4. neděle mezidobí „B“ – (Mk 1,21-28)

Evangelium říká: „V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagogy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona.“ Když přijede na svět ledajaké mládě kromě lidského dítěte, je obdařeno něčím úžasným. Ví, co může žrát a co ne, ví, co si může dovolit a co by ho zabilo. I ten nejmenší brouček to neomylně ví. Je mu to dáno. Mláďata kopytníků už pár minut po vylíhnutí vědí běhat. A jak je to s námi? Člověk po svém narození neovládá nic, a je obdařen některými reflexemi, jako je například sací, vyprázdňovací reflex a spontánní dýchání, které naštěstí nejdou skrze naši myšlení, ale jsou nám dány, abychom vůbec mohli začít samostatně žít. Vše ostatní se musíme v životě učit. Praotec Adam netrpěl takovou nevědomostí. Podle židovské mimo biblické tradice mu bezprostředně po jeho stvoření svítilo v mysli věčné světlo, ve kterém poznával všechno: Boha i svět. Rozuměl vlastnímu tělu i duši, rozuměl bylinám, zvířatům, hvězdám i kamenům. Jakési zbytky tohoto poznání se nacházejí roztroušené po celém světe v moudrosti, která se objevuje u všech starověkých kultur. Opravdu má Pravdu Katechismus, který říká, že po dědičném hříchu se člověku zatemnil rozum.

Proto přichází Ježíš, aby učil. Je zajímavé podívat se na to, co učí. Není to katechismus. Katechismus je vědou o církvi. V pravém slova smyslu nejde ani o filozofii a teologii, z nichž se dělají zkoušky na fakultě. Pokud bychom chtěli definovat, co učí Ježíš, museli bychom povědět Život. Takhle to pochopil i apoštol Jan, když napsal: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo Života. Neboť zjevil se Život a my jsme viděli, svědčíme a zvěstujeme vám Život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám.“ Ježíš je Život a učí a dává Život. Učí nás jak žít, abychom měli Věčný Život. Věčný, ne ve smyslu nekonečného a neomezeného času, ale Věčný ve smyslu Boží. Jak žít, abychom dosáhli přátelství s Bohem, které jsme hříchem ztratili. Jakou cestou se dá k němu přijít. Ježíš je tou Cestou.

Slyšíme, že lidé žasli nad Ježíšovým učením, neboť učil jako ten, kdo má moc. Ježíši je dána Moc. Často naříkáme nad slabostí svého života, ať už jde o křehkost tělesnou, neboť podléháme různým nemocem, ale i nad křehkostí morální, protože podléháme hříchům. Děláme, co sami odsuzujeme. Chováme se nenormálně a nemorálně. Pláčeme nad bídou, v níž žijeme a nevíme si pomoci, protože nemáme víru, která počítá s Boží pomocí. Podívejme se pouze na některá místa v evangeliích, co učí Ježíš o víře a odpovězme si sami, zda máme víru nebo ne!

„Když budete mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: »Přejdi odtud tam a přejde«. A nic vám nebude nemožné.“ (Mt 17,20) „Amen, pravím vám: Když budete mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem, ale i kdybyste této hoře řekli: »Zvedni se a vrhni se do moře«, stane se to. A dostanete vše, o co budete s vírou prosit v modlitbě.“ (Mt 21,21-22) „Mějte víru v Boha. Amen, pravím vám: Když někdo řekne této hoře: »Zvedni se a vrhni se do moře« a ve svém srdci nezapochybuje, ale uvěří, že se stane, co řekl, stane se mu to. Proto vám pravím: Věřte, že vše, o co v modlitbě prosíte, jste již dostali, a budete to mít. A když vstanete modlit se, odpusťte, když máte něco proti někomu, aby i vám váš Otec, který je na Nebesích, odpustil vaše hříchy. Ale když vy neodpustíte lidem, ani váš Nebeský Otec vám neodpustí vaše přestoupení.“ (Mk 11,22-26)

Ježíš nás učí, že podstatou a základem světa není nevědomá hmota, ale základem pro všechno je Vědomí – Duch Stvořitel, který vše udržuje v bytí a je ochoten konat podle naší víry, když ho budeme milovat. Celý svět i každá bytost se nachází v jeho milující a tvůrčí fantazii. To, že to tak neprožíváme, je důsledek naší narušenosti. Prvotní hřích vytvořil takový pancíř mezi námi a Bohem, že se nevnímáme navzájem. Vševědoucí a vše vidící Bůh hledá člověka, jako by ho neviděl: „Adam, kde jsi?“ Bůh a člověk se už nevnímají a vůbec si nerozumí. Neexistují v tomtéž Duchu.

Kvůli této tragédie přišel Ježíš, aby nás naučil, jak znovu navázat přerušené životodárné spojení skrze víru, naději a lásku a aby nám znovu zjevil krásu a moc Bohočlověka. Když se snažíme konat podle jeho slova, děláme podobně, jako když ladíme rozladěné rádio. Jen, když ho doladíme na správnou frekvenci, začneme vnímat krásnou hudbu. Začněme vnímat Boha jako blaženost. V opačném případě se nám z našeho přijímače bude ozývat jen nepříjemné a strašidelné chrčení. Bůh je pro hříšníka hroznější než ďábel.

Ježíš zjevuje moc, která pramení do lidského života, skrze spojenectví s Bohem. Jeho lidské srdce je podstatně sjednocené s Božím Slovem. Boží Slovo je jako operační systém, který si musíme ve vlastním zájmu nainstalovat do svého srdce, abychom se stali pro Boha přijatelní. A tak jako před instalací je dobré přečíst si čemu daný systém slouží, co vyžaduje a co způsobuje, tak i my, když chceme Ježíše přijmout, musíme nejprve poznat Boží Slovo, abychom věděli k čemu říkáme své „Ano“. A tak, jako před přijetím nového operačního systému probíhá formace disku, která smaže všechny předešlé soubory, tak se i my musíme zříci svého předešlého způsobu života, hříšné existence zaměřené jen na sebe, aby se v nás krása tohoto nového operačního systému, který se nazývá Ježíš – Bohočlověk, mohla úplně projevit. Musíme se stát učedníky. Ježíše máme přijmout jako Slovo, jako Tělo jako Život, jako Pravdu, jako svou Cestu. Kdo to dělá, stává se Božím přítelem, synem a dcerou Nejvyššího. Kdo to nedělá, i když chodí v neděli a ve svátky do kostela, stále ještě nepatří do okruhu Božích přátel.