V knize Moudrosti nacházíme výrok: „Miluješ všecko, co je, a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil, vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti.“ (Mudr 11,24) Bůh miluje všechno, co stvořil. Bůh je Láska a nemá jiný důvod pro stvoření jako dát nám poznat Seba Samého – Lásku.
Smyslem Stvoření je Boží Zjevení a Spása stvoření. Bůh netvoří z nutnosti ale svobodně. Když je Bůh Láska, tak jeho Slovo, skrze které je vše stvořené, je Vyznáním Lásky. Stvoření je pozváním k Lásce. Bůh nepotřebuje svět ke svému štěstí, protože je dokonale Blažený Sám ze Sebe. Proto pohnutkou jeho stvořitelské aktivity může být jedině Láska.
Bůh chce stvoření a nikdy to neodvolá, neboť Boží Slovo je nezrušitelné. Láska je klíčem k pochopení tajemství stvořeného bytí. Je velmi důležité zabudovat tuto pravdu o Boží Lásce hluboko do svého srdce, neboť ona nám zjevuje jakou máme cenu v Božích očích. Pokud bychom nebyli Bohem milovaní, jaký smysl by měl potom Příkaz lásky k Bohu a náš zápas o přiblížení se k Němu. Vědomí Boží Lásky nám dává vědomí vlastní ceny.
Písmo svaté nám zjevuje, že nejsme dílem náhody, ale rozumného záměru Tvůrce a v každém okamžiku jsme předmětem jeho výchovy. Po stvoření Bůh neponechal tvorstvo jeho osudu, ale v každé chvíli mu uchovává bytí, dává mu schopnost konat a vede ho k jeho cíli.
Uznat tuto úplnou závislost na Stvořiteli je zdrojem moudrosti, svobody, radosti a důvěry. Stvoření má vlastní dobrotu a dokonalost, ale nevyšlo z rukou Stvořitele úplně dokončeno, je stvořeno tak, že je „na cestě“ (In statu via) ke konečné dokonalosti k jaké ho Bůh určil: tu však má postupně dosáhnout.
Bůh je svrchovaným Pánem svého plánu, avšak k jeho uskutečnění používá spolupráci tvorů. To není známka slabosti, ale projev velikosti a dobroty Všemohoucího Boha. Vždyť Bůh nedává svým tvorům jen existenci, ale i důstojnost samostatného a vlastního konání, aby se jedni staly příčinou a počátkem druhých a tak, aby spolupracovaly na splnění jeho plánu. Bůh dal lidem možnost, aby byly rozumnou a svobodnou příčinou k dokončení díla stvoření tím, že budou zdokonalovat jeho soulad k vlastnímu dobru i k dobru svých bližních. Lidé mohou jako spolupracovníci s Boží vůlí svobodně vstoupit do Božího plánu svými skutky, modlitbami, ale i utrpením.
Sv. Lev Velký nás vyzývá: „Milovaní, stále je zem plná Pánovy milosti a sama příroda, která nás obklopuje je pro každého věřícího školou úcty vůči Bohu. Vždyť nebe i zemi, moře a všechno, co je v něm, ohlašují dobrotu a všemocnost svého Původce. A obdivuhodná krása živlů, které mu slouží, vyžaduje od rozumného stvoření spravedlivé díků vzdávání.“ (Sermo 6 de Quadragesimo)
Když si přečteme biblickou zprávu o stvoření, zjistíme, že při stvoření člověka se ukazuje jakýsi zvláštní Boží příklon, který je vyjádřen několika skutečnostmi.
Ostatní živočichy vydává moře a zem na Boží rozkaz, ale s člověkem se Bůh hraje jako umělec ze svým dílem. Slyšíme: „Učiňme člověka …“
Bůh na člověku bezprostředně pracuje. Při pohledu na sebe musíme konstatovat, že jsme geniální zkonstruování, ale sami jsme se nezkonstruovali. Každá buňka lidského těla je nesrovnatelně lépe sestrojena, než ten nejmodernější počítač. Každá buňka má v úžasně malém prostoru, v setině nebo dokonce v tisícině mm3 paměť, knihovnu, programy, procesor a dokonce vstupní i výstupní zařízení, které nejenže dokáže vytvářet a posílat kopie souborů a programů, ale dokonce dokáže pracovat na vytvoření své vlastní kopie a ji i vytvořit. Tedy je jako PC se schopností reprodukce. A v lidském těle jsou tyto „buňky“ – „počítače“ navzájem propojeny sítí složitější než internet. Buňky mezi sebou komunikují prostřednictvím nervů ale i hormonů.
Můžeme říci spolu se žalmistou: „Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal.“ (Ž 139,13) Jsme tak fantastický „utkaný“, jak říká žalmista! A toto je třeba domyslet. Někdo si dal strašně na nás záležet a nebyly to naši rodiče. Oni dali jen prvotní souhlas, impuls k naší tvorbě, ale celou dřinu našeho skládání vedla Boží ruka.
Bůh při stvoření člověka: „… vdech do jeho chřípí dech života. Tak se stal člověk živou bytostí.“ (Gen 2,7) Bůh vdechl to, čím On sám žije. Toto Boží vdechnutí můžeme bez nadsázky nazvat Božím polibkem na uvítání člověka. V Adamově srdci byla rozlitá Boží Láska. Zem se stává živou planetou prostřednictvím člověka, ale člověk se stává skutečně živou bytostí, až oživujícím Duchem Božím, neboť až na této úrovni jsme vskutku živí a to tím způsobem, jak od nás očekává náš Stvořitel.
Při stvoření člověka Bůh říká: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem (na náš obraz) podle naší podoby.“ (Gen 1,26). Hebrejština zde užívá slovo Panim = tvář, obličej, to, co je nyní nezakryté a obrácené ke mně. Být stvořen „k obrazu Božímu“ (Gen 1,26) tedy znamená „být obrácen tváří k Bohu“, „dívat se Bohu do očí“ a reprezentovat, zjevovat, zpřítomňovat Boha ve stvořeném světě. (M. Balabán: Hebrejské člověkosloví str. 22) Český ekumenický text překládá toto místo: „aby byl naším obrazem“. Být Božím obrazem je určení člověka. Bůh se chce stát „viditelný“ a „pochopitelný“ světu prostřednictvím člověka. Bůh je Láska a proto být Božím obrazem znamená žít Lásku, která se nám zjevuje v Božím Slově.
Ze všech viditelných stvoření jedině člověk je schopen „poznat a milovat svého Stvořitele“, je „jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého“, on jediný je povolán, aby měl poznáním a láskou účast na Božím životě. Člověk je milostí a svým předurčením povolán do společenství se svým Stvořitelem, aby mu odpověděl svou vírou, nadějí a láskou a to za něj nemůže udělat nikdo. Bůh vše stvořil pro člověka, ale člověk byl stvořen, aby sloužil Bohu a miloval Ho a Jemu obětoval celé stvoření. Sv. František z Assisi vyzývá: „Uvažuj člověče k jaké důstojnosti tě povznesl Bůh, když tě podle těla stvořil k obrazu svého milovaného Syna a podle Ducha ke své vlastní podobě.“
Podle sv. Františka „být stvořen k Božímu obrazu a podobě“ znamená být stvořen podle osoby Krista – Bohočlověka, podle jediného a pravého obrazu Neviditelného Otce.“ (Srov. Kol 1,15-19)
„Většina východních otců, komentujících biblický verš Gen 1,26 rozlišuje mezi obrazem a podobou. Podle nich je Boží obraz v člověku počáteční Boží stopou, která je vlastní každému člověku a patří k jeho podstatě a proto není zničena ani hříchem. Naproti tomu, plná podobnost s Kristem, je něco, co má člověk dosáhnout postupem času a k čemu je nutná askeze.
V této linii píše Diadochos z Fotiky: „Každý člověk je stvořen podle Božího obrazu. Dosáhnout podobnost s Bohem je dáno tomu, kdo v lásce podřídil svou svobodu Bohu. Nepatříme už sami sobě, když jsme připodobněni tomu, který nás skrze lásku smířil s Bohem.“ Proto se člověk má stát Láskou prostřednictvím Ducha Svatého.“ (Srov. Katařína Lachmanová: Terezie z Lisieux a Silván z Athosu str. 176 -177)
O našem absolutním předurčení čteme v listu sv. Pavla Ef 1,6: „Bůh nás svým dobrotivým rozhodnutím předurčil, abychom skrze Ježíše Krista stali jeho dětmi (měli tutéž přirozenost) na chválu a slávu jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu.“
„První lidé byli stvořeni s posvěcující milostí, byli vybaveni oním vnitřním, nadpřirozeným nadáním, které člověka před Bohem ospravedlňuje a činí ho účastným Božské přirozenosti a zaměřuje ho k nahlížení Boha a k lásce, která z toho nazírání vyplývá. Člověk jako takový, je stvořen pro věčný život v bezprostředním vlastnění Boha.
U člověka nikdy neexistoval „stav pouhé přirozenosti“. Proto jsou celé dějiny lidstva od počátku dějinami zápasu mezi přijetím a odmítnutím tohoto nadpřirozeného Božího plánu s člověkem a to natolik, že se této otázce nelze nijak vyhnout. Bůh i dnes vyžaduje od člověka, co člověk v Adamovi ztratil. Původní lidská přirozenost je přirozenost Bohočlověka.
Každé pochopení člověka, kterým se on sám chce uzavřít do pouhé lidskosti, se prohřešuje proti konkrétnímu prvotnímu určení člověka Bohem. Člověk proto správně chápe své přirozené bytí pouze tehdy, když ho chápe jako otevřené pro Boží disponování, které přesahuje toto bytí a je pro člověka rozhodující, protože v něm spočívá Spása. Pokud tedy zaměření člověka na bezprostřední vlastnění Boha patří k prvotnímu uspořádání člověka a zůstává i po pádu Adamově, musí toto zaměření pocházet od Boha s ohledem na Bohočlověka, musí být milostí Ježíše Krista. Rád Adamov musel už být řádem Ježíše Krista, který ho jako Ukřižovaný znovu obnovil.“ (K. Rahner)
Řečtí otcové mluvili často o tom, že se Syn Boží stal člověkem na zemi, aby člověk mohl vstoupit do Boží sféry. Výpověď „Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát Bohem“ patřila ve své době k nejúčinnějším vyjádřením křesťanského poselství. Sv. Bazil to skutečně vyjadřuje jako běžné přesvědčení svých současníků takto: „Vrchol všeho, co si jen můžeme přát: stát se Bohem.“
V čem ale spočívá zbožštění? Maxim Vyznavač nejzřetelněji určuje obsah našeho zbožštění: „Vše, co Bůh má (je?), kromě identity bytí, přijímá ten, který je milostí zbožštěn.“ Vše by se mohlo jevit jako řečnické přehánění. Nicméně celá západní i východní tradice chce vyjádřit právě toto, když mluví o milosti zbožštění: ten, kdo je hoden zbožšťující milosti, nedostane od Boha „částku“ nebo „něco“, ale skutečně Jeho Samého. Ještě Abramovi Bůh říká: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ (Gen 15,1; Bible 21)
Otcové chápali účast na Božím životě jako cíl našeho bytí. Člověk se může stát vším, čím je Bůh, kromě identity bytí, neboť vzhledem k takovému sdílení byl stvořen. Být stvořen k Božímu obrazu a podobě Boží znamená být „vržen“ do stále dokonalejšího připodobnění s Bohem. Zbožštění milostí v žádném případě nenaznačuje rozplynutí naší přirozenosti, ale její nejvnitřnější uskutečnění.
Stát se vším, co je Bůh, milostí, a ne skrze přirozenost, podle slov Jana Damašského konkrétně naznačuje: „Účastí v Bohu se člověk stane milostí tím, co je Kristus svou přirozeností.“ Křesťanské zbožštění není ničím abstraktním, anonymním, ale je ve své konkrétní realizaci tím, co Pavel nazývá „účastí na adopci“. „Kristus nepřišel, aby lidskou přirozenost změnil nebo proměnil, ale proto, aby ji uvedl tam, kde byla před pádem, do nesmrtelnosti.“ Zbožštění není tedy ničím jiným než pravým „polidštěním“, obnovením člověka v jeho původní důstojnosti. Zbožštění má své místo v obnovení padlého člověka k jeho vrozené důstojnosti. Zbožštění neruší dílo Stvořitele, ale dílo pokušitele. Zbožštěné lidství právě dospělo ke konečnému cíli svého stvoření.
Toto nové – protože obnovené a úplné realizované lidství – je lidstvím Slova, které se stalo člověkem, a v tomto lidství je podle Maxima zahrnut celý nový člověk. Na způsobu bytí Slova, které se stalo člověkem, je viditelné, co je zbožštěné lidství. Protože Kristus jako člověk, s lidskou vůlí, lidským srdcem, obdařen lidskými rukama (srov. Vat. II GS 22) uskutečnil Otcovo spasitelné rozhodnutí, zjevuje v sobě vlastních znameních svého lidského způsobu bytí tvář zbožštěného člověka.
Jediná cesta ke zbožštění spočívá v stále hlubším připodobnění Kristu. Stát se „syny v Synu“: v tom spočívá zbožštění. Podle velkého byzantského teologa Nikolaose Kabasila (+1363) se připodobnění naplňuje jen „životem v Kristu“, „vnitřním sjednocením s Kristem“. Podmínkou Spásy je přijetí Ježíše. Kristus, Vtělené Boží Slovo, je jakoby gén duchovního života. Bez něj duše neroste do podoby Božího dítěte. Bez tohoto láskyplného příklonu ke Kristu neexistuje láska a spojení s Bohem, čili Spása.
Sv. Bernardýn Sienský tvrdí: „Jméno Ježíš je pevným základem víry, které utváří Boží syny. Víra katolického náboženství totiž spočívá na poznání Ježíše Krista a jeho světla. On je světlo pro duši, je branou do života a zárukou života ve věčné blaženosti.“
Jaké ale jsou přístupy, kterými dospíváme k tomuto životu? Kristovy svátosti, kterými se Kristu začínáme podobat. Ve svátostech napodobujeme Kristovo pohřbení a zvěstujeme jeho smrt. Tím se rodíme znovu a nadpřirozeným způsobem jsme podobný Spasiteli. Svátosti jsou „branami spravedlnosti“, přes které se k nám sklání samo nebe, Bůh nám přichází vstříc; v nich nachází křesťan svůj „životní prostor“: „Neboť v něm žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Sk 17,28), jsme v Něm křtem, pohybujeme se skrze biřmování a žijeme eucharistií.“
Takový život ve svátostech formuje už nového člověka a dává vzniknout už zde na zemi smyslům, které umožňují božský život zakoušet a vychutnávat. Kabasilas nás upozorňuje na to, že kdybychom už v tomto pozemském životě neměli orgány a smysly, které jsou schopny postihnout skrytý Boží život v nás, nebyli bychom schopni mít na něm účast v budoucím životě. V lůně života nynějšího se rodí zbožštěný člověk.
Otcové směli zvěstovat toto neslýchané povolání člověka, protože věděli, že to je možné v rámci „zázračné výměny“ mezi Bohem a člověkem, „polidštění“ Boha a „zbožštění“ člověka, výměny, kterou může uskutečnit pouze božská láska.
Sv. Maxim to formuluje úžasným způsobem: „Říká se, že si Bůh a člověk byli vzorem: Bůh se pro člověka – prostřednictvím své lásky k němu – zlidšťuje stejnou měrou, jak se člověk – posílený láskou – pro Boha zbožšťuje; člověk je Bohem v Duchu odtržen a vržen do neznáma natolik, jak svými ctnostmi zjevuje Boha, od přirozenosti neviditelného.
“Sv. Maxim vidí v lásce sílu, která umožňuje, aby člověk inkarnoval Boha v životě podle Krista. Cesta zbožštění je vtělování Boží lásky v našem životě.“ (Podle Christopha Schönborna – Vídeňského arcibiskupa)
I sv. Bonaventura říká: „Silou Lásky budeš proměněn v Toho, kterého miluješ.“