V dnešním evangeliu vidíme, že Pán Ježíš dodržoval svátky stanovené Mojžíšovým zákonem a nepopíral potřebu chrámu a liturgie. Nejnovější biblické studia dokazují, že svátosti a mnohé žehnání katolické církve mají svůj předobraz a původ již v liturgii Jeruzalémského chrámu. Pouť do Jeruzaléma byla charakterizována vždy jako výstup, i když se scházelo z okolních hor. Do Jeruzaléma se „vystupovalo“ a z Jeruzaléma „sestupovalo“. Tímto se mělo naznačit výjimečné duchovní postavení Jeruzaléma.
Evangelium nám dává nahlédnout do jakýchsi židovských Lurdů. I zde se děly mimořádné uzdravení. Bylo jen třeba v správný čas vstoupit do vody a člověk byl uzdraven. Některé verze textu mají na tomto místě ještě dodatek: „Neboť anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu; kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí.“ Háček byl v tom, že do vody bylo třeba sestoupit jako první. A tak byly uzdraveni právě ti nejméně nemocní, schopni pohybu. A tím těžším případům zbývalo jen žít z naděje, že se snad i na ně ráz štěstí usměje. Muž, jehož nám představuje dnešní evangelium, takto čekal 38 let. To je polovina lidského věku. Musel to být zvláštní život. Soustředěný pohled na hladinu během mnoha let. Často viděl, že někdo odcházel od rybníka uzdraven. To pochopí jen ten, kdo sám prožil takovou nemohoucnost. Nebylo nikoho, kdo by ho tam zanesl.
„Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen, řekl mu: „Chceš být zdráv?“ Je to zvláštní otázka. Možná tento nemocný působil dojmem vyrovnaného člověka. Mohli bychom říci: Nešťastně vyrovnaný člověk. Možná mu chyběla určitá míra upřímnosti vůči sobě i vůči Bohu, proto se ho Ježíš tak zvláštně ptá. Pro naše uzdravení je důležité, abychom vyslovili své touhy před Bohem. Bůh nás chápe, když chceme být zdraví a když chceme žít. Udivuje ho, když zjistí, že jsme si na svůj trest tak zvykli, že už netoužíme po Spáse. Bůh nás stvořil pro Dobro, zlo jsme si na sebe přitáhly svou neposlušností. Smysl trestu je v tom, abychom zanechali zlo a toužili po Dobře. V Ježíšové otázce může být naznačená i jiná cesta Spásy. Člověk může spolu s Kristem duchovně dozrát i v nemoci a utrpení. Fyzické zdraví není to nejdůležitější.
Nemocný by mohl odpovědět i takto: „Asi bych tu 38 let neležel, kdybych nechtěl být zdravý.“ Nakonec odpověděl jinak: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde.“ Některé překlady uvádějí „Pane, nemám člověka..“ I když se zde na tomto místě zázraky děly bezprostředně Boží mocí, která se občas projevila rozvířenou hladinou, přece i člověk se musel snažit dostat se do vody jako první. Ochrnutý vyjadřuje svůj problém zajímavou formou: „Pane, nemám nikoho, nemám člověka ..!“ Možná i mezi námi žije mnoho lidí, kteří by si mohli tento povzdech přisvojit. Staří a nemocní, kteří nežijí někde na pouští, ale ve městě uprostřed nás a přece se mohou žalovat: „Nemám člověka, co by mi uklidil a nakoupí! Nemám člověka, který by byl ochoten má v neděli odvést na bohoslužbu!“ V Ježíši se k nám přibližuje pravý Bůh ale i skutečný člověk, po kterém všichni vzdycháme.
„Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lože a choď!“ Boží Slovo, je li přijato s jistotou víry, staví ochrnutého na nohy. Boží Slovo je Živé a Účinné. Boží Slovo je Stvořitelské. Bůh koná, co říká. V Něm není rozdíl mezi myšlenkou, slovem a skutkem. A proto slyšíme: „A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil. Toho dne však byla sobota. Židé řekli tomu uzdravenému: „Je sobota, a proto nesmíš nosit lože.“ Podle farizeů Ježíš tímto činem znesvětil sobotu. Podle nich každá činnost, s výjimkou pár nutných případů, byla znesvěcováním soboty. Biblická archeologie ale odhaluje, že i v době Pána Ježíše existovaly jiné názory na svěcení soboty. Podle jiné teologické tradice se příchod Mesiáše a jeho mesiášské znamení – zázraky, měly udát právě v sobotu. Pokoj soboty, který vyžaduje a zároveň dává Bůh, není pokoj nehybnosti a strnulosti, ale pokoj dokonalosti. To, co dosáhlo dokonalost, nachází svůj Shalom.
„Odpověděl jim: „Ten, který mě uzdravil, mi řekl: Vezmi své lože a choď!“ Zeptali se ho: „Kdo je ten člověk, který ti řekl: Vezmi je a choď?“ Ale uzdravený nevěděl, kdo to je, neboť Ježíš se mu ztratil v zástupu, který tam byl.“ Uzdravený nepoznal Ježíše, ačkoli se s ním osobně setkal. Možná to vyplývalo i z toho, že celý svůj život byl soustředěn pouze na jednu možnost Božího působení skrze rozvířené jezero. Jeho pozornosti ušlo jiné rozvíření, rozvíření společenské hladiny, které způsoboval Ježíš svým bytím, učením a konáním. Setkal se s Ježíšem a nevěděl, kdo to je. Všichni jsme se s Ježíšem setkali v křtu jako nemluvňata, ale potřebujeme hlásání evangelia, abychom poznali, kdo je On.
„Později vyhledal Ježíš toho člověka v chrámě a řekl mu: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!“ Ten člověk šel a oznámil Židům, že je to Ježíš, kdo ho uzdravil. A proto Židé začali Ježíše pronásledovat, že takové věci dělal v sobotu.“ Ježíš ho znovu hledá. A jde přímo na kořen jeho nemoci, který v jeho případě tvoří hřích. Hřích člověka ničí, poslušnost Bohu vede k uzdravení. V setkání s Bohem našel uzdravení. Kdybychom měli Boha, neměli bychom hřích. Když Bůh zaujme místo v duši, tam už hřích nemá své místo.