V dnešním prvním čteni ze Skutků jsme slyšeli toto prohlášení apoštola Petra: „V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.“ Tento výrok říká něco o tom, že spása je možná jen v Ježíši Kristu. Neříká skrze Ježíše ale v Ježíši.
Nejde jen o novou morální nauku, podobnou nauku můžeme nalézt i v jiném náboženství, ale jde o spojení s Ježíšem. Je důležité být s ním a ještě lépe být v něm. Základem křesťanského života je víra, víra jako otevřenost duše, která umožňuje přijetí Ježíše. Ježíš v nás je zárukou naši Spásy.
V této souvislosti je třeba si vyjasnit problém, vyvolávající spory katolické církve a některých protestantských církví, a to je problém jistoty spásy. Někdy se setkáváme u některých protestantských církví s otázkou, jenž pro nás katolíky zní zvláštně: „Jsi už spasen?“ I svatý Pavel, jakoby nahrával tomuto tvrzení, když prohlašuje: „Milostí jste spaseni a ne ze skutků.“
Karel Rahner ve svém „Teologickém slovníku“ píše: „Jistota spásy je pojem reformační teologie a označuje natolik pevnou víru v ospravedlnění, že tato víra už nepřipouští žádnou pochybnost o konečné spáse člověka. Jistotu spásy tohoto druhu, označuje katolická teologie, jako absolutní jistotu spásy.
Takto chápaná jistota spásy, byla zamítnuta Tridentským koncilem, neboť křesťanovi sice na jedné straně není dovoleno v žádném případě a tedy absolutně pochybovat o tom, co opravdu Bůh v Ježíši Kristu uskutečnil a o všeobecné spasitelné Boží vůli, z druhé strany to však nevylučuje pochybnost o vlastním stavu spásy.”
Příčinou sporů, je nepřesné rozlišování pojmů: „jistota víry, jistota spásy z Boží a z lidské strany a milost vytrvání do konce!“ Když chceme mluvit o spáse, musíme rozlišovat: Jistota je v tom, že Bůh chce spasit všechny lidi, a jistota je v tom, co Bůh skrze Krista pro nás učinil. Ježíš přece na kříži závazně prohlašuje, že dílo spásy člověka „Je dokonáno!“. Nejistota je jedině z naší strany.
Sv. Augustin tvrdí: „Ten, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe.” Bůh chce, abychom jako osoby obdařené rozumem a svobodnou vůlí, vešli do skutečnosti spásy, abychom vědomě a dobrovolně přijali to, co nám On nabízí. Můžeme to udělat v každé chvíli.
Bůh totiž nikdy neodvolává své Slovo. Proto teologie svátosti potvrzuje, že svátosti působí „ex opere operato”, to znamená, že nepůsobí mocí lidské zásluhy a lidského úsilí, ze strany vysluhovatele, ale mocí samotného spasitelného díla Kristova, jež se v nich aktualizuje. Od nás Bůh očekává vědomý a svobodný čin víry. Toto Boží očekávání, můžeme splnit díky Duchu Svatému, který v nás působí, skrze naši svobodnou vůli.
Tedy, pokud stojíme před Bohem a jeho Slovem a jsme povoláni k víře v ně, pak naší odpovědí může být jedině neochvějná víra, která si je jistá. Např. v evangeliu podle sv. Jana Pán Ježíš prohlašuje: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn (spasen)!“ Kdyby se nás v této souvislosti sám Ježíš zeptal tak, jako kdysi Lazarovy sestry: „Kdo věří ve mne, nezemře navěky. Věříš tomu?” (Jan 11,25-26), co mám tedy odpovědět? Možná je jen jedna správná odpověď:
„Věřím!“ Jsi si jistý svojí vírou? Nemůžeme jinak odpovědět než: „Jsem si jistý?“ „Jsi si jistý svojí spásou?” V této souvislosti – samozřejmě! Tedy, abych to správně zformuloval: „Pokud půjdu Cestou, kterou je Ježíš“, anebo: „jestli vstoupím bránou, kterou je Ježíš, budu spasen!“ Z Boží strany, je spása jistá, jako možnost a jako příslib, ale z lidské strany je možné selhání.
Nemyslím nyní na morální selhání jako projev lidské slabosti vůči hříchu, který v nás působí, ale myslím na selhání jako odpadnutí od víry, jako odchod z odevzdanosti. V tom spočívá problém „vytrvalosti do konce“. Pán Ježíš přece na jiném místě říká: „Kdo vytrvá do konce, ten bude spasen!“
Zde je těžiště sporu mezi námi a protestanty. Spása je v Božím světě skutečností, my ji však musíme dovolit v sobě uskutečnit a musíme v tom vytrvat až do konce pozemského života.
Někteří protestanti se dopouští chyby, když opovážlivě vyhlašují: „Už jsem spasen!”. Ještě žijí ve vyhnanství, daleko od Pána a proto mohou selhat. Vidíme, že i Písmo Svaté zná takové případy, kdy kdosi uvěřil v Krista, ale odpadl od něj: apoštol Jidáš, Demas, kovář Alexandr.
Ale chci upozornit, že i opačný extrém je blud a s tím se potkáváme spíše v našem katolickém prostředí. Často se stává, že i lidé, kteří denně chodí do kostela, naslouchají a věří Božímu Slovu a snaží se ho také žít, často žijí tak, jako by v nic nemohli doufat.
Např. stařenka, která celý život žila křesťansky, mi řekla, že neví, zda bude spasena anebo zatracena. A to není správná odpověď. Sv. Pavel učí, že „v naději jsme spaseni” (Řím 8,24). Bludem je žít bez očekávání blažené naděje, jak to nakonec v slovenském překladu liturgie mše svaté vyznáváme: „Očekávám splnění blažené naděje!“
V listu Filipanům, píše apoštol Pavel: „s bázní a chvěním, pracujte na své spáse.” Jsou určité znaky, jež ukazují, zda jdeme po cestě spásy. Jsou to znaky nového života, o kterých nacházíme zmínku na více místech Písma. Reálným znakem je ovoce Ducha Sv.: „Láska, radost, pokoj“.
Nacházíme se v podobné situaci, jako člověk, který v předprodeji koupil lístky na představení a teď musí jen dodržet čas začátku představení a přijít. Je to jiná situace, jako jít do kina a nemít ještě lístky. Když mám lístky v kapse, mohu vesele a odvážně zvát druhé na představení. Pokud je ale nemám, byla by to troufalost a mohlo by to skončit fiaskem.
Asi takto bychom mohli vyjádřit naši jistotu spásy. Jestli jsme uvěřili v Krista, jestli jsme se dali pokřtít, jestli jsme ho s vírou přijali, jestli jsme se mu úplně odevzdali a snažíme se žít v moci Ducha Svatého Boží Slovo, tehdy máme očekávat, splnění blažené naděje. Podobně jako člověk, který má lístky, můžeme a máme zvát druhé ke spáse.
Na závěr ještě jeden výrok sv. Františka, který nám pomůže pochopit, jak to je se spasou a námi: „Světec své bratry, často ujišťoval, že duchovní radost je nejistějším prostředkem, proti nástrahám a lstím zlého ducha. Říkal totiž:
„Ďábel nejvíce jásá, když může Božímu služebníku vyrvat radost ducha. Nosí se sebou prach a podle libovůle jej hází do záhybů svědomí, aby pošpinil čistotu svědomí a ryzost života. Jestli je však srdce naplněno duchovní radostí, marně stříká had svůj jed. Zlí duchové nic nezmohou, proti Kristovu služebníkovi, když ho zastihnou plného svaté radostnosti. Pokud je však mysl malátná, bez útěchy a smutná, lehce se stane kořistí smutku anebo marných radovánek”.
Proto se světec snažil žít radostně a zachovával si pomazání Ducha i olej radosti. Bedlivě se vystříhal sklíčenosti, jako by to bylo největší zlo. Jakmile zpozoroval, že vstupuje do jeho duše, rychle se ponořil do modlitby. Říkal totiž:
„Božího služebníka mohou některé věci zaskočit, ale tehdy se má rychle ponořit do modlitby a před Nejvyšším Otcem setrvávat tak dlouho, až se mu zase vrátí radost ze spásy. Pokud setrvá v oné zádumčivosti nebo trudnomyslnosti, zakoření se v něm ono babylonské zlo, které srdce nahlodá jakoby rzí, pokud nebude slzami ihned vyhlazeno.“
Chci k tomu jen dodat, že sv. František zná něco jako „radost ze spásy” a to je zážitek Boží blízkosti, který člověk může prožit již teď v modlitbě. Amen.