„Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne!“
Pán Ježíš nás vyzývá, abychom se zbavili strachu. Třeba rozlišovat mezi bohabojností, boží bázní a strachem anebo hororem z Boha, kterým mnozí křesťané, přesto, že věří a chodí do kostela, trpí. Někdy se mi dokonce zdá, že tímto děsivým strachem trpí více lidé chodící do kostela jako nevěřící. Chybí jim základní důvěra ve svého Stvořitele.
Možná to má na svědomí hrozba pekla. Ale peklo je na opačné straně jako Bůh a Spása. Bůh nás nestvořil pro peklo, ale pro Spásu a Spása člověka je v Něm.
Možno je v tom ještě něco jiné. Spása není věcí zásluhy, ale plodem odevzdanosti.
Strach je na opačné straně než vira a láska. Dokonalá láska vyhání strach. Důvěřujme Ježíši tak, jako důvěřujeme Bohu. Věřme Ježíši Božskou vírou. On ví, co říká, neboť On jediný sestoupil z nebes a ví jak to tam vypadá.
Celé prostředí, do kterého jsme narodili svým tělesným zrozením, přesto, že je poznamenáno hříchem, ještě stále učí víře, vyžaduje víru. Víra je základní předpoklad života. Víra vede k otevřenosti a otevřenost umožňuje přijímat a růst.
Bez jakési prvotní viry by se nemluvně neodvážilo ani nadechnout. Vždyť už první nádech je projevem věřícího postoje. Ditě se odvážilo nadechnout a nebylo zklamáno. Odvážilo se v prvním nádechu otevřít svou bytost a přijmout vzduch. Odvážilo se pít mateřské mléko a nebylo zklamáno.
Ještě dobře, že se těchto prvních reakci neúčastní vědomý lidský rozum. Ten by ze samého strachu zemřel na udušeni. Tyto věřící postoje jsou zabudovány přímo do našich pudových reakci.
Byli jsme stvořený pro Dobro. Bůh je Dobro, Nejvyšší Dobro, Samé Dobro, Jediný Dobrý. Dokonce se odvážím tvrdit, že člověk hledá to Dobro a dokonce ho hledá i každým svým hříchem, i když ho takto nemůže najít.
„V domě mého Otce je mnoho příbytků.“ Dost místa je tam, kde vládne Stvořitel prostoru a času. On nám připravuje místo, neboť Boží úmysl je Spása všech, kteří slyší a věří, kteří se tvrdošíjně neuzavřou před posvěcující Božím Duchem.
Moderní fyzika nám dokazuje, že realita, do které jsme se narodili, se skládá z množství rozměrů. I když naše smysly jsou schopny vnímat a chápat jen trojrozměrnou skutečnost, vesmír je nesmírně velkolepější, složitější a prostornější.
Ježíš nazývá budoucí svět „Dům Mého Otce“. Nebe je Dům našeho Otce. Nebe je domem. Vracíme se domu. A je to dům, který má svého hospodáře a tím je Nebeský Otec. Je to Dům, ve kterém vládne nesmírně příjemná atmosféra Ducha Svatého. Je to Dum Objeti. Jdeme k Otci, který má stejný charakter jako Ježíš.
Kdyby Pán Ježíš řekl nekonečně mnoho příbytků, bylo by to pro nás nepochopitelné a nebylo by to ani pravdivé, neboť nekonečný je jedině Bůh sám.
Křesťanská smrt to je příchod do Domu našeho Otce. Když jsem přijal Ježíše jako svého Pána, jako svůj Život, je Jeho Otec v pravém slova smyslu i mým Otcem a já se vracím do náruče Nejúžasnějšího Otce.
„Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“ Ježíš tu používá výrazy, které byly jeho současníkům známe se svatebních zvyků. Když se v Izraeli po námluvách budoucí manželé zasnoubili, muž podobnými slovy vysvětloval svůj odchod domů, kde začal chystat příbytek pro sebe i svou budoucí.
A i když nás Ježíš ve svém biologickém těle opouští, slibuje, že se znovu vrátí, aby nás ze sebou vzal. Jeho úmysl je, abychom i my byli na tom místě, kde je On. A jeho místo je Ráj. Lotrovi na kříži slibuje: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji!“ Bůh nás stvořil pro Ráj a ne pro zatracení.
„Cestu, kam já jdu, znáte.“ Cestou je sám Ježíš. Není cestou, po které se šlape nohama, ale je Cestou, o níž se dá říci, že je současně Životem, tedy růstem. On je Životem, který vede do Království Božího.
Když přijmeme toto Boží semeno do sebe, ze kterého se On sám počal v těle své matky, když se naplníme jeho Duchem, dozrajeme do jeho podoby a budeme schopni setkat se s Otcem. V opačném případě Bůh zůstane pro nás děsivým tajemstvím. Ježíš se počíná vírou v Boží Slovo.
Jiným způsobem nelze dojít k Otci, než skrze vnitřní podobnost s Ježíšem. Pokud jsme již v tomto životě zakusili cosi z důvěrnosti s Ním, neboť slovo „znát“ v hebrejštině vyjadřuje nejen rozumové poznání, ale především intimní vztah, budeme znát i Otce.
Po smrti se nesetkáme s jiným Bohem a s jinými přikázáními života, jak nám ohlásil a ukázal Ježíš. A proto se dnes zvláštním způsobem modleme za svět, který ještě není zasažen Kristem, za ty, kteří usilují přijít k Bohu vlastní silou a vlastním rozumem, a ne skrze přijatou milost. Za všechny nekřesťanské náboženství. Zvláště za Izrael a Islámský svět.