Dnešní evangelium nám popisuje případ člověka, který byl posedlý a to celým plukem nečistých duchů. Velmi dobře je popsáno jeho chování, které dokonale ukazuje, co dělá nečistý duch s člověkem. Hlavním znakem jeho nemoci je rozpolcená osobnost, schizofrenie. Je to člověk, který se v jednom momentě Kristu vrhá k nohám, jako ten, kdo si ho ctí a uznává za svého Pána, zároveň však křičí: „Co je ti po mě, Ježíši, Synu Boha Nejvyššího?!“ Je to živý a mocný člověk, nicméně bydlící v hrobech, člověk sám sobě ubližující a přitom křičící od bolesti. Exegeze říká, že posedlí často i proto bydlili v hrobech, neboť si byl jistí, že Bůh do hrobu nevstoupí. Bůh smrt neučinil a hrob byl kultický nečistý a byl považován za doménu zlého ducha. Ale Ježíš sestupuje nejen do hrobu, ale přímo do podsvětí.
Posedlí se může Ježíšovi představit následujícím způsobem: „Moje jméno je Pluk, protože je nás mnoho.“ Možná si řekneme: „Jaký zvláštní člověk? Bože děkuji ti, že nejsem jako tento člověk!“ Ale či v každém hříchu neděláme něco podobné jako on. Modlíme se ústy a zároveň hříchem křičíme: „Co je ti po mě, Ježíši!“ Či i nás, zvlášť těžké hříchy, nevrhají do podobné rozštěpenosti, jakou trpěl tento posedlý. Ovocem hříchu je rozbití osobnosti člověka. Ježíš je tak mocný, že není pro něj problém osvobodit člověka, byť i od celého pluku démonů. Ďábel nikdy nemůže být mocnější než Kristus, Pán a Stvořitel. Pokud se někdy zdá, že se Kristova moc nemůže projevit v životě konkrétního člověka, není chyba v Ježíši, ale v lidském svobodném rozhodnutí, nakolik umožní Kristu v sobě působit. Síla Ježíšova jména osvobozuje člověka od každé formy posedlosti.
V evangeliu podle sv. Marka můžeme vidět i jiný případ posedlosti, člověka, který léta chodil do Synagogy a obtěžoval druhých. Jedno mají oba případy společné a to výkřik: „Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit?“ Nereagujeme podobně, když se nás snaží někdo napomenout. Nepoznáváme sebe samých v tomto výkřiku. Je to křik pýchy. Ona je největším sebeklamem, ve kterém žije ďábel a všechny jím oklamané a svedené bytosti. Boží slovo je Pravdou a Pravda může i bolet a velmi často i bolí. Ale je to spásná bolest. Sv. Augustin říká: „Boží Slovo se ti bude nejprve jevit jako nepřítel tvé duše, dokud nepochopíš, že je příčinou tvé Spásy.“ Jen ten, kdo poslouchá, věří a zachovává Boží Slovo, je osvobozován od zlého ducha, sedí oblečen u Ježíšových nohou a chová se rozumně.
Opakem tohoto křiku pýchy je vzývání Ježíše, pozývaní Ježíše do svého života. Vědomí, že potřebujeme Spasitele a jeho dotek. Sv. Bernardýn Sienský říká: „Jméno Ježíš je pevným základem víry, které utváří Boží syny. O jaké slavné je toto jméno, jaké vznešené, milé a působivé. Ním se odpouštějí hříchy, jím se přemáhají nepřátelé, jím se nemocným ulevuje, trpící v neštěstí se jím posilují a působí jím radost.“ I my si můžeme od různých forem démonizace a posedlosti pomoc častým vzýváním jména Ježíš. Když ho voláme, on přichází, a projevuje svou moc v našich duších. Neříkejme to strašné: „Co je ti po mě!“ Ale naopak volejme: „Přijď, Pane Ježíši!“, naprav mě, uzdrav mě, osvoboď mě z moci zlého ducha, zbav mě pýchy a pomoz mi přijmout napomenutí i ze strany mých bližních.
Dnešní evangelium je zakončeno zvláštní epizodou. Když Ježíš nastupoval na loď, prosil ho ten, jehož předtím trápil zlý duch, aby u něho směl zůstat. On to nedovolil, ale mu řekl: „Jdi domů ke své rodině a vypravuj jim, jak veliké dobrodiní ti Pán prokázal a jak se nad tebou smiloval!“ Můžeme meditovat, proč Ježíš nepřijal jeho snahu „u něho zůstat“. Ten člověk, přestože to byl pohan, velmi dobře chápal, kdo je Ježíš. Jeho víra, v tomto zážitku osvobození, získala takovou sílu, že sám mohl mezi svými rodáky svědčit o Božím slitování a o velkých věcech, které mu učinil Pán. A asi to bylo nutné, aby pracoval ve svém pohanském prostředí a pomáhal svým rodákům, kterým bylo nadevše líto vepřů, chápat pravé hodnoty, poznat Pravého Boha a aby všude zvěstoval Boží slitování a milosrdenství.