„Mějte se navzájem trvale rádi jako bratři.“ Ve starším překladu bylo doslova řečeno „láska ať je trvalá“. Láska, pokud není stálá, není vlastně žádnou láskou. Trvalost a stálost jsou podstatné vlastnosti Boha. On je. Svět trvá jen díky této podstatné vlastnosti Stvořitele. Kdosi moudrý řekl, že milovat druhého znamená, přát mu věčné bytí. Takto nás miluje Bůh a jeho Slovo je nezrušitelné.
„Nezapomínejte na pohostinnost, protože tak přijali někteří ve svém domě anděly, aniž to tušili.“ Pohostinnost je něco, na co často zapomínáme. Všichni máme v sobě hluboce zakódovaný vlastnický pud. Chránit své. Proto nás Duch Svatý vyzývá, abychom nezapomínali. Bůh sám je Vrcholně pohostinný. Dává nám účast na Sobě Samém. Když jsme pohostinní, stáváme se nástrojem a projevem Boží dobroty. Tehdy se skrze nás zjevuje Boží štědrost a pohostinnost. Bůh Láska proudí naším srdcem a pracuje našimi rukama a máme z toho radost. Písmo Svaté a také životy svatých ukazují případy, kdy pohostinnost vůči člověku se v konečném důsledku ukázala jako služba andělům nebo dokonce samotnému Ježíši.
Tak už patriarcha Abraham přijal andělskou Trojici. Přijal je jako hosty netušíc jak velké požehnání skrze nich přijde do jeho rodinného života a dokonce pro celý svět. My však známe z evangelia ještě úžasnější zaslíbení a zároveň výstrahu: Pán Ježíš říká: „Cokoliv jste učinili jednomu z nejmenších, mně jste učinili!“ Někdy se domníváme, že tu jde o podobenství ve smyslu „jako kdyby“. Jakoby Ježíš říkal „pokud nemáš sílu milovat člověka, představ si, že jsem to jako by já sám“. Takovým způsobem bychom mohli milovat jen při zavřených očích. Ono je to však mnohem úžasnější a současně děsivější. Lidé, kteří přežili klinickou smrt, dosvědčují, že Bůh je Všudypřítomné Vědomí a Všudypřítomný Soucit.
Boží Všudypřítomnost nebo srozumitelnější řečeno, skutečnost, že celý svět je v Božím Vědomi, způsobuje, že si Bůh nejen uvědomuje realitu světa a člověka jakoby vnějším pohledem, ale uvědomuje si ji vnitřním soucitem, přímou účastí. On v sobě nese všechny vědomí, které existují ve Vesmíru. A protože je Láska, neodtahuje se od nich, ale vrcholně je s nimi solidární. Bohu nikdo a nic není lhostejné. My ve své slabé lásce dokážeme klidně spát i když je člověk v ohrožení, ale Bůh nikdy nespí. Každý špatný skutek zasahuje nejen člověka, ale i samotného Boha.
„Pamatujte na vězně, jako byste byli sami vězněni s nimi, na ty, kteří jsou týráni, protože i vy žijete na zemi těžký život (vždyť i vy sami jste v těle.).“ Ústavy, ať už nápravní nebo sociální, umožňují většině lidí žít mimo setkání se s utrpením. V ústavech často bývá utrpení odizolované od života ostatních lidí. Někdy je to nutné, když jde o nebezpečného vězně s agresivními sklony. A přece i zde nás Boží Slovo vyzývá k soucitu. Milovat jako sebe samého. Máme pamatovat na vězně jako kdybychom my sami byli s nimi ve vězení. Chovat se k ním jako k sobě samému. Často víme být tvrdí, protože se nechceme spojit s Božím soucitem. Soucit není projevem slabosti neboť Všemohoucí Bůh je soucit.
„Manželství ať je u všech v úctě a manželské lože neposkvrněné, neboť Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky.“ Proč zdůrazňuje Pavel právě tyto hříchy proti manželství. Proč říká, že je Bůh bude soudit. Tento hřích nejvíce zabraňuje zjevení Trojjediného Boha skrze nejintimnější lidské společenství. Jen skrze spojení muže a ženy se zjevuje stvořitelská Boží moc. Smysl rodiny je ještě významnější, neboť skrze lásku otce a matky přicházíme k poznání Lásky. A tak jako Bůh je stálý a věrný, tak i manželství má být stále a věrné.
„V jednání ať vás neovládá lakota; spokojte se s tím, co máte.“ Lakomství se člověk dopouští, když zadržuje pro sebe i to, co nepotřebuje, když hromadí více než potřebuje a nechce vzít na vědomí, že nadbytek dostal právě proto, aby se dělil s těmi, kteří nemají. Lakomství je pokušením stáří. Třeba se mu bránit štědrostí a ta je plodem víry: „Vždyť (Bůh) sám slíbil: „Nikdy tě neopustím, nikdy tě nenechám bez pomoci!“ Proto můžeme s důvěrou říkat: „Pán je můj pomocník, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?“ Z takové jistoty víry vyplývá odvaha ke štědrosti.
„Pamatujte na své představené, kteří vám hlásali Boží slovo. Uvažte, jak oni skončili život, a napodobujte jejich víru.“ Máme si všímat těch, kteří jsou pro nás vzorem víry a máme je napodobovat. Naše víra se nejvíce projeví právě v okamžiku smrti. Smrt přijata a prožitá ve víře je nejkrásnějším svědectvím a završením života.
„Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i navěky.“ Je to závěr dnešní úvahy a zároveň jistota naší víry. Bůh a jeho Slovo se nemění. Jeho Slovo je stále platné.