„K Ježíšovi přicházeli sami celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Tuto větu o příklonu Boha k hříšníkům pravděpodobně vnímáme různé. Buď se těšíme, pokud známe svoji hříšnost, nebo se pohoršujeme, pokud ještě svou hříšnost neznáme. Je zvláštní, že se Ježíš lépe cítí mezi hříšníky jako mezi zbožnými farizeji. Vždyť farizeové, o nichž píše evangelium, nebyly žádné béčka, tvořili jakousi náboženskou elitu. Byli to lidé pěkných modliteb a promluv, plní dobrých předsevzetí a dokázali i cosi pro „Boha“ obětovat. Byly to však zároveň lidé, kteří nechtěli pochopit, že i jejich život potřebuje korekturu a spásu z boží strany, že je také poznamenán hříchem. Spásu chápali jako výsledek a odměnu za důsledný život podle zákona.
Farizejství je promítnutím prvotního hříchu do náboženské oblasti. Farizejství je lidská snaha žít svou zbožnost jen čistě z vlastních sil a podle sebe a tím pádem jen pro sebe. Naše čistě lidská snaha končí při slušném člověku, který nedělá to, co se nepatří, ale vnitřně je stejně hříšný jako hříšník. Hřích nespočívá jen v tom, že cosi konáme nebo nekonáme. Hřích je v tom, co v sobě máme, lépe řečeno, co v sobě nemáme. Hřích je v tom, že nemáme v srdci Boha. Hřích je v tom, co jsme. Naše špatné bytí, nezasažené Kristem. Špatné sklony, nečisté myšlenky a představy jsou důsledkem našeho bezbožného bytí. Kdybychom měli v srdci Boha – Lásku, nepáchali bychom a neměli bychom hřích.
Proto nám všem Ježíš vypráví podobenství, které ukazuje, jak smýšlí o těchto skutečnostech Bůh: „Jeden člověk měl dva syny ….“ Víme, co se pak událo. Mladší se rozhodl, že si svůj podíl z dědictví vybere. A o několik dní si skutečně všechno vzal, odešel do daleké země a tam hýřivým, rozmařilým životem promarnil svůj majetek. Toto dobře vystihuje cestu každého hříšníka. Odchod od Boha, hýřivý životní styl, snaha žít bez ohledu na Boha, snaha rozejít se s Bohem ve všem, místem i způsobem života.
Bůh k němu promlouvá skrz jeho vlastní rozum, přes okolnosti života a skrze důsledky hříchu. „Když všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi.“ Bída, do které se svým životním stylem dostal, mu ukázala kam ústí každý hřích. Ti, kteří prošli cestou marnotratného syna, potvrdí, že takto opravdu vypadá cesta hříchu. Navenek úspěšný až hýřivý, ale v podstatě velmi smutný. Hříšník působí dojmem, jakoby mu všechno patřilo, ale z ničeho se neví skutečně radovat. Ve všem naráží na omezenost a konečnost. Nezáviďme. Kdyby mladší syn zůstal u otce, byl by ušetřen tohoto „hýřivého smutku“. Ale muselo se toto všechno stát, aby pochopil, že jeho otec je tím nejlepším na světě, že u nich doma pod otcovým vedením se ještě i služebníci mají lépe, než on v cizině.
„Tu šel do sebe a řekl: Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem. Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: „Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků.“ Toto uvažování bychom mohli nazvat rozumným uvažováním, které vychází z lítosti nad sebou. Není to ještě dokonalá lítost z lásky vůči otci. Vede ho spíše pud sebezáchovy. A přece se Bůh raduje i z takového rozumného uvažování. Někdy nám může pomoc rozumná analýza situace, do které nás dostal hřích k tomu, abychom hřích zavrhli. I návrat k rozumnosti je cestou obrácení. I duchovní otcové dávali radu: „Analyzuj si svůj hřích. Jako k němu došlo a co si z něj měl!“
„Vstal a šel k svému otci.“ Nezůstal jen při dobrém předsevzetí. Ještě byl daleko, když ho zahlédl otec. Přišlo mu ho líto, běžel mu vstříc, hodil se mu kolem krku a políbil ho. Můžeme zkoumat, komu bylo koho líto? Kdo litoval první. Otec se slitoval nad svým marnotratným synem. Toto zjevuje Boží lásku, která miluje člověka, ještě když se topí v hříších. Toto je láska, která provokuje lásku ze srdce. Teprve pak nastupuje lítost ze strany hříšníka. Tehdy mu syn řekl: „Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.“ Otcova láska ho tak zaskočila, že tu poslední část věty, kterou si připravil a která hovořila o tom, že chce být už jen sluhou, už ani nevyslovil. Vždyť by tím mohl znovu zranit otcovo srdce.
Asi by nás to vůbec nepřekvapilo, kdyby mu to otec spočítal, kdyby mu naznačil: „Podívej se! Tvůj starší bratr tu za ten čas poctivě dřel a ty sis hýřivým životem užíval. Uznej, že nemůžeš být postaven na jeho úroveň!“ Ale nic takového se v podobenství nenachází. Slyšíme cosi úplně jiné: „„Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev a zase žije, byl ztracen a je zase nalezen.“ A začali se veselit.“ Takový je Bůh, takto se Bůh těší z jednoho hříšníka, který činí pokání. Takto Bůh uzdravuje zážitky bídy, které člověk prožil, když od něj odešel. Pokud nás to pobuřuje, tak se ještě sami dobře neznáme, ještě jsme nepochopili, že tím marnotratným jsme my sami.
„Jeho starší syn byl právě na poli.“ Můžeme ho označit jako vzorného synka. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená.“ Je zajímavé, že starší syn nemá srdce připravené na radost, na oslavu. Jakoby byl pln roztrpčenosti vůči otci. Nechtěl vstoupit do radosti, kterou otec projevil nad jeho bratrem. Můžeme mít pocit, že se naštval právem. Pokud svou hodnotu odvádíme od svého výkonu a ne od svého bytí, tak se nám to může skutečně zdát oprávněné. Bůh však neodvádí naši hodnotu od našeho výkonu, ale od našeho bytí. On se těší, že jsme a že jsme se vrátili na cestu života. A když ho otec prosil, vylil na něj celou svou roztrpčenou duši a ukázalo se, že i on se svým srdcem vzdálil od otce a ještě se k němu nevrátil.
V tomto podobenství nám Pán Ježíš zjevuje Boha jako Spasitele. Bůh je lékař a hřích je nemoc. Hříšník je nemocný člověk, ztracený případ. Hříšníkovi netřeba závidět ale pomáhat. A Bůh chce pomoc člověku, pokud to člověk dovolí, pokud člověk nechá Boha konat ve svém srdci. Tvůrcem lidské dokonalosti je sám Bůh. A On chce, abychom všichni byli dokonalí, ale musíme Mu uvěřit, že bez něj to nepůjde. Žalmista dobře věděl, kdo je tvůrcem jeho dokonalosti, a proto se modlil: „Bože, stvoř ve mně srdce čisté a v mém nitru obnov ducha pevného. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého Ducha Svatého!“
Dokud člověk nezná svou vlastní hříšnost, nezná ani radost z evangelia. Dokud nepochopil, že on sám, ten slušný člověk, je tím ztraceným případem, který na svém polepšení nedokáže udělat ani to nejmenší, dotud nepochopí podstatu radostné zvěsti evangelia. Z vlastních sil dokážeme měnit vnějšek ale ne nitro člověka. Zážitek vlastní hříšnosti je cestou, na níž pocítíme bezmocnost stát se vlastními silami lepšími. Oplakávaní vlastní hříšnosti je podle duchovních otců výrazem intenzivní zkušenosti s Bohem. Tak např. říká sv. Izák Syrský: „Kdo zná své hříchy, je větší než ten, kdo svou modlitbou vzkřísí mrtvého. Kdo hodinu pláče a vzdychá nad sebou, je větší než ten, kdo vyučuje celičký svět. Ten, kdo zná svou vlastní slabost, je větší než ten, kdo viděl anděly. Kdo v samotě zkroušenosti následuje Krista, je větší než ten, kdo se těší přízni plných kostelů.“