Velmi často v úsilí o dobrý křesťanský život zapomínáme na to co je nejdůležitější. Náš náboženský život není naplněn tím, že jdeme do kostela. Smyslem křesťanské existence je láska. Bez lásky nic nemá před Bohem cenu, dokonce ani duchovní dary, které mohou být velké a fascinující, nemají cenu bez lásky. Znakem křesťanské zralosti, znakem přítomnosti Boha v nás je Láska. Sv. Pavel nás všechny vybízí, abychom usilovali dosáhnout dary lepši (větší dary milosti). Na jedné straně, tím naznačuje, že člověk nemá pohrdat duchovními dary, že dokonce se může a má modlit za to, aby byl skrze dary dokonalejším nástrojem v Boží službě. A přece nás upozorňuje, že to nejdůležitější je láska.
Ale co je láska? Často zvyknu říkat, že láska je souhlas naší lidské vůle s vůlí Boží. Bůh je Láska a souhlas s ním je skutečná Láska. Láska je poslušnost Bohu v každé životní situaci, ale Láska je především Bůh sám a jeho přebývání v nás. Pán Ježíš nám slibuje: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (Jan 14,23) Čili skrze poslušnost Božímu Slovu se v nás objeví přebývání Boha. A tedy, to co nás opravdu dělá milými v Božích očích nejsou duchovní dary, ale naše touha po Něm, naše snaha poslouchat Slovo a jeho přítomnost v nás.
„Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící.“ Vím, že i v současné době existují komunity odloučených křesťanů, které tvrdí, že kdo nemluví jazyky, nemá v sobě Ducha Svatého. Ale můžeme pochopit z listu sv. Pavla Korinťanům, že zjevným znakem Ducha Svatého v našem životě není mluvení cizími, charismatickými jazyky, ale láska. Poslušnost Bohu. Plnění Boží vůle a to může být tak nenápadné, jako podání poháru vody žíznivému, nebo jako tiché a nenápadné odpuštění, nebo jako trpělivost v pronásledování a soužení. Toto jsou nenápadné a přece silně projevy Boží moci.
Jeden z těchto nenápadných znaků přítomnosti Ducha Svatého v životě křesťana je opravdová lítost nad hříchy. Je znakem Boží přítomnosti, protože člověk sám bez pomoci Ducha Svatého, neví svůj hřích rozpoznat, odsoudit a zavrhnout. Dalším nenápadným projevem Boží přítomnosti v nás je skutečnost, že se rád modlíme, že se z Boha těšíme. To jsou mnohem důležitější projevy Ducha Svatého, než velkolepé mluvení, nebo zpívání v charismatických jazycích. Nechci tím znehodnocovat charismatické dary, ale spíše poukázat na to, co je důležitější. Třeba mít velkou úctu k Božím darům, dokonce třeba o ně usilovat, ale zároveň si stále uvědomovat, že nejdůležitějším nejsou dary, ale sám Dárce, který je Láska.
„Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic.“ Velký je dar proroctví. Proroctví nespočívá v tom, abychom lidem předpovídali, co se bude dít a co přijde potom. Dar proroctví je schopnost mluvit k lidem v Božím jménu. Správné duchovně vést lidi, napomínat hříšníky, ale kdyby se to dělo bez lásky, je to také k ničemu. Dokonce ani víra, bez které se nikdo nemůže Bohu líbit, nic neznamená bez lásky.
„A kdybych rozdal všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, a neměl lásku, nic mi to neprospěje.“ Člověk dokáže dělat velké charitativní díla, např. rozdat svůj majetek chudým a přece to nemusí dělat z lásky, ale z jiných pohnutek. Sv. Pavel nás všechny vyzývá, abychom toužili za láskou. Abychom toužili po Božím přebývání v nás. Láska to je život žitý ve vztahu k Bohu. Láska to je vědomí vyvlastnění. „Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.“ (Řím 14,7-8) Láska to je vyvlastněný život: „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20) A to se děje prostřednictvím eucharistie a to tehdy, když Ježíše přijímáme jako Pána a Spasitele a když mu dáváme svůj život a svou bytost
Jak v sobě rozpoznáme Lásku. Sv. Pavel nám v dalších verších ukazuje vlastnosti lásky: „Láska je shovívavá (trpělivá), láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když ji někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží.“ Když dnes přijdete domů, vezměte znovu do rukou toto čtení z prvního listu Korinťanům 12 – 13 hlava a zkoumejte zralost své lásky. Dychtěte za láskou. Prostě o Lásku, aby Bůh přebýval ve vašich srdcích.
Podívejme se ještě v krátkosti, co nám o tom říká Římský Katechismus: „Ať jsou mimořádně, nebo jednoduché a pokorné, charismata jsou milosti Ducha Svatého, které jsou přímo nebo nepřímo užitečné pro církev a pro budování církve, nebo na dobro lidí a potřeby světa. Ten, kdo dostává charismata, má je přijmout s vděčností, ale i všechny údy církve. Skutečně jsou podivuhodným bohatstvím milosti pro apoštolskou vitalitu a pro svatost celého Kristova Těla; jen aby však se jednalo o dary, které opravdu pocházejí od Ducha Svatého a aby se používaly způsobem, který se zcela shoduje s autentickými vnuknutí tohoto Ducha, to jest v duchu lásky, která je pravou mírou charismat. V tomto smyslu se jeví rozlišování charismat jako vždy potřebné. Žádná charisma neosvobozuje od vztahu a podřízenosti pastýřům církve, kterým zvlášť přísluší nezhášet Ducha, ale všechno zkoumat a držet se toho, co je dobré, aby všechny charismata ve své rozmanitosti a vzájemnosti přispívaly ke společnému prospěchu.“