Dnešní evangelium nám představuje Ježíše jako učitele: „V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagogy a učil. Už naši sv. věrozvěstové, Cyril a Metoděj, napsali: „Nahé jsou všechny národy bez knih a nemohou zápasit beze zbraně s protivníkem našich duší.“ Člověk potřebuje učitele. Když přijde na svět ledajaké mládě, kromě malého člověka, je obdařeno něčím úžasným. Přesně ví, co může žrát a co ne, ví, co si může dovolit a co by ho zabilo. I ten nejmenší brouček to neomylně ví, je mu to dáno. Mláďata kopytníků už pár minut po vylíhnutí vědí běhat. A jak je to s námi? Člověk po svém narození neovládá téměř nic, kromě některých reflexů a dýchání, které naštěstí nejdou skrze naše vědomí, ale jsou nám dány, abychom vůbec mohli začít samostatně žít. Vše ostatní se musíme v životě učit.
Praotec Adam netrpěl takovou nevědomostí. Podle staré židovské legendy mu po jeho stvoření svítilo v mysli Věčné Světlo, ve kterém poznával všechno: Boha i svět. Rozuměl vlastnímu tělu i duši, rozuměl bylinám, zvířatům, hvězdám i kamenům. Jakési zbytky tohoto poznání se nacházejí v moudrosti, jejíž stopy objevujeme roztroušeny po celém světě u všech národů. Musíme dát za pravdu Katechismu, který učí, že po dědičném hříchu se člověku zatemnil rozum. Proto přichází Ježíš, aby nám pomohl z naší nevědomosti. Nevědomost je tmou duše. Duše, která se nevzdělává, neví nic. Kdyby nás nikdo neučil číst a psát, kdyby nás nikdo neučil náboženství, žili bychom stále ve tmě hříchu. Největší nevědomostí je nepoznání Boha.
Je zajímavé podívat se na to, co učí Ježíš. Není to katechismus. Katechismus je vědou o církvi. V pravém slova smyslu nešlo ani o filozofii a teologii, z nichž se dnes dělají zkoušky na fakultě. Pokud bychom chtěli definovat, co učil Ježíš, museli bychom to vyjádřit, že učil Život. Takto to pochopil i apoštol Jan, když napsal: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Neboť zjevil se život a my jsme viděli, svědčíme a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám.“ Ježíš je Život a učí Život. Učí nás jak žít, abychom měli Věčný Život. Věčný, ne ve smyslu nekonečného a neomezeného času, ale Věčný ve smyslu Boží. Jak žít, abychom dosáhli Boží přátelství, které jsme prvotním hříchem ztratili. Jakou cestou se dá k němu přijít. Ježíš je tou Cestou.
Slyšíme, že „Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona.“ Ježíš se zjevuje jako Mocný Život. Často naříkáme nad slabostí svého života, ať už jde o křehkost tělesnou, neboť podléháme různým nemocem, ale i nad křehkostí morální, protože podléháme hříchům. Pláčeme nad bídou, v níž žijeme a nevíme si pomoci. Ježíš zjevuje moc, která pramení do lidského života, skrze spojenectví s Bohem. Jeho lidské srdce je podstatně spojené se Slovem Božím. Ježíš učil s mocí, jeho učení nezůstávalo jen při mluvení ale projevovalo se spasitelnou mocí. Toto je podstatný rozdíl mezi zákoníky a Ježíšem.
Mnozí křesťané stále žijí na úrovni starozákonní synagogy. Myslí si, že budou spaseni, když budou chodit do kostela. Spása nespočívá v chození do kostela, ani ve slyšení Božího Slova, ale v přijetí Ježíše, v následování jeho slova, v tom, že se mu zcela odevzdáme, že ho necháme v sobě působit, že mu dáme přednost před sebou a před svým hříchem, že ho přijmeme jako svůj Život, jako svého Pána a Spasitele a to nikoliv na dobu určitou, ale natrvalo.
Evangelium dále hovoří o posedlém, který byl v synagoze. Ten vykřikl: „Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží.“ Tento člověk, možná roky chodil do synagogy a cítil se mezi věřícími dobře, nic mu na nich nevadilo a byl s nimi vrcholně spokojený, protože rabínská výklady Písma se ztrácely v neurčitku. Nikdo z věřících mu až tak nevadil. Dokonce si dovolí mluvit jménem všech. Nemluví jen za sebe, ale mluví za všechny. A tím nám odhaluje, v koho v moci jsme, dokud nás Ježíš nevysvobodí. Ježíš nás nepřišel zahubit.
On je Svatý Boží. On nás přišel vzbudit ze spánku smrti. Na Boží Slovo musí nečistý duch opustit tohoto muže a celé shromáždění: „Mlč a vyjdi z něho!“ Tam, kde se hlásá Boží Slovo, vždy znovu zaznívá toto: „Mlč a vyjdi z něho!“ Pán Ježíš nevyhání z chrámu člověka, ale zlého ducha. I my jsme osvobozování od zlých duchů Božím Slovem. Jedině Ježíš může přikázat autoritativně a s mocí. On prohlašuje: „Je mi dána veškerá moc na nebi na zemi!“ Jedině On může přikázat: „Mlč a vyjdi z něho!“ „Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel.” Toto se děje skrze hlásání Božího Slova. To se děje mocí svátostí, které Ježíš církvi zanechal. Tato moc spočívá v přijetí Ježíše Krista.
Všichni užasli a ptali se jeden druhého: „Co je to? Nové učení a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí a poslouchají ho.“ Takové osvobození může způsobit jedině Ježíš, když ho přijmeme za svého Pána, když se mu odevzdáme. Církev není zbožným klubem, kde jsme zapsaní na základě křtu, církev je školou učedníctví. Církev není ani zbožnou hernou, kde Pánu Bohu ve svých modlitbách předkládáme své prosby, a občas, když máme trochu štěstí, cosi vypadne. Církev to je záležitost lásky ke Stvořiteli, k Otci, který je na nebi, který není chudák, který je nesmírně mocný a velebný, který sám o sobě je nesmírnou blažeností, a zve nás k blaženosti, skrze přijetí Ježíše Krista.