Když jsme mluvili o stvoření člověka, mluvili jsme také o Boží lásce, která nás drží v existenci. Prostorem pro naši existenci je Bůh – Láska a přece to tak neprožíváme. Co se stalo? Proč neprožíváme Boha jako Nesmírnou Blaženost?
Boží zjevení říká, že člověk zhřešil a jeho kontakt s Bohem se přerušil. Bůh je Dobro a všechny jeho díla jsou dobré, všechno, co učinil, prohlásil za dobré a přece zlo evidentně existuje. Jsme stvořeni pro Dobro, proto ho ustavičně hledáme, ale odkud se tu vzalo zlo? Filozofie říká, že zlo je nedostatkem Dobra.
Možnost hříchu
My jsme si už říkali, že Bůh se z nesmírné dobroty rozhodl dát účast na svém Bytí zcela jinému, tomu co nebylo – stvoření (ne Bohu), které povolává k bytí. Plození Božího Slova vychází z nesmírné Plnosti Boha a nese atributy této Plnosti, Boží Slovo je Bůh z Boha.
Stvoření má základ v nicotě, i když se tajemně opírá o Boží plnost. Ve srovnání s Bohem se stvoření jeví jako nedokonalé, i když právě tato nedokonalost je z druhé strany možností naší existence.
Nechci tím říci, že první hřích spáchal Bůh tím, že dal existenci něčemu nedokonalému, neboť nás stvořil z nesmírné lásky a pozval nás na cestu zbožštění, ale možnost hříchu leží právě na této cestě z nicoty k zbožštění.
Spása stvořeného spočívá v pozváni milovat Boha. Láska má moc proměňovat milujícího v Milovaného. Pohled milujícího na Milovaného je oblažující a proměňující.
Na Boží Nádheru lze nahlížet (dívat se s Láskou), ale i zahlížet (dívat se se závistí).
Stvoření namísto Lásky může zvolit závist. Závist je překroucením Lásky.
I v Lásce i v závisti je touha po objektu, ale v závisti je to nesprávný, nemocný vztah, který chce vše pro sebe a kvůli sobě.
Láska zapomíná na sebe, závist je vrcholně soustředěna na sebe.
Láska se stravuje, vydává, obětuje, závist se sžírá.
Láska je jako Slunce, které rozjasní všechno, kam se dostanou jeho paprsky.
Závist je jako černá díra, která pohltí vše, co se dostane do její blízkosti a dokonce nevyzáří ani světlo.
Jen Láska je řešením napětí mezi stvořením a Bohem.
Sv. Augustin viděl v závisti „typický ďábelský hřích“.
Hřích andělú.
Církev učí: „Satan a ostatní zlí duchové byli Bohem stvořeni přirozeně dobří, ale sami ze sebe udělali zlé.“ (IV. Lateránský koncil).
Jak se z dobré bytosti může stát bytost zlá?
Absolutní Dobro, kterým je jedině Bůh, se nikdy nezvrhne na zlo, ale dobrota ostatních bytostí, je v každém okamžiku závislá na Bohu, tak jako světlo měsíce závisí na slunci. Jakmile se stvoření uzavírá před Bohem, ztrácí svou dobrotu. Satan a jeho andělé si odřízly životodárné spojení, kterým je poslušnost Božímu Slovu a tak ztratili spojení s živým Bohem.
„Andělé i lidé mají totéž poslání od Stvořitele: přijímat účast na jeho Božském Bytí na základě svobodné volby.
Lásku, jejíž děkují za svou existenci, mají přiměřenou láskou opětovat a tak ve výměně lásky mohou mít účast na Božím Bytí a Životě, kterým je Láska.
V listě Kolosanům čteme, že Ježíš je „obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“ (Kol 1,15-16)
Podle tohoto textu je člověk Ježíš a s ním celé lidstvo, smyslem a cílem celého kosmu. Smyslem kosmu je Vtělení a Zjevení Boha. Andělé byli postaveni do služby tohoto plánu Spásy.
Simeonovo prorocké slovo k P. Marii říká: „On je ustanoven na pád a na povstání mnohých v Izraeli a na znamení, kterému se bude odporovat. A tvou vlastní duši pronikne meč.“ (Lk 2,34-35)
V tomto verši je řeč o protestu, který zasahuje lidstvo, ale ještě předtím svět andělů, až do nejvyšších hierarchií. Protest patří dítěti na rukou Matky. Jedním je na pád, jiným na povstání.
V listě Židům je naznačeno, že andělé jsou vyzváni poklonit se vtělením Božímu Slovu. „A když chce uvést Prvorozeného do světa, praví opět: „Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!“ (Žid 1,6)
Andělé ve svém poznání, vidí vše z nadhledu. A tak jim bylo dáno nahlédnout do plánu, jak se Bůh v Ježíši Kristu stane člověkem s nabídkou tohoto Boha uznat za svého Pána a za svou Spásu.
Z toho vyplývá, že kritériem možnosti mít účast na věčné Boží blaženosti je Ježíš, Vtělené Boží Slovo.
Andělé prostřednictvím Krista mohli poznat: takový je Bůh, toto je Bůh, toto nepatrné dítě, tento muž, který svým učedníkům pokorně myje nohy, milující i nepřátele, tento bičovaný, pošklebovaný, oplivaný, tento na kříž přibitý. Poznali, že Bůh se zjevuje skrze člověka.
A jak zareagovali andělé, když to viděli a nahlédli do Božích plánů, vědomi si při tom vlastní nesmírné převahy nad člověkem?
„Někteří se rozhodli pro svou přesilu a proti takovému Bohu a proti člověku, jako možnému „Zjevení Boha“. Vzbouřili se proti tichosti a pokoře Boží.
Odvrat od Boha, od Lásky, která se kvůli člověku dává ukřižovat, se překrývá s jejich rozhodnutím: člověka vytrhnout jeho Stvořiteli a v bezedné nenávisti ho zničit, a tím zasáhnout samého Boha. (Zpracované podle „Dědičný hřích z biblického pohledu“, Heinrich Spaemann, Überlingen, Německo Geist und Leben, 1992/3)
Tak se vzbouřili proti principům Lásky, na kterých je vybudováno celé Nebe, aby silnější pomáhal a sloužil slabšímu, aby chytřejší pomáhal nezkušenému, aby ten, kdo chce být první, sloužil ostatním.
Tímto způsobem sloužící spolupráce by andělé sami dosáhli své vlastní posvěcení a dokonalost. Satan a jeho andělé se staví proti Zbožštění člověka, proti Vtělení Lásky. Písmo sv. Říká: „Vždyť Bůh neušetřil ani anděly, kteří zhřešili, ale svrhl je do temné propasti podsvětí a dal je střežit, aby byli postaveni před soud.“ (2 Pt 2,4).
Pád andělů spočívá ve svobodném rozhodnutí radikálně odmítnout Boha, který se zjevuje v člověku Ježíši a jeho vládu. Jejich vzpoura je vzpourou proti Božímu charakteru a to je hřích proti Duchu Svatému.
Satanova moc není neomezená i on je jen tvor, sice mocný vzhledem k nám, ale ne vzhledem k Bohu. Nemůže zmařit budování Božího království. I když působí ve světě z nenávisti vůči Bohu a jeho království, které je v Ježíši Kristu, a i když jeho činnost působí vážné škody duchovního i fyzického rázu, tuto činnost dopouští Boží prozřetelnost, která mocně a přitom nenásilně řídí dějiny.
Proč Bůh dopouští tuto ďáblovu činnost je tajemstvím, nicméně víme, že „všechno napomáhá k dobru těm, kteří milují Boha!“ (Řím 8,28) Tato vzpoura andělů se odehrála dříve než na scénu vstoupil člověk.
Pád prarodičú
Genesis říká: „A Hospodin Bůh vysadil zahradu (Ráj) v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.“ (Gen 2,8) Bez jakýchkoliv předchozích zásluh byl člověk umístěn do Ráje. Byl vyzván, aby ho obdělával a střežil.
Adam dostal informace o všem, ale neměl osobní zkušenost. Právě toto bylo jedním z možných předpokladů ďáblova pokušení. Mezi poznáním a osobním přijetím poznaného existuje prostor, který bychom mohli označit jako oblast víry. Adam teoretický věděl, ale poznané si vírou nepřisvojil. Boží Slovo nezůstalo v jeho srdci, protože ho nepřijal s jistotou. Kdyby Adam uvěřil Bohu, bylo by mu to počítáno za spravedlnost a nezhřešil by.
Do lidské naivity zaznívá Boží Slovo. Je třeba s jistotou uvěřit Bohu a bránit se ďáblu silou víry.
Druhým předpokladem pokušení byla Adamova touha po Bohu. Sám Bůh vložil do srdce člověka tuto touhu. Vždyť přikázání lásky k Bohu bylo Adamovi zřejmé od prvního setkání s Ním.
Pokud byl člověk pokoušen „být jako Bůh“, nebyl hřích v tom, že „to chtěl“, ale v tom „jak to chtěl“.
Sv. Maxim Vyznavač říká, že člověk byl stvořen ve stavu svatosti a určený k tomu, aby byl Bohem zcela „zbožštěn“ ve Slávě, sveden ďáblem chtěl být „jako Bůh“, avšak „bez Boha a před Bohem, ne podle Boha“. Chtěl Moc bez odpovědnosti Lásky.
Bůh je Láska a Láska má tajemnou moc proměňovat milujícího do podoby milovaného.
V Ráji rostlo množství stromů, ale dva se zmiňují jmenovitě: „Strom života“ a „Strom poznání dobra a zla“. Je zajímavé, že i dnes „Stromem Života“ nazývají Židé válečky, na kterých je navinutý svitek Tóry. Strom života nám tedy představuje Boží zákon a požívání jeho ovoce cestu poslušnosti a víry a zároveň cestu Spásy.
Člověk byl stvořen ve stavu cesty, jako bytost na cestě k dokonalosti. Byl mu dán návod k dosažení plného Života, Boží zákon. Nepotřeboval žádné zásluhy, aby se do Ráje dostal, ale potřeboval ostražitost, aby o Ráj nepřišel.
Tajemný strom, kterému se měli lidé ve vlastním zájmu vyhýbat nám zjevuje, že první lidé vstoupili do světa poznamenaného pádem andělů. Je zajímavé, že přímo uprostřed ráje sídlí pokušitel.
Bůh člověku otevřeně říká o nebezpečí, které je spojeno s jedením ovoce tohoto stromu, ale ďáblu nezabraňuje v přístupu k člověku, i když člověka před tímto kontaktem varuje.
Z toho vidíme, že pokušení jsou součástí našeho duchovního růstu. Sv. František říká, že každé přemožené pokušení je jako snubní prsten, kterým se Pán snoubí s duší svého služebníka. V každém pokušení je nám z Boží strany položena otázka: „Miluješ mě více než toto?“ Toto je jediná cesta zbožštění člověka.
Sv. Bazil říká, že první přikázání, které člověk dostal, bylo přikázání půstu: „Protože jsme se nepostili, byli jsme z Ráje vyhnáni. Budeme se postit, abychom se mohli do Ráje vrátit!“ Půst je zde chápán jako moudré „sebe omezení“ v zájmu „sebe zachování“.
Strom poznání dobrého a zlého symbolický naznačuje nepřekročitelnou hranici, kterou člověk jako tvor musí v zájmu sebezachování uznávat a respektovat.
Člověk při stvoření dostal „návod k použití“ se „záruční lhůtou“. Tím návodem je Boží zákon a záruční lhůtou Věčný život. Jakmile se člověk rozhodl nerespektovat návod, byla mu odmítnuta i záruční lhůta.
Člověk závisí na Stvořiteli, je podřízen zákonům stvoření a mravním normám, kterými je řízeno užívání jeho svobody. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a zahrnul ho svým přátelstvím. Člověk, jako oduševnělý tvor, však nemůže žít toto přátelství jinak, než poslušností Božím příkazům.
Strom „poznání dobrého a zlého“ nám představuje jinou alternativu než víru Bohu. Člověk byl pozván k tomu, aby vírou přijal Boží zákon jako návod pro svůj život. Boží zákon přesně vymezuje, co je dobře a co zlé a toto člověk nemůže změnit.
Církev učí, že podstata prvotního hříchu, tkví právě v tom, že si člověk přisvojil dispoziční právo na svůj život. Sám chce rozhodovat o tom, co je dobré a co zlé a na to nemá právo, protože to je dáno Božím Slovem. Tímto rozhodnutím dal přednost sobě samému před Bohem a tím pohrdl Bohem, zvolil sám sebe proti Bohu.
Jíst ze stromu poznání dobra a zla, tedy může znamenat pohrdnutí Božím Zákonem, snahu vzít si život do svých vlastních rukou a žít jen podlá vlastní představy, z vlastních sil a pro sebe. A to je opak víry. Tato svévole charakterizována postojem aktivní vzpoury nebo pasivního nezájmu, je důkazem toho, co bible nazývá hříchem.
Sv. Irenej zastával na rozdíl od tradičního judaismu názor, že Adam byl stvořen jako malé dítě. Jíst ze stromu měl zakázáno proto, že měl nejprve dospět.
Adam byl netrpělivý; ve snaze urychlit svou dospělost předčasným uchvácením zakázaného ovoce proces svého skutečného zrání zmařil…
Pád, podle Ireneje, je v podstatě nezvládnutá krize puberty. Výsledek je, že člověk může nyní řádně růst pouze zbavováním se své falešné dospělosti.
Kvůli tomu „přišel Boží Syn mezi nás jako dítě“ – abychom se mohli nechat vést zpět do dětství a znovu růst, tentokrát už správně, dokud nedosáhneme zralosti a plné velikosti samotného Krista (srov. Ef 4,13). (Z DC PG Prievalského, OFM)
Bůh dal lidem vše, co potřebovali k blaženému životu. Daroval jim bytí a daroval jim i prostředí potřebné pro jejich rozvoj. To vše byly znaky Lásky a člověk je měl rozluštit vírou. Bůh stvořil člověka, aby se stal Jeho obrazem a tím ho pozval na cestu zbožštění.
Nicméně, jak rostoucí a sebe uskutečňující tvor měl i člověk pro tento stupeň podobnosti se Stvořitelem dozrát do uznání a rozeznávání hranice mezi Stvořitelem a tvorem, do poklony a úcty vůči svému Stvořiteli, do díků za své stvoření a za celé stvoření a dozrávat více a více do poznání, jak vše v přírodě navzájem souvisí.
Tak by byl člověk dosáhl v rostoucí víře a lásce, plnou vnitřní moc a odpovědnou sílu jednat. Pak by bylo namístě v takové zralosti všechny dary a schopnosti, postavit do služby Lásky podle úmyslu Stvořitele. Člověk však na tuto zralost nečekal.
Apokalypsa říká hodně o andělech a démonech. Ke konci lidských dějin vystupuje odpůrce s číslem 6-6-6, tři šestky. Kdo není poznamenán tímto číslem, nemůže ani kupovat ani prodávat.
Šest je deficitní počet před sedmičkou. Za šest dnů stvořil Bůh svět, sedmý den odpočinul si od díla, které provedl, a svým odpočinkem završil svět (Gen 2,1-3), ním vytvořil ve světě člověkem prožívaný transcendentní vztah – rajský Shalom.
Stvoření bez tohoto vztahu, bez sedmého dne, je světem bez transcendentního Boha. Šest je číslo světa, který ještě není Stvořitelem dokonaný, a kdo nepřijme toto završení, programem se mu stane číslo světa bez – transcendentního zavŕšení.
V opozici stojí myšlenka sedmého dne, který má být dovršením stvořeného světa. Šabat je tedy časem posvátné svatby, duchovním prostorem pro intimní setkání mezi Bohem a jeho lidem a sdílením Boží svatosti.
V určitém smyslu se svatba člověka s Bohem uskutečnila ve Vtělení Slova. Je to svět společenství s Bohem. Svět Boholidi. Zjevení se Synů Božích, které dychtivě očekává celá příroda. Jedině takový svět stojí za to, abychom v něm žili.
„V Bohu jsem spatřila ukryto velebné a nádherné tajemství, které nám on odhalí a objasní až v nebi. Až je poznáme, pochopíme skutečnou příčinu, proč dopustil hřích na zemi, a z toho velkého poznání se budeme radovat navždy.” (Juliana z Norwiche)