V dnešním prvním čtení jsme slyšeli výrok: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil.“ Tento výrok tvrdí, že Bůh člověka zná spíše jak ho stvořil. Naše doba nakládá s již oplodněním lidským vajíčkem jakou s věcí, se kterou můžeme libovolně zacházet. Moderní genetika ukazuje, že v každém oplodněném lidském zárodku je jedinečný plán jeho rozvoje. V tomto smyslu je každý oplodněný zárodek jedinečný, neopakovatelný zázrak.
Již v r.. 1953 vědci narazili na nový vesmír ukrytý uvnitř živé buňky, objevili informační systémy mnohem složitější než cokoli, co vymysleli nejlepší mozky lidstva. Maličký kód DNA vyvrací evoluční teorii. Život není výsledkem náhody, ale je výsledkem dokonale propracovaného programu, který se nachází v každé živé buňce. Tak jako v našich PC běží inteligentní programy, které se ale samy nevytvořily, tak i život funguje na bázi dokonale propracovaného programu, který je zakódován v molekule DNA. Objev dvojité šroubovice struktury molekuly DNA otevřel bránu pokusem o přezkoumání kódu, který je v ní uložen. Dnes, více než půlstoletí po tomto objevu, byl tento kód praktický již rozluštěn, i když mnohým jeho elementem stále správně nerozumíme. Ale jedna věc je jistá, že život se nevyvíjí vnějšími zásahy, ale jeho rozvoj závisí od vnitřního plánu, který je vložen v genech každé buňky. Než se jednotlivec počne, je tu plán jeho rozvoje. Je to plán, který má s ním Bůh Stvořitel. A tento plán je obsažen v genech zárodečné buňky. Tento plán jde s námi po celý náš život.
Verš, který jsem citoval, odhaluje ještě další pravdu o lidském původu. Konstatuje se v něm: „Dříve, než jsem tě utvořil v lůně (matky) …” Když kniha Genesis popisuje stvoření živých bytostí, tak říká i o tom, že všechny živé bytosti, kromě člověka vydává moře a zem na Boží rozkaz, ale s člověkem se Bůh hraje jako umělec ze svým dílem. Bůh na něm bezprostředně pracuje. Při pohledu na sebe musíme konstatovat, že jsme geniální zkonstruováni, ale sami jsme se nezkonstruovali. Každá buňka lidského těla je nesrovnatelně lepší sestrojena než ten nejmodernější počítač. Každá buňka má v úžasně malém prostoru, v setině nebo dokonce v tisícině mm3 paměť, knihovnu, programy, procesor a dokonce vstupní i výstupní zařízení, které nejenže dokáže vytvářet a posílat kopie souborů a programů, ale dokonce pracovat na vytvoření své vlastní kopie a ji i vytvořit. Tedy je jako PC se schopností reprodukce.
A v lidském těle jsou tyto „buňky“ – „počítače“ navzájem propojeny sítí složitější než internet. Buňky mezi sebou komunikují prostřednictvím nervů ale i hormonů. Můžeme říci spolu se žalmistou: „Vždyť ty jsi stvořil mé útroby, utkal jsi mě v životě mé matky“ (Ž 139,13) Jsme tak fantastický spletení, nebo jak říká žalmista „utkáni“! A toto třeba domyslet. Někdo si dal strašně na nás záležet a nebyly to naši rodiče. Oni dali jen prvotní souhlas, impuls k naší tvorbě, ale celou piplačka našeho skládání vedla Boží ruka. Každá matka musí přiznat podobně, jako to dělá matka synů Makabejských: „Nevím, jak jste vznikly v mém lůně. Já jsem vám nedarovala ducha ani život, ani jsem nikomu z vás nedala dohromady všechny části těla. Proto tedy Stvořitel světa, který dává vzniknout člověku při zrození o zná původ všech věcí, vám ve své milosti daruje život znovu, když teď dáváte přednost jeho zákonům před sebou samým. ”
Podívejme se, co o tom říká Katechismus: Lidský život třeba absolutně respektovat a chránit již od chvíle početí. Lidské bytosti už od první chvíle jejího bytí třeba přiznat práva osoby, mezi nimiž je nedotknutelné právo každé nevinné bytosti na život. Církev už od prvního století učila, že každý vyvolaný potrat je morální zlo. Toto učení se nezměnilo. Přímý potrat, to znamená chtěný jako cíl nebo jako prostředek, závažně odporuje morálnímu zákonu: „Nezabiješ zárodek potratem ani neusmrtit novorozené dítě.“
„Bůh … Pán života, svěřil lidem vznešený úkol chránit život, co se má uskutečňovat způsobem důstojným člověka. Život je tedy třeba chránit s největší péčí již od početí; potrat a vražda novorozeného dítěte jsou ohavnými zločiny.“
Periodická zdrženlivost a metody regulace plození založené na sebepozorování a využívání neplodných období jsou v souladu s objektivními kritérii morálnosti. Tyto metody respektují tělo manželů, napomáhají jejich vzájemnou něžnost a podporují výchovu k pravé svobodě. Regulace plození představuje jeden z aspektů odpovědného rodičovství. Odůvodněnost úmyslů manželů neomlouvá používání morální nepřípustných prostředků například přímou sterilizaci nebo antikoncepci. Proti přirozené řeči, která vyjadřuje vzájemné a úplné darování se manželů, antikoncepce staví objektivní protikladnou řeč, že totiž už nejde o úplné darování se druhému. Z toho plyne nejen pozitivní a rozhodné odmítnutí otevřenosti pro život, ale také zfalšování vnitřní pravdy o manželské lásce, která směřuje k darování se celé osoby … Tento antropologický a zároveň i morální rozdíl mezi antikoncepcí a využíváním období neplodnosti … obsahuje v sobě dvě představy o člověku a o lidské sexualitě, které jsou navzájem nesmiřitelné.“
Znovu zopakuji, co říká Bůh o vzniku člověka: „Dříve než jsem tě vytvořil v matčině lůně, znal jsem tě.“