„Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili.“ Všichni potřebujeme po určité době činnosti, přijít ke Kristu, otevřít mu svou duši, ukázat mu své rány a problémy. Nelze žít mezi lidmi a nechytit do sebe cosi z ducha tohoto světa. Člověk si ani neuvědomí, jak rychle do něj pronikne duch tohoto světa a on ani nepozná, že to, co učí druhých, není už evangelium Pána Ježíše Krista ale jen lidské chytračení. Proto potřebujeme být občas sami s Kristem, nechat se ovlivnit jeho Duchem, bez vlivu tohoto světa.
Jak to můžeme dosáhnout dnes my, kteří jsme v každé chvíli vystaveni vlivu tohoto světa a nutně se na nás odráží jeho zhoubné působení. Můžeme vzít Písmo Svaté jako učebnici a zpytovat si podle něj život. Nechat Ježíše promluvit do svého života. Nechat se poučit, nechat se ovlivnit. Někdy je však člověk už tak unavený, že jeho smysly už nechtějí poslouchat, oči nechtějí číst. Tehdy je dobré a to uvádím jako druhou možnost, zcela zmlknout před Ježíšem a v této tichosti poslouchat jeho hlas. Prostě být jen při Něm, nic neříkat, neospravedlňovat se. Vnímat, že On mě miluje a vydal sebe samého za mne. Je to uposlechnuto Ježíšovy výzvy: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem a naleznete odpočinutí pro své duše.“ Přijít k němu a učit se od něj. Je dobré jít se vším k Ježíši a On nám skutečně ukáže, co je hřích a co je ctnost. Když otevřeme svou duši před Ježíšem, pocítíme velkou úlevu, protože v něm nalezneme klid svědomí.
I nám dnes Ježíš říká: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Jedině Bůh nám přeje. Jedině Bohu na nás záleží, abychom si trošku odpočinuli. Ježíš se projevuje jako starostlivá matka, která ustavičně sleduje zdravotní stav svého dítěte. Jeho nezajímá náš výkon, ale naše duševní zdraví.
Dnešní evangelium končí zvláštní situací. Ačkoliv apoštolové měli úmysl jít do samoty, lidé pochopili jejich záměr a předběhli je, a když vyšli z lodě na druhý břeh, bylo tam už množství lidí. Ježíšova reakce nebyla taková, že by znervózněl. Písmo Svaté dodává: „Když (Ježíš) vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech.“ Co by byl svět bez Krista. Víme si vůbec představit tu strašnou tmu a bídu duší ponechaných jen na svůj tápající a omezený rozum, pohybující se jen v nejasných mýtech, neznajícich, kdo je Bůh a co se mu líbí. Neznajících vůli Boží a proto se stále obávajících Božího hněvu. Židé nebyli nikdy bez Krista, neboť jeho postava se jako červená nit táhne celými dějinami spásy. Kristus je pro nás pastýřem. Běda stádu bez pastýře. Takové stádo si samo neporadí.
Sv. Terezie Velká nám odevzdává tuto svou zkušenost s Bohem: „Hovořte mu všechno. Mluvte mu o svých radostech, předkládejte mu své trápení, úspěchy, pády. Pokora je pravda. Buďte před nim pokorní, vyzvedne vás vysoko. Když budete velmi pokorní, vyzvedne vás velmi vysoko! Jak se můžete bát Boha, který vás miluje?! Nezapomínejte, že je jen jedna blaženost a to věčná! Tak upusťte od mnoha věcí. Vaším přáním ať je vidět Boha. Vaší obavou zatracení! Vaší radostí ať je to, že vás Bůh vede k sobě.“
Využijme i toto sv. přijímání (i adoraci) jako možnost aspoň chvíli být s Ježíšem samí. Řekněme mu vše o sobě, o své práci, o své námaze, o svých obavách. V pokoře se zcela před ním otevřeme a věřme, že On nás dnes nepropustí domů naprázdno. Odneseme si sílu lásky do dalších komplikovaných chvil našeho života.
Přehnanou oddaností sociální spravedlnosti často pozapomeneme na osobní posvěcování a morální zásady. Bez modlitby se totiž neotvíráme Otcově lásce, a bez Boží lásky jsou i naše charitativní skutky marně. Matka Tereza to pochopila absolutně správně: všechny její skutky milosrdné lásky pramenily z adorace Ježíše v Nejsvětější Svátosti, a byly v ní zakořeněné. Pouze díky adoraci Krista Ho dokázali její sestry rozpoznat v těch nejchudších a nejzanedbávanějších lidech, a sloužit jim.
Co dělá člověk během adorace? Co dělají zamilovaní, když navzájem na sebe hledí? V první řadě se potřebujeme ztišit; potřebujeme ticho. Když papež Benedikt XVI. vedl v Hyde parku adoraci, udržovalo s ním SILENCIUM (ticho) 80.000 mladých lidí. Média byla z toho zděšená – ticho totiž není pro televizi očividně nic dobrého. Televize vyžaduje neustálé řečnění. Adorace vyžaduje tichost.
Za druhé – adorace vyžaduje bdělost, pozornost. Člověku přímo láme srdce, když vidí v restauraci sedět naproti sobě pár, z nichž každý se věnuje svému smartphonu, namísto sobě navzájem. Nepotřebujete vysokou školu na to, abyste pochopili, kdo nebo co dominuje tomuto vztahu. Pozornost věnujeme tomu, čeho si nejvíce ceníme. Při adoraci věnujeme pozornost Pánu.
A za třetí – adorace vyžaduje vnímavost, chápavost. V tichosti a bdělosti pozorně vnímáme Boha. Adorace nás celkově zbavuje iluze, že my můžeme Bohu udělat nějakou laskavost. On sám se nám touží štědře dávat. Žízní po tom, aby lidé žíznili po Něm; touží, aby toužili po Něm. V adoraci vnímáme a chápeme od Boha pravdu o Bohu a o sobě samých.