Pán Ježíš nepřišel jen proto, aby mezi námi žil a trpěl, ale hlavně proto, aby učil. Využíval každé příležitosti k tomu, aby učil. Jak říká evangelista Marek: „V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagogy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitele Zákona.“ Jeho slova jsou jiná než přednášky rabínů. Jeho posluchači to cítí. Nemluví jako demagog, nemluví prázdná slova, nemluví pouze lidskou moudrost a domněnky, ale hlásá slovo Boží, slovo Spásy, slovo věčného života. Jeho slova léčí, osvobozují, přinášejí do hříšných srdcí neklid, dávají těm, kteří je přijmou naději. Dokonce zlí duchové se před nimi třesou a křičí: „Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý, Boží!”
Lidé, kteří měli možnost přímo poslouchat Pána Ježíše, charakterizovali tento zjevný rozdíl mezi ním a mezi ostatními náboženskými učiteli své doby slovy: „učil totiž jako ten, kdo má moc a ne jako učitele Zákona“. Podstatný rozdíl mezi správně žitým křesťanstvím a klasickým judaismem je právě v tom, co svým způsobem vyjádřili: „Moc.“ Křesťanství je náboženstvím moci. A ta moc není z lidí ale z Boha, skrze přijetí Ježíše Krista. „Těm, kteří ho přijali, dal moc stát se božími dětmi!“
Tato moc se zvláštním způsobem projevuje i v tomto úryvku evangelia. Evangelium nám popisuje případ člověka, který byl posedlý. Výstižně je popsáno jeho chování, které dokonale ukazuje, co způsobuje nečistý duch v člověku. Hlavním znakem jeho posedlosti je rozštěpenost osoby. Je to člověk, který chodí do chrámu, jako ten, kdo si Boha ctí a uznává ho, ale zároveň křičí: „Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit?“ Je to jedna bytost, ze které křičí mnozí.
Zda v každém hříchu nekonáme něco podobného jako posedlý z dnešního evangelia. Modlíme se ústy a zároveň hříchem křičíme: „Co tě do mě Ježíš!“ Zda nás zvláště těžké hříchy nevrhají do podobné rozpolcenosti, jakou trpěl posedlý z evangelia. Plodem hříchu je rozbití osobnosti člověka. Pán Ježíš je tak mocný, že není pro něj problém osvobodit člověka třeba i od celého pluku démonů. Ďábel nikdy nemůže být mocnější než Kristus. Pokud se někdy zdá, že se Kristova moc v životě konkrétního člověka nemůže projevit, není chyba v Ježíši, nýbrž v rozhodnutí toho člověka, nakolik umožní Kristu v sobě působit. Je to síla Ježíšova jména, které osvobozuje člověka od každé formy posedlosti.
Římský katechismus poučuje: „Jméno Ježíš znamená, že samo Boží jméno je přítomno v osobě Božího Syna, který se stal člověkem, aby všechny definitivně vykoupil z hříchů. Ježíš je Boží jméno a pouze ono přináší spásu. Odteď ho mohou vzývat všichni, neboť vtělením se Ježíš tak sjednotil se všemi lidmi, že „není pod nebem jiného jména, daného lidem, ve kterém bychom měli být spaseni“.
„Jméno Ježíš stojí v centru křesťanské modlitby. Všechny liturgické modlitby končí formulí: „skrze našeho Pána Ježíše Krista“. Modlitba „Zdravas, Maria“ vrcholí ve slovech „požehnaný je plod života tvého, Ježíš“. Modlitba srdce, takzvaná „Ježíšova modlitba“, která je zažitá u východních křesťanů, říká: „Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšním!“ Mnozí křesťané umírají podobně jako sv. Jana z Arku pouze se jménem „Ježíš“ na rtech.“
Sv. Bernardýn Sienský říká: „Jméno Ježíš je pevným základem víry, které utváří Boží syni. O jak slavné je toto jméno, jak vznešené, milé a působivé. Jím se odpouštějí hříchy, jím se přemáhají nepřátelé, jím se nemocným ulevuje, trpící v neštěstí se jím posilují a potěšují.“
I my si můžeme od různých forem demonizace a posedlosti pomoci častým vzýváním jména Ježíš. Když ho voláme on přichází a projevuje svou moc v našich duších. Nejlepší ochranou je chození s Kristem. Duchovní život, to je Kristus živý v nás a to nejen na Vánoce a Velikonoce, ale stále.
Když církev veřejně a s autoritou žádá jménem Ježíše Krista, aby některá osoba nebo nějaký předmět byly chráněny proti vlivu zlého ducha a vymaněny z jeho moci, hovoří se o exorcismu. Ježíš ho vykonával a od něho má církev moc a poslání vyhánět ďábly. V jednoduché formě se exorcismus provádí při slavení křtu.
Slavnostní, tzv. „velký exorcismus” může vykonávat biskup a kněz jen s dovolením biskupa. Je třeba při tom postupovat rozvážně a přísně zachovávat předpisy stanovené církví. Cílem exorcismu je vyhnat zlé duchy nebo osvobodit od ďábelského vlivu, a to duchovní autoritou, kterou Ježíš svěřil své církvi. Proto dříve než by se provedl exorcismus, je důležité ujistit se, že jde o přítomnost zlého ducha a ne o nějakou nemoc. Jen poznámka na okraj. Ježíš i horečce přikazuje jako živé osobě, aby opustila Petrovou tchyni a ona ho poslechla.