4. Velikonoční neděle „B“ – (Jan 16,11-18)

V dnešním evangeliu se Ježíš představuje jako dobrý pastýř: „Já jsem pastýř dobrý! Dobrý pastýř dává za ovce svůj život.“ Asi nikdo z nás ještě nepotkal takového pastýře, který by byl ochoten dát svůj život za ovce. Ale Pán Ježíš nemá na mysli vztah člověka ke zvířatům, myslí na vztah Boha k lidem. Naše inteligence, na kterou jsme tak pyšni, je ve vztahu k Boží moudrosti, jako inteligence nerozumné a krátkozraké ovce k inteligenci a veděni člověka. A přece má člověk obrovskou cenu v Božích očích. Není to cena, která by vycházela přímo z naší přirozenosti. Cena, kterou máme, je cena, kterou nám dává Bůh ve svém srdci, je to cena jeho lásky k člověku, Boči život za náš život. „Dobrý pastýř dává za ovce svůj život.“ Zároveň je to cena, kterou nám dává naše předurčení, tedy Boží pián s námi, neboť smyslem naší existence je zbožštění. Člověk se skrze přijetí Krista, jediného Božího Syna, může a má stát Božím Synem.

„Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, když vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk – a vlk je uchvacuje a rozhání, vždyť kdo je najatý za mzdu, tomu na ovcích nezáleží.“ Je to skutečně tak, jako říká Ježíš. Ježíš není najatý za mzdu. Jsme jeho lid a ovce jeho stáda. A On se bije za to, co mu právem patří. Vše bylo stvořeno skrze Něho a pro Něho. Celé stvoření mu patří. Jemu je dána veškerá moc na nebi i na zemi. Ježíš je Vtělená Láska. Jeho Láska ho drží při Jeho lidu, jeho vlastní věrnost a stálost. On je Láska, nemůže být jiný. Láska je jeho podstatou. Láska k Otci i Láska nám, kteří ho přijímáme a následujeme.

Ježíš o sobě prohlašuje: „Já jsem dobrý pastýř“. Možná se člověk ptá: „Potřebuji pastýře? Nejsem snad schopen probádat zákonitosti světa?“ Možná, zákonitosti vnějšího světa jak tak známe, ale svět duchů, duchovní svět je pro nás neprobádaný. V tom světě na člověka číhají dravci mnohem horší než medvěd a vlk, a to satan a jeho andělé, jejichž rafinovanost převyšuje naši lidskou chytrost. Potřebujeme pastýře, který nás uchrání od propasti smrti, do které se lidské stádo ve své naivitě žene.

„Znám svoje ovce moje ovce znají mě, jak mě zná Otec a já znám Otce a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce a jeden pastýř.“ Kdo všechno patří do počtu Ježíšových ovcí. Především jsou to lidé dobré vůle i když Krista ještě vědomě neznají. Dále sem patři ti, kteří se nechávají Kristem vést, kteří přijímají jeho ochranu, kteří v něm rozpoznávají Pána, kteří poznávají, že absolutní hodnotou je Láska. Je našim úkolem hledat lidi dobré vůle a přivádět je ke Kristu.

„Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce.“ To, co Ježíš vyslovuje v této větě, tvoří Tajemství Vykoupení a Smíření s Bohem. Zde Ježíš odhaluje druhou, před námi skrytou stránku kříže. I když se na Ježíšovi koná násilí zvenčí, které určitě nemohlo přispět k usmířeni s Bohem, neboť to byl jen další a ještě větší hřích, přece Ježíš toto všechno už dopředu ve vděčnosti přijímá, přemáhá a proměňuje, právě tím, že z toho dělá oběť. Ježíš i jako ztýraný člověk, zjevuje Boha Lásku, nepřestává být obrazem Boha Lásky. Touto poslušností až na smrt naplňuje lidský úděl a tak naplňuje Boží očekáváni ohledem člověka.

Dokonalá láska, ke které je pozván a vyzván každý člověk „Dává život”. Člověk přichází na svět jen díky tomu, že jeho rodiče jsou ochotni vzdát se života, zřeknout se svého pohodlí. Bez této schopnosti vyhasíná lidský rod. Kde se ztrácí Kristova moc, kde se lidé zříkají křesťanství, ztrácí se i schopnost přivést na svět potomstvo, mizí děti. Bůh Otec miluje ty, kteří jsou ochotni jako Kristus, dát svůj život. Biologický i duchovní otcové a matky, musí projít sebe zřeknutím, aby dali život potomstvu. Když chceme intenzivněji prožít Otcovu lásku, dávejme svůj život v sebe zřeknutí.

Sv. Řehoř Veliký nás v souvislosti s dnešním evangeliem napomíná: „Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce, to znamená miluji je, a moje ovce znají mne.“ Jako kdyby přímo řekl: Kdo mě miluje, jde za mnou. Kdo totiž pravdu nemiluje, dosud ji vůbec nepoznal. Nejmilejší bratři, slyšeli jste o nebezpečí, ve kterém jsme my. Zamyslete se také nad tím, co říká Pán o vašem nebezpečí. Posuďte sami, zdali jste jeho ovce, zkoumejte, zdali ho znáte, znáte-li světlo pravdy. Myslím tím, zdali ho znáte ne tak, že v něj věříte, ale že ho milujete. Zdali ho znáte ne vírou, ale skutky. Neboť týž evangelista Jan, který zaznamenal tato slova, jinde praví: „Kdo tvrdí: Znám ho, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář.“ Proto i na tomto místě Pán hned dodává: „Jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život.“ Jako by přímo řekl: To, že já znám Otce a on zná mne, se ukazuje v tom, že dávám svůj život za své ovce. Neboli to, jak miluji svého Otce, ukazuji tím, s jak velikou láskou umírám za své ovce.

A o těchto ovcích dále říká: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám, ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život.“ O nich také řekl o něco dříve: „Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet a vycházet a najde pastvu.“ Vejde totiž k víře; a vyjde od víry k patření, od důvěřivosti k nazírání a pastvu nalezne ve věčném požívání. Ovce dobrého pastýře tedy nacházejí pastvu, neboť každý, kdo ho následuje s čistým srdcem, pase se na věčně zelené pastvině. Ale co jiného je pastva těchto ovcí než niterní radost věčně kvetoucího ráje? Pastvou vyvolených je totiž stálé patření na Boží tvář, neboť když na Boha patříme bez umdlení, duše se bez konce sytí pokrmem Života.

Hledejme tedy, bratři nejmilejší, tuto pastvu, abychom se na ní mohli radovat spolu se slavným shromážděním tolika nebešťanů. Pozváním kéž je nám sama tato radostná slavnost. Nuže, zapalme, bratři, svého ducha, ať se znovu rozhoří víra v to, čemu jsme uvěřili, zahořme touhou po nebeských výšinách. A takto milovat již znamená jít. Od radostí niterné slavnosti ať nás neodvrátí žádné protivenství; neboť když někdo touží jít k zamýšlenému cíli, jeho touhu neodradí žádná překážka v cestě. Ať nás nesvede žádný přelud klamného štěstí. Pošetilý by přece byl poutník, který by cestou při pohledu na rozkošné louky zapomněl jít, kam měl namířeno.