Obě dnešní čtení mají společného jmenovatele. Zobrazují otce, kteří mají problémy s dětmi. Můžeme říci, že zobrazují otcovskou lásku. V prvním čtení vidíme, že i když Absalom stojí v opozici vůči svému otci a chce uchvátit moc do svých rukou, přece nepřestává být synem svého otce a jeho otec má stále pro něj připravené místo ve svém srdci. David se nedokáže těšit ze svého politického vítězství za cenu smrti svého syna. On sám neměl takový úmysl. Když šel národ do boje, prosil vojenské velitele, aby z ohledu na něj, šetřili jeho syna Absolona. David je více otcem než králem. Známe krále, kteří dali povraždit vlastní děti, jen aby nepřišli o svou moc. David je však více otcem jako králem.
A já se vás teď zeptám, zda-li si myslíte, že Bůh Otec je jiný, že On prostě zatratí člověka, že zahubí dílo svých rukou, své dítě? David je proto takový, protože v jeho životě se objevuje Láska, která je z Boha. My vždy neseme v sobě jen malé jiskřičky lásky z velké Boží Vyhne. Ale Láska, kterou je Bůh, nezná nepřátele. Bůh nás miluje. Ten, kdo nejen miluje, ale ten, kdo Láskou je, nemá ke světu jiný vztah než Lásku. Tím nechci tvrdit, že neexistuje peklo, že neexistuje zatracení, ale je to dílo neposlušnosti vůči Bohu a uzavřenosti před spasitelným zásahem Boha. Bohu je líto každého člověka, Bůh chce spasit všechny lidi.
Starý židovský Midraš, který pojednává o této události, mluví také o tom, že Davidův syn Absalom, protože se dopustil zrady proti vlastnímu otci a králi, za tento hrozný hřích sestoupil až do sedmého, nejhlubšího pekla. Židovské představy o posmrtném životě byly podobně i nepodobné naším. Peklo dělili na více stupňů nebo oddělení a alespoň v určitých případech připouštěli vysvobození z pekla. Možná bychom mohli spíše mluvit o očistci. Např. když se někdo za zemřelého modlil, nebo on sám litoval, mohl člověk projít z hlubšího oddělení do vyššího. Tento starý Midraš mluví také o tom, že když David uslyšel hroznou zprávu o smrti svého syna, začal vzdychat: „Můj synu Absalome..!“ Na tomto místě Písma svatého se tento povzdech objevuje 7 krát. A tento starý židovský Midraš říká, že po každém povzdechu otce a krále Davida vystoupila duše jeho syn Absaloma o jeden stupeň z pekla, až nakonec byl zcela osvobozen.
Všimněte si, že David nemluví Bohu o Absalomovi jako o někom, s kým ho už nic neváže, žádné pouto, ale dělá se odpovědným za svého syna. Dokonce je ochoten za něj zemřít: „Kéž bych umřel ja místo tebe. Absalome, můj synu!“ (2 Sam 19,1) I tímto je podobný Kristu. „Král běduje nad svým synem (král se trápí pro svého Syna)“. My si někdy stěžujeme na děti, ať už tělesné nebo duchovní. Jsme nešťastní, že trpíme za ně, ačkoli jsme jim nedokázali předat nic jiného, jen narušenou existenci, protože sami jsme hříšníci. Nicméně toto utrpení, pokud se k němu správně postavíme, je Kristovské. Může se stát utrpením z lásky. Žalujeme na děti, místo toho, abychom se udělali za ně zodpovědní před Pánem. Ježíš se učinil odpovědným za hříchy celého světa. Dokud se nesjednotíme s touto jeho odpovědností za hříchy, nikdy nenajdeme radost v trápení, které na nás spravedlivě doléhá. Pán Bůh nechce slyšet žaloby na děti. On chce, abyste se za ně postavili a vyprošovali jim Boží požehnání. Satan je nazýván „žalobce našich bratří“, ale Kristus se za nás přimlouvá, Duch sv. se také přimlouvá za nás a dokonce nevýslovným vzdechy. Buďme plní Kristova Ducha, který se vydává za nás a za naši Spásu.
Pán Ježíš na jiném místě říká: „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lk 11,13) Tedy, když nám dnešní čtení ukazují obrazy dvou dobrých lidských otců, ať nám znovu a výrazněji zazní to: „čím spíše“, o co víc Bůh, jak člověk. Když otec Jairos prosí o život své dcerky, Ježíš mu říká: „Neboj se, jen věř!“ Láska dělá divy, tam kde se v ni věří. Kde se nevěří v Lásku, i její nejkrásnější projev se vykládá jako zlo. Kde se v Lásku věří, tam Láska může působit. K Lásce se přichází skrze víru.
Když chceš dnes v Eucharistii zažít Boží moc, uvěř v Ježíšovu lásku až do krajnosti. Matka Tereza říkávala: „Když se dívám na kříž, vidím, jak nás Ježíš miloval, když se dívám na Eucharistii, vidím, jak nás Ježíš miluje.“ V Eucharistii je Láska přítomna uprostřed nás. Může působit na toho, kdo v ni věří. Bůh je tu a chce ti pomoci, stejně jako té ženě, která trpěla krvácením. Mnozí se tlačili na Ježíše a přece její dotek byl jiný, než anonymní tlak zástupu. Ona se dotkla s vírou a z téhož těla, na které se mnozí tlačili, vyšla moc na uzdravení. Ona se dotkla s vírou, ona se dotkla s touhou a očekáváním a Tělo Kristovo ji uzdravilo.