Dnešní první čtení z listu Židům nám dává lekci o Boží výchově. Potřebujeme výchovu? Nemůžeme se spolehnout na svou přirozenost zděděnou po předcích, že nás jistě přivede k dokonalosti? Správa knihy Genesis hovoří o dopadech prvotního hříchu na lidskou přirozenost. Hřích nám ublížil na všech frontách. To, co by pro nás mělo být samozřejmě, vůbec takovým není. Právě kvůli tomuto potřebujeme výchovu.
Rozum se nám zatemnil, vůle se naklonila ke zlu, oči se nám otevřely pro žádostivost. Člověk se dostal do moci svého svůdce, který ho nenávidí. Podle sv. Jana celý lidský svět leží v moci Zla. Zkaženost světa se zjevuje v hříších. Bible rozumí pod hříchem nejen skutek ale samotného zlého ducha. V příběhu o Kainovi a Abelovi slyšíme, že hřích dychtí po člověku. Ale my jsme pozváni k zápasu s hříchem. Apoštol poučuje, že ten zápas může vést i k přelití krve „(Bratři!) V boji proti hříchu jste ještě nekladli odpor až do krve.“ S hříchem máme zápasit a ne se zahrávat. Hřích je příliš nebezpečná skutečnost, abychom se s ním mohli bavit.
„Zapomněli jste, že Bůh vás povzbuzuje jako své syny: „Když tě Pán vychovává, můj synu, neber to na lehkou váhu (nepohrdej Pánovou výchovou), ani neklesej na mysli, když tě kárá. Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna.““ Pokusme se nyní spolu hlouběji proniknout za toto zjevené Slovo. Toto Slovo se může pro nás stát Slovem Spásy, pokud mu uvěříme.
Položme si nejprve otázku: „Jak chápu svůj život? Jak chápu všechno to, co mě v životě potkalo, ať už to bylo dobré nebo špatné? Chápu to jako dílo slepého osudu, jako zvláštní souběh náhodných událostí, jako něco, co nedává žádný smysl? Nebo ve víře přijímám pravdu o tom, že život je Bohem řízený, vrcholně rozumný, výchovný proces. Zkusím to vyjádřit ještě jednodušší: Přijímám svůj život jako slepý osud, nebo si začínám za vším, co prožívám, uvědomovat Boží výchovu.”
Možná v této chvíli, kdy někdo pozoruje, jak se mu vše v životě hroutí a má pocit absolutně pokaženého života, si řekne: „Pán Bůh zaplať za takovou výchovu!“ Přiznejme se, že často se v nás tento postoj pohrdání nebo alespoň pokušení k němu, objevuje. Boží Slovo nás však vyzývá, abychom nepohrdali Boží výchovou. Cítíme, že se nás toto Slovo týká. Výchovu můžeme posuzovat až podle konečného efektu a ten ve vztahu k Boží výchově zůstává pro nás skrytý, neboť jím je věčnost, věčný život.
Velmi často nechápeme Boží výchovu i proto, že myslíme zcela jinak než Bůh. On klade důraz na jiné skutečnosti v našem životě, jak klademe my. Kdybychom se na sebe mohli podívat Božím pohledem, dali bychom za pravdu Bohu, že všechno pozemské může být obětováno, ať jen dojdeme a dospějeme ke Spáse. Sv. Terezie Velká často říkala: „Solo Dio basta!“ „Sám Bůh stačí!“ Kolik krát jsme v životě dali Bohu za pravdu, že to, co jsme vnímali jako jednoznačnou katastrofu, se nakonec po určitém čase ukázalo jako Boží požehnání.
Apoštol dále říká: „V té kázni vytrvejte! Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Vždyť kterého syna otec nekárá?“ Otázka je: „Koho Bůh uznává za svého syna?“ Sv. Jan apoštol tvrdí, že základ Božího synovství spočívá v osobním přijetí Božího Syna, Ježíše Krista. Nejsme Božími dětmi na základě svého přirozeného zrození, ale stáváme se jimi, když přijímáme Krista jako svůj život, jako svou cestu a pravdu. Jen když vlastníme Krista – Život, rosteme a rozvíjíme se do té podoby, v níž má Otec své zalíbení. Ne každá forma života je Bohu milá. I rakovinový nádor je živý a přece se mu netěšíme. Podobně se i člověk může duchovně rozvíjet a přece ne způsobem, který chce od něj Bůh. Jsou určité duchovní směry, které rozvíjejí naše hříšné Ego.
„Pokud ovšem (taková přísná) výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo jí prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost.“ Slyšíme radostnou zvěst o tom, že náš život není dílem neosobního osudu a slepých přírodních sil, ale že jsme objektem Boží pedagogiky. I když to vypadá tak, že si za svůj život můžeme především my sami, přece platí, že hlubší smysl událostem našeho života dává Boží moudrost.
„Posilněte proto ochablé ruce a klesající kolena. Připravte pro své kroky přímé stezky, aby se chromý (úd) nevymkl, ale spíše uzdravil. Usilujte o pokoj se všemi (lidmi) a o svatost, bez které nikdo neuvidí Pána.“ Máme se snažit o pokoj se všemi, nakolik je to možné.
V této výchově jde také o naše posvěcení, neboť bez toho nikdo nemůže vidět Pána a mít s ním blažené společenství. Tedy pokud chci jednou Boha zakoušet, musíme být svatí, nejen po smrti, ale už teď. Bez svatosti nemůžeme vnímat Boha, jako Boha. Martin Luther v jedné své úvaze tvrdí, že pro hříšníka je Bůh hroznější než ďábel. Hříšník nedokáže vnímat Boha jako Dobro. Hrozí se ho a chvěje se před ním jako před nejstrašnějším trestem. Již nyní se musíme posvěcovat, když chceme přežít Boha jako Věčnou blaženost.
„Dávejte pozor, aby se nikdo (svou liknavostí) nepřipravil o Boží milost (aby nikdo nepromeškal Boží milost) a nevybujel žádný jedovatý kořen a nerozšířil tak nákazu u mnoha (lidí).“ Boží milost lze promeškat a to tehdy, když ji člověk správně nezpracuje, když neodpoví na Boží pozvání, když neuvěří, že vše, co se s ním děje, je na jeho nápravu, když neodpoví vděčností na vše, co Bůh v jeho života koná. Tehdy může v něm vyrazit kořen hořkosti. Protože neuvěřil, správně nepochopil. Kořen hořkosti vyvolává zmatek a může nakazit i druhé. Tedy opravdu věřme, že vše, co se s námi děje, je součástí Boží výchovy a je na naši nápravu.