Společným tématem prvního a druhého čtení je souvislost Boží síly a slabostí člověka. Mohli bychom to jednoduše vyjádřit myšlenkou sv. Pavla: „V lidské slabostí se projevuje Boží síla“. Velmi často se nám stává, že se Božímu pozváni vymlouváme s ohledem na svou lidskou slabost. Pán Bůh nás k něčemu zve, ale my si myslíme: „Já na to nemám, jsem slabý!“ Vypadá to jako pokora z naši strany, ale není to tak. Pokora je ctnost věřícího, který přes poznání pravdy o své slabosti, počítá s Bohem. Na jedné straně velmi dobře zná svou slabost, ale na druhé straně zná i Boží moc. Pokora je pravda a pravda je, že Bůh chce člověku pomoci.
Nejkrásnějším a nejvěrnějším obrazem pokory je Matka Boží. Ona ví o své nízkosti a slabosti, ale zároveň počítá s Bohem a proto na Boží výzvu odpovídá: „staň se mí podle tvého Slova!“ Toto je pravá pokora, která se nebojí velkých věcí. Je to pokora a zároveň poslušnost i láska. Jedině víra může souhlasit s tajemnými cestami Boží Všemohoucnosti. Tato víra se chlubí svými slabostmi, aby přitáhla na sebe Kristovu moc. Panna Maria je nejkrásnějším vzorem této víry. Ona, která uvěřila, že „Bohu nic není nemožné“, mohla zvelebovat Pána: „neboť veliké věci mi učinil ten, který je mocný a svaté je jeho jméno“.
I prorok Ezechiel se cítí úplně neschopen. Když nazírá na Boha, padá na obličej. Není schopen hledět na Boha, není z lidské síly schopen plnit jeho svatou vůli. Ale jelikož je ochoten, sám Bůh ho svým Duchem staví na nohy. „Vešel do mě Duch, postavil mě na nohy a slyšel jsem toho, který ke mně mluvil.“ Když jsme ochotni poslouchat Boha, sám Bůh nám svým Duchem přichází na pomoc. Slabost hříšníka je v tom, že svůj hřích miluje, že svůj hřích chce. Vždy, když se rozhodneme poslouchat Boha, vchází do nás Síla Nejvyššího. To je tajemství nadpřirozené plodností, tedy plodností, která ústí do činů přesahujících lidskou sílu. Bůh ponechává člověku vědomí slabosti, aby člověk poznal, že tato síla není z něj. Sv. Pavlovi je řečeno: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví v slabosti.“ Slabost člověka je prostorem pro zjevení Boží moci.
Ze všech Božích vlastností se v Krédu vyslovené vzpomíná jen Boží Všemohoucnost. „Věřím v Boha, Otce Všemohoucího“: Když jí vyznáváme, má to ohromný dopad na náš život. Věříme, že je neomezená, protože Bůh, který vše stvořil, vše řídí a vše může, že je milující, protože Bůh je naším Otcem, že je tajemná, protože jedině víra ji může rozeznat, když se „projevuje v slabostí“ (2 Kor 12,9). Také Písmo svaté často vyznává Všemohoucnost Boha. Nazývá Ho „Přesilný Jákobův (Mocný Jákobův)“ (Gen 49,24; Iz 1,24 „Pánem vojsk“ „Udatným a Mocným“ (Ž 24,8-10). V žalmech nacházíme vyjádření: „Všechno, co chce, koná!“ (Ž 115,3).
Bůh je Všemohoucí, neboť On stvořil všechno z ničeho. Není Mu tedy nic nemožné a se svým dílem nakládá dle libosti. On je Pánem Vesmíru, kde nastolil řád, který Mu zůstává zcela podřízen a má ho stále ve své moci. On je Pánem dějin: On spravuje srdce a události, jak se mu líbí: Kniha Moudrosti takto vyjadřuje Boží moc: „Ty můžeš vždycky prosadit svou svrchovanou moc a síle tvé paže nikdo neodolá.” (Mudr 11,21). „Nade všemi se smilováváš, protože všecko můžeš.“ (Mudr 11,23) Bůh je Všemohoucí Otec. Jeho otcovství a Jeho moc se navzájem objasňují. Ve skutečnosti prokazuje svou otcovskou všemohoucnost způsobem, jakým se stará o naše potřeby a svým nekonečným milosrdenstvím, protože projevuje nejvyšším způsobem svou moc, když nám svobodné odpouští hříchy. „V Bohu je moc a bytí, vůle a rozum, moudrost a spravedlnost jedna a tatáž věc, takže nic nemůže být v Boží moci, což by nebylo současně správné nebo rozumné.“
Víra v Boha Otce Všemohoucího může být vystavena zkoušce zkušeností zla a utrpení. Někdy jakoby Bůh nebyl přítomen a schopen zabránit zlu. Bůh Otec zjevil svou Všemohoucnost nejtajemnějším způsobem v dobrovolném ponížení a zmrtvýchvstání svého Syna, čim přemohl zlo. Tímto způsobem je Ukřižovaný Kristus „Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.“ (1 Kor 1,24-25). Právě v Kristově Vzkříšení a Povýšení Bůh Otec rozvinul působení své mocné síly a ukázal jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. (Ef 1,19-22).
„Nic není schopnější posílit naši víru a naději jako hluboké přesvědčení, které je vtlačené do naši duše, že Bohu nic není nemožné.“ Se spravedlivým Jobem vyznáváme: „Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný.“ (Job 42,2) Církev, tak, jak to dosvědčuje Písmo, se často obrací se svou modlitbou na „Boha Všemohoucího a Věčného“ (Omnipotens sempiterne Deus…) v pevné víře, že „Bohu nic není nemožné“. Bůh projevuje svou všemohoucnost, když nás odvrací od hříchu a svou milostí nás uvádí do svého přátelství: „Bože, ty dáváš nejvyšší důkaz své moci svým milosrdenstvím a slitováním…“ Kdybychom nevěřili, že Boží láska je všemohoucí, jak bychom pak uvěřili, že nás Otec mohl stvořit, Syn vykoupit a Duch posvětit? Raději se tedy chvalme svými slabostmi, aby i v nás spočinula Kristova moc.
Sv.Augustin nás poučuje: „Kdo vyznává své hříchy, už koná s Bohem. Bůh tě viní za tvé hříchy; pokud se obviňuješ i ty, připojuješ se k Bohu. Bůh a hříšník jsou dvě skutečnosti. Člověka vytvořil Bůh, hříšník je dílem člověka. Znič to, co jsi udělal ty, aby Bůh zachránil to, co udělal on. Když si začneš ošklivit to, co jsi udělal, začnou se ukazovat tvé dobré skutky, neboť viníš ty špatné. Začátkem dobrých skutků je přiznání si zlých skutků. Hledej pravdu a přijdeš ke světlu.“