanete venku, začnete klepat na dveře a volat: „Pane, otevři nám!“ A on vám řekne: „Já nevím, odkud jste!“ Tehdy začnete říkat: „Jedli jsme s tebou a pili, na našich ulicích jsi učil.“ Ale on vám řekne: „Já nevím, odkud jste; odejděte ode mě všichni, kdo pášete nepravost!“
On říká: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou.“ I my poslouchejme jeho hlas. On stále mluví ve svém Slově. V tomto světě jsme podobní turistovi na cestě v nebezpečném terénu. Pokud chce bez úrau touto cestou projít, musí se často dívat do turistického průvodce. Nám dělá průvodce jeho Slovo.
Poznání Ježíše nespočívá jen v tom, že víme, co učil, že dobře ovládáme Písmo svaté. Pán Ježíš vysloveně říká: „a ony jdou za mnou.“ Je třeba dělat kroky víry a ty se dělají tak, že uskutečňujeme Boží Slovo namísto chytrosti tohoto světa. Vždy, když uskutečňujeme Boží Slovo, proniká do nás Boží Duch.
„Já jim dávám věčný život.“ Jen ten život má smysl, který je věčný. Tehdy má smysl vzdělávat se, budovat krásné vztahy. Milovat někoho znamená říci mu: „Chci, abys byl věčně!“ Takto dokáže milovat jen Bůh. Někdy si věčnost představujeme jako do nekonečna prodlouženou časnost, v které žijeme a která nás nedokáže uspokojit. Věčnost je způsob Boží existence, která je nad časem a prostorem, plná blažené existence, stála soustředěnost na Milovaného Boha. Stále uchvácení Bohem.
Když milujeme Toho, který nás dříve miloval, i pro nás platí: „Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou.“ Podobně to vyjadřuje i svatý Pavel: „Je-li Bůh za nás, kdo je proti nám?…Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé, ani knížectví, ani přítomnost, ani budoucnost, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“
I v dnešním prohlášení Pána Ježíše slyšíme totéž: „Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo.“ Nikdo není větší a mocnější než Bůh. Moc ďábla je jen relativní. Je mocný jen natolik, nakolik se mu lidé podřizují. Je mocný jen skrze lidi, kteří jsou ochotni plnit jeho zvrácenou vůli. Ale Boží Slovo zjevuje, že jeho moc je omezená. Není všemohoucí a ví i to, že přijde doba, kdy se bude muset zodpovídat za své špatné činy. I ve zmatcích naší doby je třeba stále na tohle myslet. Ježíš je První a Poslední, Začátek a Konec, Alfa i Omega. Jemu je dána veškerá moc na nebi i na zemi.
„Já a Otec jedno jsme.“ Ježíš, Vtělené Boží Slovo a Bůh Otec jsou v Duchu Svatém jedno. V Bohu neexistuje žádná forma rozštěpenosti, že by Boží Syn chtěl jinak než Bůh Otec. Syn smýšlí stejně jako Otec. Kdo vidí Syna, vidí Otce. Ducha nemůžeme jinak vidět než skrze jeho Zjevení skrze člověka. V Ježíšovi se neviditelný Bůh stává viditelným a neexistuje žádný jiný Bůh, než Ten, který k nám mluví skrze Krista. Skutky, které koná Ježíš, jsou skutky, které mu dal vykonat Bůh Otec. Bůh Otec je tak dobrý jako Ježíš. A tohoto Boha jsme my všichni povoláni následovat.