Dnešní evangelium nám názorně ukazuje rozvoj lidské víry. Na začátku dnešního příběhu je ztráta víry v lidské možnosti. Můžeme předpokládat, že královský služebník nejprve hledal pomoc u doktorů, hledal normální řešení problému svého syna. Nejprve se opíral o lidské jistoty. Jeho víra v lidské možnosti se sklátila tehdy, když lékaři konstatovali, že chlapec je nevyléčitelně nemocný. Velmi často potřebujeme k tomu abychom se obrátili k Bohu zažít právě toto selhání všech našich pozemských jistot. I písmo potvrzuje tuto pravdu: „Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu.“ (Jer 17,5.7) Obyčejně začínáme počítat s Bohem až tehdy, když všechny naše jistoty selhaly.
Písmo svaté říká: „Když uslyšel, že Ježíš přišel z Judska do Galileje, vyhledal ho a prosil, aby šel a uzdravil mu syna – už totiž skoro umíral.“ Druhou etapu tvoří cesta k Ježíši a modlitba. Královský sluha se vydal k Ježíšovi a prosil ho. Prosil ho svými vlastními slovy, které vycházely z jeho otcovského srdce. Kdyby se v této chvíli chtěl modlit jiným způsobem, jeho myšlenky by se stále vraceli k nemocnému dítěti. A proto říká Ježíšovi přímo o svém strachu a o své bolesti. Takto se osvobozuje od svých starostí, které způsobují roztržitost v modlitbě.
„Jestliže neuvidíte znamení a zázraky, nikdy neuvěříte!“ Jakoby tím Pán Ježíš naznačoval, že samotná víra v přítomnost Boha mezi lidmi, je už řešením problému. Podobně učí Jan i ve svých listech: „A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?“ (1 Jn 5,4-5) V této výtce jde vlastně o víru v Kristovo božství.
Královský sluha prosí: „Pane, přijď, než moje dítě umře!“ Kolik víry a lásky obsahovala tato jednoduchá prosba. Pán Ježíš mu odpověděl: „Jen jdi, tvůj syn je živ!“ Přišel pro Ježíše, aby mohl svému dítěti zprostředkovat jeho uzdravující dotek a teď se má vrátit domů s prázdnýma rukama a bez Ježíše? Písmo svaté říká: „Ten člověk uvěřil tomu slovu, které mu Ježíš řekl, a šel.“ Na začátku byl pohyb zapříčiněn tím, že cosi o Ježíši slyšel. Nyní je tu pohyb způsobený vírou v Ježíšovo slovo. Toto slovo se nazývá v Písmu svatém Rema. Je to Boží Slovo vyslovené do konkrétní situace člověka. Nemůžeme ho chápat jako obecně platný princip, ale jako něco, co platí pro tento konkrétní případ. Rema je plodem modlitby.
Toto slovo třeba přijmout s jistotou. Kdyby víra nebyla jistotou, královský sluha by se nikdy nedal do pohybu. Jemu však stačí Ježíšovo slovo, které dělá zázraky. Je to něco podobného jako při zázračném rybolovu. Přestože zkušenost rybáře říká: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili“, ale přece „na tvé slovo spustím sítě.“ I on se vydává domů na Ježíšovo slovo. Jeho cesta není cesta naprázdno, neboť vírou přijal Ježíšův příslib.
„Když ještě byl na cestě, přišli mu naproti jeho služebníci a hlásili: „Tvůj syn je živ!“ Zeptal se jich na hodinu, kdy mu začalo být lépe…. poznal tedy otec, že to bylo právě v tu chvíli, kdy mu Ježíš řekl: „Tvůj syn je živ!“. A uvěřil on i všichni v jeho domě.“ Vidíme, že víra byla na počátku této cesty, víra ji provázela a nakonec vyústila ještě do větší víry. Poslední věta: „A uvěřil on i všichni v jeho domě“, naznačuje, že celá jeho rodina našla víru v Ježíše, jako Spasitele. A to je to podstatné. Bez této víry by člověk nevešel do spásy. „Kdo uvěří, bude spasen!“
Sv. Bernard z Cliarvaux učí: „Duše hledá Slovo, se kterým by souhlasila pro svou nápravu, kterým by se osvítila pro poznání, na které by se opřela, aby byla silná, kterým by se napravila, aby byla moudrá, kterému by se podrobila, aby byla krásná, se kterým by se zasnoubila, aby byla plodná, které by požívala, aby byla blažená. Slovo se stalo tělem a přebývá už v nás. Přebývá vírou v našich srdcích, přebývá v naší paměti, přebývá v myšlence a sestupuje až k obrazotvornosti.“