Už dvě neděle posloucháme komentáře sv. Pavla na téma křesťanského manželství. Ale už minulou neděli jsme mohli slyšet, že manželský život nepovažuje za absolutní hodnotu, že by osobně byl rád, kdyby mnozí následovali jeho svobodu pro Boží Království. A to z několika důvodů, pro krátkost a tíseň času, ve kterém žijeme a pro volnost k modlitbě. I dnešní čtení je pokračováním jeho úvah o celibátu, tedy o Bohu zasvěceném životě: „Bratři! Rád bych, abyste byli bez starostí. Kdo nemá manželku, stará se o věci Páně, jak by se líbil Pánu. Ale kdo je ženatý, stará se o věci světské, jak by se líbil manželce, a je rozdělen.“ Tato roztříštěnost může být větší i menší. Větší nastává tehdy, když partner v manželství není nositelem téže víry, naděje a lásky. Menší je tehdy, když oba mají stejnou víru, naději a lásku k Pánu Bohu, když jim Bůh není lhostejný a u obou převládá snaha líbit se Mu, ale ich duchovní život nejde stejným tempem.
Co je to za stav, v jakém žijeme my kněží a řeholníci mezi vámi? Tento stav nazýváme celibát, hezčí: Svoboda pro Boží království nebo i Bohu zasvěcený život. Nejsme chudáci, kteří nemají a neznají lásku. Naší láskou, je Bůh, Absolutno. Kněz je jen tehdy chudák, když se nechce úplně odevzdat, když je zamilovaný do věcí tohoto světa, kdy svět nedokáže opustit. Celibát je obětí, ale každý přece vztah stojí oběť a také manželství má své oběti, možná dokonce o mnoho těžší, než je oběť celibátu. Bohu-zasvěcený člověk má totiž jednu nesmírnou výhodu, že jeho Partner nikdy nezklame a je věčně přitažlivý a mladý.
Proč žijeme mezi vámi tímto způsobem života? Řeholní a kněžský stav je prorockým znamením. Kněz a řeholník celou svou existencí poukazuje na svět, který přichází. Celou svou bytostí hlásá relativnost a pomíjivost hodnot tohoto světa. Řeholník se již nyní zcela dobrovolně učí umírat, aby to ráz, když to přijde a určitě to přijde na každého, aby mu to nebylo těžké. Mnozí lidé mají takovou představu, že do kláštera odcházejí lidé zahořklí a nešťastní, zlomení životem. Neříkám, že nemůže být i takový motiv a že člověk po určité špatné zkušenosti opustí nestálost tohoto světa a jeho hodnot. Ale první, úplně první, musí být láska k Bohu. Jsme snoubenci Absolutna, jsme zamilovaní do Boha, který pro mnohé lidi je jen ideou. Jsme zamilovaní do Boha, který se zjevil v osobě Ježíše Krista. Do Slova, které se stalo tělem.
Bůh je Absolutní krása. Kniha Moudrosti říká, že je Prapůvodce a Příčina vší Krásy a proto On sám musí být Nejkrásnější. Svobodný člověk, který má tu čest hledat Boha, Ho začíná tušit za vším, za darem vlastní existence. On mě stvořil, On mě skládal, protože já sám jsem se nesložil. Skládal mě do posledního detailu a dal si na mně záležet, abych se mohl s vděčností a láskou přijmout. To, co je ve mně špatné, není jeho dílem, ale i to dokáže zatáhnout do svého plánu Spásy. Jeho Láska je stvořitelská. Miluje vše, co stvořil. A vše, co miluje, udržuje v bytí.
Bůh je Duch. Někdy nás toto slovo pokouší mít Boha za něco, co je méně než vzduch. Ale Duch je Největší Skutečností, Nadskutečno. Čisté vědomí drží v bytí celý stvořený svět. Je základem pro každou materii a každé tělo.
Pro lidi, ponořených do toho světa, hlásáme realitu Boha. „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou“, říkají apoštolové Pánu Ježíši. I my jsme opustili všechno a jdeme za Ním a tedy všichni, kteří nás vidí, musí přemýšlet nad Tím, pro Kterého jsme opustili takové skvělé věci. Jsme znamením nebeské skutečnosti. Jsme znakem vykoupení z nepodařených lidských vztahů.
„A žena nevdaná a panna se stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši. Ale když se provdá, stará se o věci světské, jak by se líbila muži.“ Co nás nejvíc zraňuje v osobě, kterou milujeme, je hřích, který přebývá v každém člověku. Když objevíme hříšnost člověka, neumíme ho mít rád. Člověk je tak stvořený, že touží po absolutní dokonalosti a nic nedokonalého ho natrvalo nedokáže uspokojit. Hřích nás vyvádí z míry. Jedině Bůh je dokonalý a láska k Němu nás nikdy nezklame. On je Dobro bez háčku.
První a hlavní přikázání ze všech je: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí!“ Indický filozof Ramakršna říkával: „Pokud dokážete stejnou intenzitu lásky k Bohu, jako je kombinace lásky chudého k penězům, lásky matky k synovi, milence k milé, pak lásku k Bohu můžete snadno uskutečnit. Ale kdo to má? Člověk vylije džbán slz, kvůli pozemským vztahům, ale kdo pláče pro Boha.“
Sv. František z Assisi dokázal plakat pro Boha. Nám všem odkazuje: „Proto milujme Boha a klaňme se mu s čistým srdcem a čistou myslí, neboť On sám si to přál nadevše, když řekl: „Praví ctitelé budou uctívat Otce v Duchu a v Pravdě!“
Sv. Pavel dnešní zamyšlení zakončuje slovy: „To však říkám ve vašem zájmu, ne abych na vás hodil smyčku, ale abych vás vedl k počestnosti a k nerušené oddanosti Pánu (abyste se čestně a nerušeně připoutali k Pánu).“ Tedy, pokud mi tahle řeč připadá tvrdě a deptající, můžu dělat, jako bych ji neslyšel. Když ji chápu, jako smyčku, do které mě chce někdo lapit, můžu si udělat podle sebe. Smysl této promluvy je však v čemsi jinem: „To však říkám ve vašem zájmu, ne abych na vás hodil smyčku, ale abych vás vedl k počestnosti a k nerušené oddanosti Pánu.“ Je to svoboda pro Boží království. Jde o to, abyste se mohli důstojně a nerušeně oddat Pánovi. Jde o milování Boha nadevše. Já chci být lapen do této Pavlovy slučky, abych zakusil radost z Lásky k Bohu.