4. neděle mezidobí „B“ – (Mk 1,21-28)

Dnešní evangelium nám představuje Ježíše jako učitele: „V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagogy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona.“ Člověk potřebuje učitele. Ježíš přichází proto, aby nám pomohl z naší nevědomosti. Nevědomost je tma duše. Duše, která se nevzdělává, nic neví. Duše bez poznání pravdy žije ve tmě. Největší nevědomostí je nepoznání Boha. Proto přichází Ježíš do synagogy a učí.

Už sv. Cyril a Metoděj říkali: „Slyšte Slovo, přišlo od Boha. Slovo, které krmí lidské duše. Slovo, které posiluje srdce i rozum. Slovo, které vede k poznání Boha. Nahé jsou všechny národy bez knih, a beze zbraně nemohou zápasit s protivníkem našich duší.“ Kdyby nás nikdo nenaučil číst a psát, kdyby nás nikdo nevyučoval v náboženství, kdyby nám nikdo nezvěstoval Boží pravdu, stále bychom žili ve tmě hříchu. A proto i my máme dluh vůči těm, kteří ještě Pána Boha nepoznali. Máme vůči nim dluh pravdy, neboť bez poznání Boží pravdy zahynou.

Ježíš vyučoval s mocí, jeho učení nezůstávalo při mluvení, ale projevovalo se spasitelnou mocí. Snad šlo o stejný rozdíl, jaký postřehneme i dnes, když nám přírodní vědy u každého případu vymezují hranice možného. Ale víra nás učí: „Bohu je všechno možné. Všechno je možné tomu, kdo věří.“ Toto je podstatný rozdíl mezi učiteli Zákona a Ježíšem.

Mnozí křesťané ještě stále žijí na úrovni starozákonní synagogy. Myslí si, že budou spaseni, když budou chodit do kostela. V Novém zákoně nenajdete jediné místo, kde by Ježíš sliboval, že ti kteří budou chodit do kostela, budou spaseni. Skutečně můžete projít celý Nový zákon a takový příslib tam nikde nenajdete. Spása není v chození do kostela ani ve vyslechnutí Božího slova, ale v přijetí Ježíše a v naší odevzdanosti. V tom že se úplně odevzdáme Ježíšovi, že ho v sobě necháme působit, že mu dáme přednost před sebou a před svým hříchem, že ho přijmeme jako svůj Život, jako svého Pána a Spasitele, a ne na dobu určitou, ale natrvalo.

„V jejich synagoze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ Tento člověk, posedlý nečistým duchem, chodil zřejmě často do této synagogy. Písmo svaté o něm hovoří jako o stálém inventáři. Tento člověk si vesele chodil do synagogy jako výsměch věřícím. Nevidíme i my často takové lidi v našich kostelích? Mezi námi je nic neupozorňuje na Boha a na jeho moc. Vesele si chodí mezi nás a velmi často obtěžují. Možná i tento člověk roky chodil do synagogy a cítil se mezi věřícími dobře, nic mu na nich nevadilo a byl s nimi naprosto spokojený, neboť rabínské výklady Písma se ztrácely do neurčita. Nikdo z věřících mu až tak nevadil. Dokonce si dovolil mluvit jménem všech. Nehovoří jen za sebe, ale za všechny. Co myslíte, když jste neodevzdali svůj život Ježíšovi, kdo vás má v moci? Ježíš nám všem praví: „Každý, kdo páchá hřích, je ďáblovým otrokem.“ Necítíš to otroctví? Nemáš z toho depresi, nepotřebuješ brát prášky na uklidnění?

Ale Ježíš mluvil jako ten, který má moc a to ho vyrušilo. Ježíšovo Slovo ho začalo bolet. Ožila v něm duše, která už v nic nevěřila. A křičel: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit?“ On nekřičí jen za sebe, on křičí za celé shromáždění věřících lidí. „Co je ti do nás?“ Jakoby křičel: „Dej nám pokoj, nech spát naše duše!“ Ozval se v někom z nás podobný výkřik: „Co nám nedá pokoj! Doposud stačilo jít do kostela a jednou za rok nebo za půl roku ke zpovědi a bylo to dobré, a teď to nestačí. Což nás chce zničit? Chce zničit můj životní styl, bere mi pokoj v duši!“ Jestliže někdo takto smýšlí, ať se v kontextu dnešního evangelia zamyslí nad tím, jaký duch v něm křičí.

Ne, Ježíš nás nepřišel zahubit. On je Svatý Boží. On nás přišel probudit ze spánku smrti. Na Boží Slovo musí nečistý duch opustit tohoto muže a celé shromáždění: „Mlč a vyjdi z něho!“ Tam, kde se hlásá Boží Slovo, vždy toto znovu zaznívá: „Mlč a vyjdi z něho!“ Pán Ježíš nevyhání z chrámu člověka, ale ďábla. I naše duše jsou Božím Slovem uzdravované od zlých duchů. Jedině Ježíš může autoritativně a s mocí přikazovat. On sám prohlašuje: „Je mi daná veškerá moc na nebi na zemi!“ Jedině On může rozkázat: „Mlč a vyjdi z něho!“ Nečistý duch mužem zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. Toto se děje skrze hlásání Božího Slova. To se děje mocí svátostí, které Ježíš zanechal Církvi. Tato moc spočívá v přijetí Ježíše Krista.

Všichni užasli a ptali se jeden druhého: „Co je to? Nové učení – a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!“ Takové osvobození může způsobit jedině Ježíš, pokud ho přijmeme za svého Pána, pokud se mu odevzdáme. Jestliže se mu neodevzdáme, jestliže jej nepřijmeme, jestliže v sobě necháme působit toho ducha, který křičí: „Co je ti do mě, co je ti do nás!“, nic nám neprospěje, že jsme chodili v neděli do kostela, jednou za čas ke svaté zpovědi, ani to že jsme dodržovali páteční půst od masa, a že jsme cosi dali na církevní účely. Jestli za mým chozením do kostela není láska k Bohu, který mě stvořil, který mě úplně obdaroval, jestli zde není chuť úplně se Mu odevzdat, tak mi to nepomůže a potom by bylo asi lépe chodit v neděli někam do klubu, anebo do herny, kde se nejedná o Lásku.

Církev není zbožným klubem, kde jsme zapsaní na základě křtu. Církev je školou učednictví. Církev není ani zbožnou hernou, kde Pánu Bohu ve svých modlitbách předkládáme svoje prosby a občas, když máme trochu štěstí, něco vypadne. Církev to je záležitost lásky ke Stvořiteli, k Otci, který je na nebi, který není chudák, který je nesmírně mocný a velebný, který sám o sobě je nesmírnou blažeností a skrze přijetí Ježíše Krista nás zve k blaženosti. Bůh, kterého smím milovat.