Dnešní evangelium nám názorně ukazuje tajemství setkání člověka s Bohem skrze Ježíše – Bohočlověka. Nejprve vidíme Jairose, který volá Ježíše ke své těžce nemocné dcerce. A tu nám ukazuje, co to je modlitba. My se často modlíme naučené fráze, ale Bůh chce slyšet naše srdce. Když se chceme naučit skutečné modlitbě bez roztržitosti, musíme udělat modlitbu ze všech svých starostí. V modlitbě hovořit s Bohem o svých trápeních. Nebát se modlit ze srdce. Jairos svými slovy předkládá Ježíši svůj problém. A Ježíš jede s ním do jeho domu a když se zdá, že je všechno zbytečné, říká: „Neboj se, jen věř!“ Láska může dělat divy tam, kde nachází víru. Víra je otevření se, ale láska je spojení. Láska dává život a uzdravení.
Jakoby v pozadí tohoto příběhu se odehrává jiné setkání. Evangelium říká, že za Ježíšem šel velký zástup a tlačil se na něj. Zástup se sice na něj tlačil ale nedotýkal se Kristova božství, protože toho se lze dotknout jen osobní vírou. Skutečně se ho dotkla pouze jedna osoba, žena, která trpěla krvácením. Žena přišla zezadu v zástupu a dotkla se jeho roucha. Řekla si totiž: „Jestli se dotknu třeba jen šatů (roucha), budu uzdravena.“ A hned ji přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčená. Někdy se naše svaté přijímání podobá spíše tomuto neosobnímu tlaku zástupu na Krista, jako na životodárný dotek víry oné ženy. Než přijmeme svátost Kristova Těla, máme vzývat Ducha Svatého, aby v nás vzbudil víru, aby osvítil oči naší duše a byli jsme schopni rozpoznat Krista ve viditelných znacích chleba a vína, abychom skrze Kristovo člověčenství dokázali vírou vidět jeho Božství. V každém svatém přijímání se dotýkáme Boha skrze Kristovo tělo.
„Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla (zázračná) moc. Obrátil se proto k zástupu a zeptal se: „Kdo se dotkl mých šatů?“ …Žena, celá ustrašená a rozechvěná – věděla dobře, co se s ní stalo – padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu.“ Tyto události nám zjevují, co může způsobit věřící kontakt s Kristovým tělem. Tento kontakt léčí a uzdravuje a dokonce vrací život mrtvému. Taková je síla Kristova těla. Pán Ježíš právě kvůli tomu ustanovil Eucharistii, aby zmařil naši smrt: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (Ján 6,54.56) Nabízí nám své tělo prozářené Duchem Života. Křesťanský starověk byl přesvědčen, že jedno svaté přijímání má moc udělat člověka svatým. Sv. Jan Zlatoústý říká: „Jak lvi sršící oheň, tak odcházíme od tohoto stolu, který nás učinil hroznými pro ďábla.“ Jistý kněz prohlásil, že „v eucharistii je maximum energie v minimálním rozměru, více než v atomové bombě“. Zamysleme se na pozadí toho, co jsme slyšeli, proč naše svaté přijímání již tak mohutně nepůsobí? Kde děláme chybu? Či se dáváme úplně tomu, který se nám celý dává?
O sv. Františkovi se píše: „Z celého srdce a se zanícením uctíval svátost Pánova Těla. Velmi obdivoval ponižující se blahosklonnost a milostivou lásku. Toužil denně být přítomen na mši. Často přijímal tělo Páně s takovou oddaností a zbožností, že i druhých strhával k oddanosti. Tento svatý děj sledoval s velkou úctou a celý se přinášel jako oběť. A když obětovaného Beránka přijímal, obětoval mu svého ducha s týmž ohněm, který na oltáři jeho srdce vždy plápolal. Proto měl zvláštní lásku k Francii, neboť byla ctitelem Pánova těla a z úcty k Nejsvětější Svátosti si tam přál zemřít. Ráz chtěl do světa vyslat bratry s drahocennými nádobami, aby eucharistii uložili důstojně všude tam, kde by viděli, že cena našeho vykoupení se nedůstojně uchovává. Také si přál, aby se kněžským rukám, kterým je dána taková velká moc, totiž vysluhovat tuto svátost, prokazovala velká úcta. Často říkával: „Kdybych náhodou potkal z nebe příchozího světce a současně i chudého, prostého kněze, nejprve bych vzdal čest knězi a políbil mu ruku, a pak bych se světci omluvil: „Měj strpení, protože ruce tohoto kněze se dotýkají Slova života a tím mají moc nad něčím, co všechno lidské přesahuje“.“