„Když Ježíš umyl učedníkům nohy, řekl jim: „Amen, amen, pravím vám: Služebník není víc než jeho pán, posel není víc než ten, kdo ho poslal.“ Služebník a posel je sám Ježíš. Není rozdíl mezi ním a Otcem, který ho poslal. Pán Ježíš musí úplně přepracovat naši představu Boha. Běžně mluvíme o Boží službě a chápeme ji jako naši službu Bohu. Představujeme se jako Boží služebníci, tedy jako lidé, kteří slouží Bohu. Naše představa o světě je taková, že příroda slouží nám lidem a my sloužíme Bohu. Pán Ježíš nám svým počínáním zjevuje cosi úplně jiné o Boží službě. Bůh sám se zjevuje jako služebník, jako ten, který ve všem slouží všemu, co stvořil. To, co Ježíš udělal při poslední večeři, že umýval nohy apoštolům, byla služba vyhrazena poslednímu otrokovi. Ten, o kterém Jan Křtitel vydal svědectví, že není mu hoden rozvázat řemínek obuvi, ten nyní sám klečí u nohou učedníků a myje jim nohy. Přiznám se, že mi velmi těžko padne služba, která se očekává od kněze v rámci liturgie Zeleného čtvrtku. Cítím, že na to, aby byla pravdivá, bych potřeboval pokoru a lásku, aby to nebylo prázdné divadlo. Pán Ježíš nehrá divadlo. On opravdu tak miluje člověka.
Pán Ježíš, i když dělá službu posledního otroka, neslouží jako otrok. Dělá ji v postoji milující matky pro své děti. Služba matky je často službou posledního otroka a přece cítíme, že to má velmi daleko od služby otroka. Služba matky je služba lásky a služba z lásky a tak nám slouží i sám Bůh. Někdy hledáme Boha vysoko a jsme zklamáni, když se k němu nemůžeme dostat. On však není vysoko, ale je na posledním místě a setkají se s ním ti, kteří podobně jako On sám, slouží. „Když to víte, blaze vám, jestliže podle toho jednáte.“ Nestačí to jen vědět, ale třeba podle toho i jednat. K blaženosti nevede poznání, ale správná činnost, která pramení ze správného poznání.
„Neříkám to o vás, o všech. Já vím, které jsem si vyvolil. Ale ať se naplní výrok Písmo: „Ten, kdo jí můj chléb, zvedl proti mně patu.“ Už teď vám to říkám, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane, že já to jsem (správnější překlad má Jeruz.: „že Já Jsem!“) Na několika místech Janova evangelia nalézáme pro nás podivně znějící věty: „Až vyvýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že JÁ JSEM“ (Jeruz.: Jan 8,28). „Neboť neuvěříte, že JÁ JSEM, zemřete ve svých hříších.“ (Jeruz.: Jan 8,24). Slovně spojení „Já Jsem“ (řecký: „Ego eimi“.) bylo vyhrazeno pro jméno Boží, proto se Židé této vazbě v řeči vyhýbali. Ve verši, který rozebírám, Pán Ježíš upozorňuje na pohoršení kříže, mluví o něm dopředu, aby apoštolové nepochybovaly ve víře. Ježíš si zde nárokuje Boží jméno – JHWH.
Při čtení Pašijí přicházíme k situaci, kdy přicházejí vojáci, aby zajali Ježíše. Ježíš se jich ptá: „Koho hledáte?“ Odpovídají mu: „Ježíše Nazaretského!“ „JÁ JSEM“, říká Ježíš: „Oni couvli a padli na zem!“ (Jan 18,4-6). Proč couvli a padli na zem? Protože vyslovil své Božské jméno: „Ego eimi“ – „JÁ JSEM“ a z něho probleskla na okamžik jeho moc. Pro evangelistu Jana je Boží jméno úzce spojené s Ježíšovou poslušností až k smrti: „Až vyvýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že JÁ JSEM a že nečiním nic sám ze sebe, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec.“ (Jan 8,28)
Židé z úcty k Božímu jménu v textu při čtení nahrazovali toto slovo výrazem „Adonaj“, to znamená „Pán“. Toto jméno, kterým se Bůh představil Mojžíšovi, navozovalo komunikaci mezi nebem a zemí, zpřítomňovala samotnou osobu Boha a usmiřovalo hříchy národa, i když jen předobrazně. Sv. apoštol Pavel nás poučuje, že Kristus byl poslušný až k smrti na kříži. A proto ho Bůh povýšil a dal mu jméno nad každé jiné jméno. (srov. Filp 2,8-9) Apoštol také nevyslovuje toto jméno a také jej nahrazuje výrazem „Adonaj“, které se řecky řekne „Kyrios“ a latinsky „Dominus“ (v češtině „Pán“). Při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno … a každý jazyk musí ke slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán. (srov. Filp 2,8-11) To co se v tomto listu míní slovem Pán, je přesně to jméno, které označuje Boží bytí. Bůh Otec dal Kristu – i jako člověku – své vlastní jméno a svou vlastní moc (Mt 28,18).
Toto je neslýchaná pravda, kterou obsahuje jednoduché zvolání a prohlášení: „Ježíš Kristus je Pán!“ Ježíš Kristus je „Ten, který je“, Živý. Ježíš není Pan proti Otci nebo namísto Otce, ale „na slávu Boha Otce“. Tuto pravdu nehlásá jen sv. Pavel a ani ji sv. Pavel neobjevil, ale jak jsme mohli vidět, sám Ježíš si činí nárok na toto jméno. Tuto víru zdědila církev od apoštolů, tato víra posvětila její začátky, utvářela její bohopoctu, a dokonce i její umění. Na starověkých ikonách Krista jsou zlatem napsané tři řecká písmena: OON: co znamená: „Ten, který je.“ Jsme tu proto, abychom probudili tuto starou víru, zvláště v dnešní době, kterou svými bludy otravují svědkové Jehovovi. Oni dělají rozdíl mezi SZ zjevením Boha a NZ zjevením, jakoby se Boží zjevení nedělo vždy a výlučně skrze Krista, který je jediným Božím Slovem.
Sv. Justín píše v apologii: „Židé se tehdy domnívali, že k Mojžíšovi mluvil Otec Všehomíra (Vesmíru) a zatím to k němu mluvil Boží Syn, který je nazýván andělem a vyslancem Božím. Proto je právem pokáral prorocký Duch i samotný Kristus, že nepoznali Otce ani Syna. O Synovi říkají, že je to Otec, a tím dokazují, že neznají ani Otce, ani nevědí, že Otec Všehomíra má Syna. Syn je Boží Slovo, Boží Prvorozený a proto také Bůh. Kdysi se v podobě ohně či nehmotné bytosti zjevil Mojžíšovi a ostatním prorokům. Nyní v době vaší vlády, jak jsme již řekli, se z vůle Otce, skrze Pannu stal člověkem, aby spasil ty, kdo v něho věří, trpěl pohrdání a soužení, aby svou smrtí a zmrtvýchvstáním přemohl smrt.“
„Amen, amen, pravím vám: Kdo přijímá toho, koho já posílám, přijímá mne; kdo však přijímá mne, přijímá Toho, který mě poslal.“ Otec posílá, Syn je poslán a také posílá. Kdo přijímá posla, přijímá toho, kdo ho poslal. Skrze apoštola přijímáme samotného Krista a skrze Krista Otce, který je v nebesích. Totéž platí o Eucharistii. Sv. František nám zanechal tato slova: „Proto vás všechny, své bratry, prosím a líbám vaše nohy s tou láskou, jaké jen jsem schopen, abyste prokazovali všechnu úctu a všechnu čest, jaké budete schopni, Nejsvětějšímu Tělu a Nejsvětější Krvi našeho Pána Ježíše Krista, skrze ně se všemu stvoření, tak na nebi i na zemi, dostalo míru a bylo usmířené se Všemohoucím Bohem.“