Dnešní čtení nám nabízejí vysvětlení, jak je to s námi a s Boží Láskou vůči nám. První čtení nám představuje lidi, kteří množili nevěrnost. Přestože je Bůh napomínal skrze svoje posly, neboť mu jich bylo líto, oni se vysmáli Božím poslům, opovrhli Božím Slovem a tupili jeho proroky, až vzrostl Hospodinův hněv proti jeho lidu a už nebylo léku. Boží hněv je způsoben lidskou nevěrou a nevěrností. Protikladem těchto nectností je víra a věrnost. Boží hněv nesmíme chápat jako změnu Božího postoje vůči nám. Bůh – Láska se nemění. Boží hněv to je odstoupení Boha z našeho života. Bůh nás miluje, i když žijeme ve stavu nevěry vůči Němu, ale jeho láska je bolestná a my ji také pociťujeme jako bolest. Až když uvěříme Bohu, stáváme se Božími přáteli. Nejde tu jen o nějaký rozumový úkon, neboť skutečná víra má absolutní dopad na životní styl člověka. Když jdu do záhuby a někdo mě po cestě upozorní, že tato cesta vede do pasti a já mu uvěřím, změním svůj směr a zachráním se, když neuvěřím, čeká mě nastražená past. Bůh chce spasit všechny lidi, ale spása začíná vírou v Krista. Proč? Protože Kristus zjevuje neměnný Boží charakter i způsob Boží pomoci člověku.
V dějinách spásy Bůh dává různá znamení spásy, které od lidí vyžadují víru. Na jedno zvláštní znamení nás upozorňuje samotný Ježíš v dnešním evangeliu. Ježíš řekl Nikodémovi: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.“ Ježíš nám připomíná situaci, kdy Izrael začal reptat proti Mojžíšovi a tím pádem i proti Bohu. A přišel na ně trest. V cestě, kterou museli jít, leželo údolí, které se doslova hemžilo jedovatými hady. Takže bylo velmi obtížné projít tímto údolím a vyhnout se smrtelnému uštknutí. A tehdy Izraelité pochopili, že toto je trest za jejich nevěru. Písmo svaté říká, že prosili Mojžíše, aby se přimluvil za ně u Boha. Věděli, že Bůh hříšníka nevyslyší. Hříšník potřebuje, aby se za něj přimluvil někdo jiný, aby za něj prosil někdo, kdo žije v přátelství s Bohem. Proto prosíme i my P. Marii a svaté, neboť víme, že jejich prosba má v Božích očích váhu. Naše prosba má jen takovou váhu, nakolik jsme sjednoceni s Kristem.
A když Mojžíš prosil, dostal příkaz, aby udělal měděného hada a pověsil ho na žerď. A Bůh dal příslib, že každý, kdo se na tohoto hada podívá s vírou, bude zachráněn. Možná si řekneme: „Jaké jednoduché, stačí se dívat na hada!“ Ale my máme přece svou zkušenost a svůj rozum a ten rozum říká, že když tě štípne had, musíš ránu vysát a popřípadě vyřezat, podvázat, aby se jed nedostal do krve a zde se nám přikazuje něco, co si nemůžeme ověřit ani rozumem a ani se opřít o zkušenost. Vadí nám jednoduchost Božího jednání. Bůh chce od nás jednoduchost. Víra není proti rozumu, ale přesahuje lidskou omezenost a koná jednoduše tam, kde bychom my potřebovali mohutné operace. Židé, kteří opouštěli spolu s Mojžíšem Egypt, nebyli jen primitivní otroci, ale mnozí z nich, podobně jako Mojžíš, dosáhli určité vzdělání a možná i lepší postavení. A vžijte se do jejich situace, kdy měli prostě uvěřit. Jednoduchost Božího konání uráží pýchu lidského rozumu. A mnozí z nich, přes nabízené řešení z Boží strany, zemřeli, jak nám to ukazuje Písmo sv.. O těch, kteří byli zachráněni, se v knize Moudrosti říká: „Neuzdravili je ani léčivé byliny ani obklady, ale tvé Slovo, Hospodin, které všechno hojí.“ Uzdravila je víra. Zjednodušeně můžeme říci: „Bůh řekl, já jsem uvěřil a stalo se!“
Před našima očima dnes stoji jiné znamení spásy: „Ježíš na kříži“. Možná i nám našeptává lidská chytrost pochybnosti, jak tento ukřižovaný Ježíš může souviset s mou osobní spásou? Jak může souviset Ježíš, který žil více než před 2.000 léty, se mnou dnes? Ale znovu jsme zachraňování vírou. Na Boží znamení, na vyzdviženého Ukřižovaného Krista, mám reagovat vírou, jistou vírou: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.“ Základním dobrým skutkem, který Bůh od nás požaduje, je víra v Ježíše Krista. Věřit v Ježíše a Ježíši. Ježíš je především projevem Božího zájmu o svět a člověka v něm. Příchod Ježíše mezi nás je způsob Boží lásky vůči světu. On je to Boží „tak“! „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo, kdo v něho věří,nezahynul, ale měl život věčný!“ Toto Boží „tak“ vyjadřuje i sv. Pavel ale trochu jiným způsobem: „Bratři, nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Milostí jste spasení! Nic se tu nemluví o morálních poklescích, neboť v Božích očích je jen jeden skutečný a autentický hřích, a to, že mu nevěříme, že Krista nepřijímáme a nedovolujeme mu tvarovat svůj život.
Při každé mši svaté stojíme před podobným problémem, jako měli židé na poušti. Vidíme chléb a víno, které se v rukou kněze stává tělem a krví Krista. Navenek vidíme jen vnější znamení, ale jsme vyzváni věřit, že to je skutečně pravé a životodárné tělo a krev Krista. Věřím, ne proto, že to cítím, ani ne proto, že to chápu, ale proto, že Kristus říká: „Toto je moje tělo!“ „Toto je má krev!“ A pro mě je Ježíš opravdu Pravdou. Věřím a přijímám, přijímám a roste ve mně Kristus.
Sv. Justýn zachycuje apoštolskou víru v toto tajemství: „Tento pokrm nazýváme eucharistií a nesmí z něj dostat nikdo jiný, než ten, kdo věří, že naše nauka je pravdivá, kdo byl omytý koupelí na odpuštění hříchů a znovuzrozen a žije tak, jak přikázal Kristus. My totiž nepřijímáme obyčejný chléb a obyčejný nápoj. Byli jsme poučeni, že tak jako Ježíš Kristus, náš Spasitel a vtělené Boží Slovo, měl tělo a krev kvůli naší spáse, také pokrm, nad kterým se jeho slovy konalo díkůčinění s modlitbou a kterým po přeměně živí naše tělo a krev, je tělem a krví onoho Vtěleného Ježíše. Apoštolové ve svých pamětech, zvaných evangelia, nám oznámili, že jim to Ježíš přikázal, že vzal chléb, vzdal díky a řekl: „Toto čiňte na mou památku. Toto je mé tělo.“ Podobně vzal i kalich, vzdal díky a řekl: „Toto je má krev!“ A tohle odevzdal jen jim.“ (První Apologie 66) A pro mě je Ježíš opravdu Pravdou. Věřím a přijímám, přijímám a rostu, roste ve mně Kristus.