V evangeliu jsme slyšeli prohlášení ze strany Pána Ježíše: „Kdo viděl mne, viděl Otce!“ Teologie nás poučuje, že Ježíš je Pravý Bůh a pravý člověk – Bohočlověk, dokonalý člověk, v němž se uskutečnil Boží plán, tedy člověk jako Boží obraz – Vtělení a Zjevení Boha. Krásnou úvahu o tomto poslání Božího Syna nacházíme u sv. Ireneje v traktátu: „Proti bludům“: „Nikdo nemůže znát Otce bez Božího Slova, čili bez Synova Zjevení a ani Syna bez Otcovy přízně. Otce, který je pro nás Neviditelný a Nevymezitelný, poznává jeho vlastní Slovo a přestože je Nevyslovitelný, Ono nám ho vyslovuje … Neboť zjevení Syna je pravda o Otci. Vždyť skrze Slovo se zjevuje všechno. A Otec na to zjevil Syna, aby se skrze něj zjevil všem a těch, co mu věří, spravedlivě přijal do neporušitelné věčné blaženosti, ale věřit mu znamená, plnit jeho vůli.“
Ježíš jako Bohočlověk nám zjevuje úžasně pravdy i o naší lidské přirozenosti. Mluví o sobě jako o Cestě a to znamená, že my všichni ho můžeme následovat. Zjevuje se nám jako Pravda, pravda o Bohu i o člověku a o jejich vzájemném vztahu. Zjevuje, že Bůh a člověk mohou spolu přebývat v lidské přirozenosti, že lidská přirozenost je schopna přijmout Boha jako svůj Život. Skutečnost Vtělení ukazuje, že Bůh chce přebývat v lidské přirozenosti i navzdory lidskému selhání neztratil zájem o člověka jako o svůj možný obraz. Skutečná dokonalost a velikost člověka je v Bohu. Sv. Irenej říká: „Pro toto se Boží Slovo stalo člověkem a Boží Syn se stal Synem člověka, aby se člověk spojil s Božím Slovem a byl přijat za syna, a tak se stal Božím Synem.“
Celé Dějiny Spásy ukazují, že Bůh do lidského světa vstupuje skrze člověka, doslova můžeme říci v závislosti na člověku. Svět, který nám Bůh dal, je opravdu naším světem a Bůh se v něm viditelně projeví skrze naši víru, naději a lásku, skrze to, co dobré v životě konáme. Už ve Starém Zákoně můžeme vidět, že Bůh chce zjevit skrze člověka nejen svou lásku a spravedlnost, ale i svou moc. Když má Mojžíš vyvést vodu ze skály a on zaváhá a dva krát bouchne holí po skále, přesto, že se voda vylila proudem a napila se pospolitost, Bůh mu zazlívá: „Protože jste mi neuvěřili, když jste měli před syny Izraele dosvědčit mou svatost, neuvedete toto shromáždění do země, kterou jim dám.“ (srov. Num 20,11-12) Mojžíš je potrestán za své zaváhání, protože s jistotou neuvěřil Bohu a v tomto případě vírou Boha neoslavil. Někdy obviňujeme Boha z toho, že nezasahuje do tohoto světa postiženého zlom, ale zdá se, že toto je naše parketa, za kterou neseme před Boží tváří odpovědnost. V tomto světě se má projevit naše víra, naděje a láska. „Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci. A za cokoli budete prosit ve jménu mém, to všechno udělám, aby Otec byl oslaven v Synovi. Budete li mě o něco prosit ve jménu mém, já to udělám.“ (Jan 14,12-14)
Kristus svým vtělením tajemně zasáhl celé lidstvo, určitým způsobem již vstoupil do lidských životů a naše služba spočívá v tom, abychom lidem hlásali toto úžasné tajemství: „Jeho zvěstujeme, když se vší moudrostí napomínáme a učíme všechny lidi, abychom je mohli přivést před Boha jako dokonalé v Kristu.“ (Kol 1,28) Cena každého člověka je právě v tom, že Kristus je v hlubinách lidské duše. Kristus je Život, Boží Program v lidské bytosti. V našem hlásání jde o to, abychom lidi upozornili na tuto šanci Života, pro niž se ale třeba svobodně rozhodnout. Toto mohutné Boží účinkování se v nás neprojeví proti naší vůli a bez našeho výslovného souhlasu. Naše modlitba má být především prostorem, v němž dovolíme Bohu v sobě konat, jakási ochota lehnout si na operační stůl Božího Slova. Ne prosazovat svou vůli. On je Pán, a jde o to, abychom mu dovolil v sobě konat. On je v nás jako gen nového Života, jako možnost Nového Života, jak šance obnovy ve Vzkříšení. Proto je důležité znát Boží Slovo, abychom pochopili, co chce Bůh v nás budovat a na toto je správně odpovědět jako Panna Maria: „Ať se mi stane podle Tvého Slova!“
Všimněme si jednotlivá slova její odpovědi: „Ať se mi stane“ vyjadřuje její odevzdanost. Panna Maria nestojí v pozici sebevědomého siláka, který říká „já to udělám“. Jde tu přece o Boží Slovo, které člověk nedokáže udělat ani žít z vlastních sil. Na druhé straně však víme, že Bůh to od nás vyžaduje a že celý vesmír povstal Božím Slovem a že toto Boží Slovo je Všemohoucí. Po určitých duchovních zkušenostech začínáme chápat, že navzdory nejlepšímu úsilí, jsme nevychovali a nevyšlechtili z opice člověka. Zázrak vnitřní proměny se nedocílí drezúrou, ale milostí. Jedině Bůh je Dobrý a my se stáváme dobrými, když je On v nás skrze Slovo a Ducha.
Mariina odevzdanost nesměřuje k nějakému nevyzpytatelného osudu. Bůh přece zjevuje svou vůli ve svém Slově. Proto se její odevzdanost týká Božího Slova. Maria se odevzdává Bohu, který se zjevuje ve svém Slově. Jen ten, kdo nečte Písmo Svaté, může mít strach z Neznámého Boha. Sv. Jeroným říká: „Kdo nezná Písmo, nezná Krista!“ Panna Maria dobře zná Boží Slovo. Ví k čemu říká své „fiat“ a ví také, Komu ho říká. Panna Maria je plná touhy po Bohu, plná Boha, Panagia – celá svatá. Mária svou ustavičnou touhou po Bohu a plněním jeho vůle, počala Boha duchovně, spíše, než ho počala tělesně. Ani nám nikdo nebrání, abychom se touhou po Bohu, otevřeli Ježíšovu Slovu a z Ducha počali Krista a stali se tak jeho matkou. Sv. Augustin říká: „Stali jste se dítky Božími, buďte také matkami!“ K tomuto jsme povoláni. Každá duše, která věří, počíná a rodí Boží Slovo. Jestliže podle těla je jen jedna Matka Boží, tak podle víry rodí Krista všichni, co přijímají Boží Slovo a praktikují ho. Sv. Maxim Vyznavač říká: „Kristus se ustavičně tajemně rodí v duši, neboť si bere tělo z těch, kteří jsou spaseni a duši, která ho rodí, dělá panenskou matkou.“
Sv. Bonaventura, následovník sv. Františka, rozvedl tuto myšlenku ve spise pod názvem: „Pět svátků dítěte Ježíše!“ V úvodu spisku říká, že: „Duše oddaná Bohu, může z milosti Ducha Svatého a mocí Nejvyššího duchovně počít požehnané Slovo a jednorozeného Syna Otcova, porodit ho, dát mu jméno, hledat ho a adorovat spolu s mudrci a nakonec představit Otci v chrámu.“ Na jiném místě říká, že: „Duše počíná Ježíše, když je nespokojená s životem, jaký vede, a pod vlivem svatých vnuknutí a zapálená svatým žárem se konečně rázně odtrhne od svých starých návyků a chyb, a je jakoby duchovně oplodněna milostí Ducha Svatého, dá si předsevzetí, že začne nový život. Tehdy došlo ke Kristovu početí. Když byl požehnán Boží Syn počat, narodí se v srdci, ale pouze tehdy, pokud duše všechno rozumně usoudila, vyžádala si vhodnou radu a vzývala Boha o pomoc a ihned uskuteční své svaté předsevzetí a začne uskutečňovat to, co v ní už dávno zrálo, ale se to stále odkládalo z obavy, že se k tomu nehodí. Ale jedno musíme zdůraznit: Toto předsevzetí začít „nový život“ se musí ihned projevit něčím konkrétním. Pokud není předsevzetí uskutečněné, byl sice Ježíš počat, ale nebyl zrozen. Jde o jeden z mnoha duchovních potratů. Je to jeden z tolika odkladů, kterými je protkán náš život a které jsou hlavním důvodem, proč je tak málo svatých.“ Všechny svátosti církve, všechno hlásání Božího Slova, slouží tomu, aby se v nás objevil Kristus. Kristus v nás je zároveň Nadějí naší Slávy. Sv. Augustin tvrdí: „Matka ho nosila v lůně, my ho nosíme v srdci. Panna otěhotněla, když se v ní Kristus vtělil, naše srdce ať otěhotní vírou v Krista. Ona porodila Spasitele, naše duše ať porodí spásu a chválu. Ať nezůstanou naše duše neplodné, ale ať se stanou plodnými pro Boha.“
Na závěr slova sv. Františka: „Nic jiného si tedy nežádejme, nic jiného si nepřejme, v ničem jiném nenacházejme zalíbení a potěšení, než ve svém Stvořiteli, Vykupiteli a Spasiteli, jediném pravém Bohu, který je plností dobra, všechno dobro, celé dobro, pravé a nejvyšší dobro, který jediný je dobrý, milostivý a dobrotivý, laskavý a milý, který jediný je svatý, spravedlivý, pravdivý a věrný, který jediný je dobrotivý, bez hříchu a čistý, od kterého, skrze něhož a v němž je celé odpuštění, veškerá milost, celá sláva pro všechny kající, všechny spravedlivé a všechny blažené, kteří se radují v nebi.“