Dnes k nám sv. Petr apoštol mluví slovy: „Ať je úplně jasno celému Izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali (ať s jistotou ví celý dům Izraele, že toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali, Bůh udělal i Pánem i Mesiášem).“ Sv. Petr vydává svědectví s jistotou. Jeho svědectví vyrůstá z víry, která si je jistá svým přesvědčením. Jen takto podané svědectví má moc otřást lidským srdcem.
Někteří křesťané, zatížení vlivem západního myšlení, chápou víru jako určitý rozumový úsudek o existenci Boha. Dá se říci, že mají jakousi filozofickou víru. Mohli bychom ji vyjádřit takto: „Věřím v existenci Boha, protože jsem zkoumal přírodní vědy a dospěl jsem k názoru, že něco musí být nad námi, nějaký rozum, který všechno řídí a vede.“ Chápu víru podobně jako ateisté. Taková čistě spekulativní víra, založená pouze na lidském rozumovém úsudku, ještě není vírou ve smyslu Písma Svatého a proto ani nepřivádí člověka k ospravedlnění a ke svědectví. Taká víra nemá velký vliv na život člověka, neboť takový člověk často ve svém životě postupuje vůči Bohu bezohledně, jako by Bůh neměl co říci k jeho životu, jakoby vůbec neexistovalo Boží Slovo. Taková víra se týká nějakého boha, ale náš Bůh je konkrétní a má charakter Ježíše Krista.
Zase jiní křesťané zaměňují víru s teologickým vzděláním. Namísto víry Bohu, nastupují vědomosti ze studia teologie. Máme víru, kterou zvykneme vyjádřit recitováním Kréda, ale biblická víra je cosi mnohem hlubší a širší, jen jako víra v určitý věroučný článek. Člověk může věřit ve vše, co se k víře předkládá a přece může mít základní nedostatek: nedůvěru vůči Bohu, „horor z Boha“, který uráží Boha v jeho podstatě. Je to hřích, kterým urazili Boha už prarodiče, protože nevěřili v jeho dobrotu. Kde máme hledat kořeny této „jakoby víry“. Mnozí křesťané zapomínají, že předmětem víry je Boží Slovo a způsob víry je jistota. Velmi často naši rozumové víře chybí pravý základ a to poznání Božího Slova. Protože víra je především vztah k Božímu Slovu. Sv. Pavel dokonce prohlašuje, že víra je ze slyšení Božího Slova, z hlásání Božího Slova. Náš Bůh nemlčí, proto může Písmo Sv. říci o Abrahamovi: „Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost.“
Způsob víry je jistota v tom, že co řekl Bůh je pravda. Jiná chyba naší „jakoby víry“ je v tom, že si není jistá. Slyšené Boží Slovo nepřijímáme s jistotou. Pokud však někdo začíná pochybovat, sestupuje z úrovně víry. Katolická nauka o víře výrazně potvrzuje, že víra se ve své podstatě spojuje s jistotou. Logické uvažování o pochodu víry bychom mohli vyjádřit následujícím sylogismem (schématem myšlení). „Bůh vyslovuje své Slovo. To, co Bůh vyslovuje, je předmětem víry. Bůh je svatý, proto nelže. Bůh je vševědoucí, proto se nemůže mýlit. Pokud vím o něčem, že to říká Bůh, správný postoj může být jen neochvějná jistota. Kdybych si připustil pochybnost, odmítl bych autoritu Boha.“ Pochybnost v tomto smyslu je znevažováním Boha, protože ho podezřívá, že není věrohodný. Mohou být pochybnosti jiného druhu: „Zda to opravdu Bůh řekl? Zda je to opravdu Slovo Boží? Jestli jsem mu dobře porozuměl?“
Římský katechizmus říká: Víra je jistá, jistější než jakékoliv lidské poznání, protože má svůj základ v Slově samého Boha, který nemůže lhát. Je pravda, že se zjevené pravdy mohou zdát lidskému rozumu a zkušenosti temné, ale „jistota, kterou dává božské světlo, je větší než ta, kterou poskytuje světlo přirozeného rozumu.“ Víra je jistá, jistější než jakékoliv lidské poznání, protože má svůj základ ve Slově samého Boha, který nemůže lhát. Víra vyžaduje, aby člověk rozumem i vůlí přijal zjevení, které Bůh uskutečnil svými činy a svými slovy. „Věřit“ se proto vztahuje ke dvěma skutečnostem: k osobě a k pravdě: k pravdě kvůli důvěře, kterou má člověk k osobě, která ji dosvědčuje. Víra je osobní (bytostné) přilnutí celého člověka k Bohu, který se zjevuje.
Sv. Petr ohlašuje s jistotou, že toho Ježíše, kterého jsme ukřižovali, Bůh udělal i Pánem i Mesiášem. Víme, že slovo Pán se užívalo místo Božího jména JHVH. Od chvíle zmrtvýchvstání je Ježíš i jako člověk zbožštěn. Bůh ho učinil i Pánem i Mesiášem, neboť On je opravdu řešením všech lidských problémů. Ježíš naplnil Boží záměr s člověkem, naplnil oprávněné Boží očekávání vůči člověku a v něm se Bůh smířil s člověkem. Toto učinil Bůh jako odpověď na náš hřích.
A naše reakce by měla být podobná té, kterou popisují skutky. „Když to uslyšeli, proniklo jím to srdce (bolest jim pronikla srdce) a ptali se Petra a ostatních apoštolů: „Bratři, co máme dělat?“ Tak často si dáváme pozor, aby se naše slovo nikoho nedotklo, nikoho nezranilo, ale existují zranění, která vedou k uzdravení. Petr pravdu nezamlžuje a nezatajuje, ale zřetelně říká: „kterého jste vy ukřižovali, Bůh učinil Pánem a Mesiášem.“ Přímo jmenuje hřích, ale také hovoří o Božím činu. Vražda Bohočlověka na kříži je opravdu nejstrašnější hřích, jakého se člověk mohl dopustit. Na druhé straně však Bůh ze své dobrotivosti dává všemu jiný smysl a jiné ovoce. „Vy jste ukřižovali“. To je pravda o nás všech, která bolí. To bolí a proniká lidské srdce. Ježíš zemřel za nás, každý si to může přisvojit a říct si: „Ježíš zemřel místo mne.“ Moje umírání by však nepřineslo spásu. „Ale Bůh ho učinil Pánem i Mesiášem“.
Všimněme si, od koho vychází zájem o spásu. Ti, kteří poslouchali Petra, zvolali: „Co máme dělat?“ Kolikrát chceme někoho přivést ke spáse. On však nevnímá svou situaci jako něco, co potřebuje zásah shora. Dokud člověk nepochopí zoufalost situace, kterou v něm vytváří hřích, dokud on sám nebude křičet: „Pomozte mi!“ Nebo „Co mám dělat?“, těžko ho můžeme přivést ke spáse. Dokud se člověk nepřesvědčí, že každý hřích je v jeho duši semenem smrti, tak je schopen se dívat na nás jako na ty, kteří ho přišli zahubit.
Římský katechizmus nás poučuje: Víra je nadpřirozený Boží dar. Člověk potřebuje vnitřní pomoc Ducha svatého, aby uvěřil. „Věřit“ je lidský úkon, vědomý, dobrovolný, který plně odpovídá důstojnosti lidské osoby. „Věřit“ je církevní úkon. Víra církve předchází, rodí a udržuje a živí naši víru. Církev je matka všech věřících. „Nikdo nemůže mít Boha za Otce, pokud není jeho matkou církev.“ „Věříme všemu, co je obsaženo v Božím Slově, psaném nebo tradovaném, a co církev předkládá jako Boží zjevení.“ Víra je ke spáse nutná. Sám Pán tvrdí: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen: kdo však neuvěří, bude zavržen“. (Mk 16,16)
Můžeme si položit otázku: „Věřím Bohu, který se mi zjevuje ve svém Slově? Věřím ve vtělené Boží Slovo? Věřím, že Ježíš je Pravdou? Věřím v Lásku?“ Amen!