Apoštol Pavel v listě Židům nás vyzývá k zápasu s hříchem. Doslova říká o odporování hříchu až do krve. Tato myšlenka mě zaujala, protože si uvědomuji, že se mezi námi vytrácí vědomí, že hřích nestačí jen přiznávat a vyznávat, ale také s ním zápasit a přemáhat. V knize Genesis Bůh takto mluví ke Kainovi, který se chystá zabít svého bratra Ábela: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ Hřích je tu představen nejen jako špatný skutek ale démon, který člověka tlačí ke hříchu a následně po skutku ho ovládá. Tento démon žádostí po člověku. Je zde užité totéž sloveso, jako když Bůh říká Evě, že bude žádostit po muži. Hřích chce člověka ovládnout ale člověk je vyzván k tomu, aby mu odporoval, aby nad ním vládl.
Pokušení obvykle chápeme jen jako zlo. Přichází od zlého, ale v síle Ducha Svatého a sebezapření můžeme každé pokušení udělat důkazem lásky k Bohu, tím, že ho přemůžeme. V každém pokušení je totiž obsažena i skrytá Boží otázka na naši lásku k Němu: „Miluješ mě více než tohle?“ A každé přemožené pokušení je současně naší odpovědí: „Pane, ty víš, že tě miluji!“ I sv. František říká, že každé překonané pokušení je jakoby snubním prstenem, kterým se Pán snoubí s duší svého služebníka.
Existují různé formy pokušení, např. u dětí je mlsnost, u mladých smyslnost, pro lidi středního věku bohatství a kariéra, pro staré moc a lakomství. Ježíš zakusil, tak jako my, všechny pokušení, ale nedal se, nehřešil. Proto se pokušení nemusíme zaleknout. Pokušení není hřích, když se nám objeví v mysli, hříchem se stane až když bychom se jím začal zabývat – může nás svěst a zhřešíme. Pokušení není důvodem k strachu – odežeňme ho a jdeme dál, ale není ani důvodem k ospravedlňování. My totiž nemusíme hřešit. Poslužme si přirovnáním. Nemůžeme zabránit aby nám nad hlavou létali ptáci, nemusíme jim však dovolit, aby si v našich vlasech udělali hnízdo.
„Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! (Proto i my, obklopeni takovým oblakem svědků,…)“ Včera sv. Pavel vypočítával velké množství svědků, různých svatých a mučedníků Starého zákona. My bychom k nim mohli přidat křesťanské mučedníky a světce, kteří od prvních staletí až do našich dnů už vydali a ještě vydávají svědectví Kristu. Oni se na nás dívají a svědčí o tom, že se dá zvítězit nad světem, tělem i ďáblem. Číst životy svatých, znamená, čerpat motivaci pro svůj zápas, oživovat v sobě naději, že se to dá. Sv. Jan říká, že každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý tak jak je On čistý.
Apoštol dále říká: „Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, hřích, do kterého se (člověk) snadno zaplete,…“ Křesťan musí na své cestě za Kristem odvrhnout od sebe především hřích. A ten spočívá ve všem, co není slučitelné s Božím Slovem, tedy vše, co stojí v opozici vůči Bohu a jeho Slovu. Hřích nás činí nesvobodnými. Tak jak se plavec může zamotat do řas, tak se duše může na své cestě k Bohu zamotat do hříchu. Sv. Pavel však mluví také o přítěží. Do této kategorie patří věci, které nemusí být špatné, mohou to být dokonce i věci dobré, které se ale postaví jako překážka na cestě k Bohu. Z lásky k Bohu opouštíme i věci dobré, které mají tendenci zadržet si nás pro sebe. Jde o celkovou změnu životního stylu. Správný křesťan praktikuje to nejefektivnější bojové umění: „Zápas s hříchem a se sebou samým“.
„…a vytrvale běžme o závod, který je nám určen (který máme před sebou). Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti.“ Náš život je zde charakterizován jako závod. Je to zvláštní běh, kde se člověk nemá dívat pod nohy, ale má mít oči upřené na Ježíše, původce a dovršitele víry. O tomto by nám věděl cosi říct sv. Peter. Když chtěl následovat svého mistra, který kráčel po vodě, šlo mu to, dokud se díval na Ježíše. Jakmile se podíval na to, po čem kráčí, lekl se a začal se topit. Pohled upřený na Ježíše nám umožní projít i přes lidský neřešitelné skutečnosti.
„Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky;..“ Ježíš, který je ve své nejvnitřnější podstatě absolutně blažené bytí, Bůh z Boha, se zřekl svého způsobu blaženého bytí a přijal náš neblažený úděl, aby nás vykoupil. Vzal na sebe kříž. Kříž není jen řešením naší hříšné minulosti, ale je také životním stylem skutečných křesťanů. „Vezmi svůj kříž a následuj mne!“ „Zapři sám sebe!“ Jedině v síle Kristova kříže přemáhá tělo, svět i ďábla. Ve znamení kříže začínáme svůj den. Křížem značíme a žehnáme své tělo, aby bylo poslušné Božímu Duchu. V moci Kristova Kříže se dějí zázraky a uzdravení. V moci Kristova Kříže jsou posedlí osvobozování od moci démonů. V moci Kristova Kříže jsou ti v zpovědi odpouštěné hříchy. V jeho kříž si byl pokřtěn. V jeho znamení se děje proměnění na oltáři. Jím žehnáme nové křesťanské manželství. Kněžství to je služba Kristovu kříži. V moci Kristova kříže přechází člověk z tohoto světa do věčnosti. Svět se chce vymanit zpod Kristova kříže, ale jiná skutečná svoboda, jak svoboda skrze Kristův kříž, neexistuje. Odejít zpod Kristova kříže znamená upadnout do poroby démonů.
„… nyní sedí po pravé straně Božího trůnu.“ Ježíš nic nedbal na urážky, pohrdl potupou tím způsobem, že na sebe úplně zapomněl, že všechno zlo skrze oběť přeměnil v dobro. My můžeme pohrdnout potupou způsobem kajícího lotra na kříži, který si uvědomil a vyznal, že trpí spravedlivě, neboť mnoho hřešil.
„Myslete na toho, který snesl, když mu hříšní lidé prudce odporovali, abyste neumdlévali a vnitřně neochabovali.“ Ježíše máme stále před očima své duše, ale také máme na něj ustavičně myslet. Doslova se máme sytit Božím Slovem. Často ho brát do rukou, přemýšlet o něm, často si ho opakovat. Vzít si nějaký výrok Písma jako svou zbraň do práce, opakovat si ho, aby postupně Boží Slovo proniklo vše, co děláme, ale i vše co chceme, co myslíme a konáme, a vše, co jsme.
„Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.“ I takto může vypadat zápas s hříchem. V hodině naší smrti, když se budeme definitivně rozcházet se světem i s tělem, ve kterém nepřebývalo dobro, bude možná téct i naše krev. Možná bude téct naše krev na nemocničním lůžku, kde budeme vydávat svědectví Kristu svou blaženou nadějí a nesmírnou trpělivostí pramenící z víry. A někdo možná bude povolán svědčit i jako mučedník. Budeme-li Krista skutečně milovat a následovat, tak se tohoto dožijeme. Ale nepovažujme to za mínus, protože to je velká milost od Boha.