Základní myšlenku dnešního evangelia tvoří blahoslavenství. Jsou jakoby ústavním zákonem Božího Království, které očekáváme a za které se denně modlíme a snažíme se, aby se stalo skutečností. Pokud blahoslavenství slyší někdo, kdo je v tomto světě doma, kdo se v něm cítí dobře a umí se v něm pohybovat, určitě se mu budou zdát bláznovstvím. Pán Ježíš v nich prohlašuje za blažené ti, kteří trpí různým způsobem kvůli Božímu království. Některé stavy, které Ježíš jmenuje v blahoslavenstvích, se světu jeví jako zlo: např. chudoba, pláč, hlad, žízeň, pronásledování. Jsou to zážitky, které mnozí považují za překážku víry. I my sami, pokud se do takových situaci dostaneme, se ptáme, proč zrovna já? Jiné stavy, které Ježíš blahoslaví, jako např. tichost, milosrdenství, úsilí o pokoj a čistotu srdce, svět považuje za slabost a dětinství.
Aby jsme blahoslavenství správně pochopili a měli z nich užitek, musíme k nim najít správný klíč. Blahoslavenství nejsou vyslovené v duchu tohoto světa, ale v Duchu Božím. Blahoslavenství převracejí hodnocení reality. Ježíš neblahoslaví samotné utrpení, hlad, pláč, pronásledování a chudobu, ale lidi, kteří se stanu jejich obětí, pokud se tak stane pro Boží království, tedy pro poslušnost Bohu a jeho Slovu. Každá bída má v blahoslavenstvích protipól určité radosti v Božím království. „Chudí“ budou vlastnit nebeské království, „lačnící pro spravedlnost“ budou nasyceni, „plačící” budou potěšeni. Ti, kteří zažívají pronásledování pro Krista, již teď se mají radovat a jásat jako vítězové.
Musíme si uvědomit, že ten, kdo vyhlašuje blahoslavenství, je Boží Syn a On nehlásá nějakou neověřenou teorii o posunu hodnot v posmrtném životě, ale učí s jistotou to, co vidí u Otce. Tvrdí to ten „skrze něho bylo všechno stvořeno“, který stojí jako základní kámen Božího království. Blahoslavenství jen tehdy mohou v našem životě přinést úrodu, když je přijmeme s jistotou víry ne jako lidskou domněnku ale jako Slovo Boha. Vírou si můžeme i my přisvojit tento Boží pohled a v naději se těšit tam, kde svět nachází jen bídu. Můžeme se radovat v situacích, které podle lidí provokují jen pláč.
Tento Boží pohled nám může zprostředkovat Duch svatý, který v nás působí v té míře, nakolik přijmeme za své Boží Slovo, nakolik se ztotožníme s Božím Slovem. Především je třeba s jistotou uvěřit Božímu Slovu. Přiložit ke svému životu jiný hodnotový žebříček než nabízí svět. Pokud vírou přijmeme blahoslavenství, pomohou nám udělat jakýsi duchovní přemet, který vede ke svobodě od okolností a z nich pramenících citů. Není správné stavět svou víru na citech, ale je správné, aby z naší víry, která bere vážně Boží Slovo a jeho přísliby, vyrostly nové duchovní city. Možná nás někdo bude podezřívat, že utíkáme od reality tohoto světa. Z Božího Zjevení víme, že tento svět netvoří celou realitu. Současně se světem existuje Boží království. Viditelný svět tvoří jen částečnou realitu a je zde Bůh = „Nadskutečno“. Bůh je nesrovnatelně reálnější než tento svět. On je duchovní příčinou a základem všeho hmotného.
Zkusme se nyní trochu zamyslet alespoň nad některými blahoslavenstvími, abychom zjistili, zda už nyní žijeme pro Boží království, anebo jsme zcela ponořeni do světa a do jeho způsobů myšlení i citů. Ježíš říká: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.“ Kdo jsou tito chudí v duchu? Chudí v duchu jsme vlastně všichni, protože nemáme v srdci Boha, skutečné a pravé Bohatství. Ale blahoslavení jsou ti, kteří si to uvědomují, a po Bohu touží.
Bohatství v duchu tohoto světa může být dvojí, materiální a duchovní. V oblasti materiální má toto blahoslavení na mysli lidi, kteří jsou vnitřní svobodní od bohatství, od hmoty. Lidí ochotných opustit kdykoliv tento svět, když Pán zavolá. Teda to, co nazýváme svobodou pro Boží Království. Ježíš přikazuje svým učedníkům, aby mu dali přednost před vším a všemi. Vyžaduje, aby se zřekli všeho, co mají, pro něho a pro evangelium. Aby sebe samých a vše co vlastní, úplně odevzdali pod Boží vládu.
Příkaz odpoutat se od bohatství je závazný pro vstup do nebeského království. Všichni věřící v Krista mají usilovat „správně usměrňovat své náklonnosti, aby jim používání pozemských věcí a lpění na bohatství proti duchu evangelijní chudoby nepřekáželo v úsilí o dokonalou lásku.“ Odevzdanost do prozřetelnosti nebeského Otce osvobozuje od ustaranosti o zítřek. Důvěra Bohu připravuje člověka na blahoslavenství chudých.
Ježíš blahoslaví postoj chudoby před Bohem i v duchovním smyslu. V jednom překladu Písma sem narazil na takto vyložené toto blahoslavenství: „Blahoslavení, kteří stojí před Pánem s prázdnýma rukama, bez vědomí záslužnosti.“ Jsou to lidé, kteří v sobě nepěstují vědomí záslužnosti. Jsou to ti, kteří uznávají, že všechno dobro pochází od Boha. Vědomím záslužnosti trpí mnoho věřících. Nemají vědomí toho, že jsou hříšní lidé, kteří si pro své pomýlené a hříšně bytí zasluhují peklo. Nemají postoj kajícího lotra, kteří uznal, že trpí spravedlivě, ale ptají se, proč právě já, který jsem byl tak dobrý, musím trpět? Nejde o to, abychom dobro nedělali, ale jde o to, abychom si stále uvědomovali narušenost své existence, která k tomu, aby byla skutečně dobrá, potřebuje Boha.
Podívejme se na další z Ježíšových blahoslavenství: „Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.“ Pokud prožíváme tento svět jako svůj domov a cítíme se v něm dobře a víme se v něm pohybovat a zaujat vždy pro sebe výhodnou pozici, tak nevíme o čem je v tomto blahoslavenství řeč. Pokud si však stále uvědomujeme, že žijeme ve vyhnanství, daleko od Pána, pokud bereme vážně biblickou zvěst o ráji, kde byl člověk sjednocen s Bohem a pokud trpíme odloučeností od Boha, mluví toto blahoslavení i o nás. Člověk, který žije v Duchu Božího Království a tedy v Duchu blahoslavenství, úplně jinak vidí a hodnotí svět a jeho události. Jak reagují i naši lidé, když se dozvědí, že zakrátko zemřou. Tak jsme zamilovaný do svého vězení, že se nejbližší příbuzní i lékaři bojí pacientovi říci pravdu.
Jak má umírat skutečný křesťan, svobodný pro Boha a pro jeho království, nám nejlépe ukáže příklad sv. Františka z Assisi.: „V těch dnech sv. Františka navštívil lékař. Jmenoval se Jan Dobrý a skutečně to byl dobrý Františkův přítel. František se ho zeptal: „Co si myslíš, dobráčku, o mé vodnatelnosti?“ Nechtěl ho nazvat jeho přízviskem Dobrý, tak nikoho nikdy nejmenoval z úcty k Pánu, který o sobě řekl: „Nikdo není dobrý, jen sám Bůh“. Ani nenazýval nikoho otcem anebo učitelem, ani v dopise, z úcty k Pánu, který řekl: „A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘….. ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘….”
Lékař odpověděl: „Pokud dá Bůh, zase ti bude dobře.“ Ale blažený František dále naléhal: „Řekni mi pravdu. Co myslíš? Neboj se, z Boží milosti nejsem bázlivý, abych měl strach ze smrti. Působením Ducha Sv. jsem tak spojený s Pánem, že jsem stejně spokojen se životem i smrtí.“ Lékař mu tedy řekl: „Otče, podle naší vědy je tvá nemoc nevyléčitelná. Jsem toho názoru, že zhasneš buď koncem září nebo počátkem (v texte je 4. října) října.“ Tu blažený František, jak tak ležel na lůžku, plný velké a zbožné úcty k Pánu, s velkou radostí mysle i těla zvolal: „Přijď tedy sestra smrt, přijď!“ Takto umírají ti, kteří opravdu uvěřili Bohu, a vzali vážně Blahoslavenství.