V dnešním evangeliu jsme slyšeli: „Ježíš zavolal svých Dvanáct a začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy.“ V Ježíši se zjevuje Boží moc, skrze jeho poslušnost Otci. Jen Ježíš, který byl poslušný až ke smrti, může prohlásit po svém vzkříšení: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ (Mt 28,18) Ježíš je Pravý Bůh ale současně i pravý člověk a jako pravý člověk, přijímá moc od Boha. Tato moc není přirozenou výbavou člověka. Tato moc pramení ze sjednocení člověka s Bohem.
V mnoha případech nám chybí síla proti zlu, které nás ohrožuje na tomto světě. Jen Ježíš je pro náš svět pramenem síly k uzdravení a osvobození člověka. Jedině On uschopňuje apoštoly, aby vyháněli zlé duchy. Dokud nám Ježíš takovou moc nedá, nemůžeme vyhánět zlé duchy. Jak se můžeme dopracovat k takové apoštolské moci? Člověk je nejmocnější, když je na kolenou, tedy když se modlí. Taková moc je dar Boží milosti, o kterou můžeme v modlitbě prosit. Předpokladem k přijetí takové milosti je být Ježíšovým učedníkem, apoštolem. To znamená nechat se přetvářet Božím Slovem a pracovat ve službě Božího Slova. Jen Ježíš rozesílá apoštoly zvěstovat Boží Království a uzdravovat.
Boží Království se nevyučuje, ale ohlašuje, nepřednáší, ale hlásá. Hlasatelem může být jen ten, kdo je pevně přesvědčen o pravdě své věci a kdo miluje to, co hlásá. Hlásání vychází ze srdce člověka. Lidské srdce, které má zkušenost s Bohem, je nejsilnějším zdrojem hlásání. Evangelizace, čili hlásání Božího království, je něco jiného, než katecheze – tedy přednášení pravd víry. Zdroj vší teologie je Boží Slovo zachycené v Písmu svatém. Písmo obsahuje živou teologii. Písmo svaté obsahuje poklad celého Zjevení. Kniha přísloví říká: „Všechna Boží řeč je protříbená, on je štítem těch, kteří se k němu utíkají. K jeho slovům nic nepřidávej, jinak tě potrestá a budeš shledán lhářem.“ (Přís. 30,5-6) K Božímu Slovu nemáme nic přidávat, ani z něj ubírat. Laxisti mají sklon ubírat, rigoristi zase přidávat, ale oba tyto postoje jsou proti Bohu a jeho Slovu. Již ďábel v rajské zahradě při rozhovoru s Evou překroutil a přidal k Božímu Slovu a tak ho zatemňoval. Otázka, který položil Evě, zněla: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Bůh přece zakázal jíst jen z jednoho stromu a to stromu poznání Dobrého a Zlého. Podobně konala i Eva, když zveličila, ani dotknout se ho nesmíme. V poslední knize Písma sv., v apokalypse, nacházíme podobnou výzvu: „Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví této knihy: Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této knize. A jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svatém městě, jak se o nich píše v této knize.“ (Zj 22,18-19) I pro teology platí zásada, že nemají ani ubírat ani přidávat k obsahu Božího Slova.
I služba uzdravování má svou posloupnost, kterou musíme dodržet, když chceme někoho přivést ke zdraví. Nejprve musí být hlásáno Boží Slovo, zvěstování a přijetí Božího království, ohlášení podmínek, za kterých můžeme vstoupit do Božího Království. První podmínka je smíření s Bohem skrze odpuštění hříchů. Nejprve třeba zlikvidovat tu velkou překážku, která stojí mezi námi a Bohem jako velká zeď a to jsou naše hříchy. Postupně nastupuje úplné podřízení Boží vůli a až potom může přijít k uzdravení. Nejprve Bůh pravdou uzdravuje naši duši a pak svou mocí uzdravuje i naše tělo.
Pán Ježíš dal příkaz apoštolům: „aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty.“ Toto není vymezení životního stylu křesťana, ale je to doporučení pro apoštoly, pro ty, kteří chtějí misijně působit. Svou dobrovolnou chudobou mají apoštolové dokázat, že opravdu věří v Boží ale i v lidskou dobrotu, na kterou jsou dobrovolně odkázáni. Již levité, služebníci chrámu, neměli mít žádný podíl na vlastnictví zaslíbené země, ale měli žít výhradně pro bohoslužbu a být odkázáni na zbožnost a štědrost Izraele. Jejich bída svědčila o bezbožnosti národa a nutila je pracovat na obrácení lidu. Podobný životní styl máme žít i my, Menší bratři – františkáni.
Obecně závazný křesťanský životní styl vystihuje znovu kniha Přísloví: „O dvě věci tě prosím; neodpírej mi je , dříve než umřu: Vzdal ode mne šálení a lživé slovo, nedávej mi chudobu ani bohatství! Opatřuj mě chlebem podle mé potřeby, tak abych přesycen neselhal a neřekl: „Kdo je Hospodin?“ ani abych z chudoby nekradl a nezneuctil jméno svého Boha.” (Přísl. 30,7-9) Křesťanský životní styl nespočívá ani v bídě ani v luxusu, ale ve svobodě od vlastnění věci. Vzorem nám může být apoštol Pavel „Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek.“ (Filip. 4,12) I v křesťanské almužně se jedná o jakési moudré vyrovnání. Ze svého přebytku dávat těm, kteří to potřebují.
Poslední věta evangelia říká: „Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.“ Jejich vnitřní radost rostla, protože každý, kdo hlásá Boží Slovo a radostnou zvěst, má stále větší podíl na radosti Boha.