Než začneme uvažovat nad Zjevenou pravdou Písma, chtěl bych vám nabídnout představu světa, kterou nám přináší moderní vědecké bádání. Nazval bych ji staře – novou, protože se v podstatě vrací k tomu, co bylo už dávno zjeveno. Materialistický světonázor nabízí takovou představu světa: „Základem všeho je hmota. Hmota je prvotní, vědomí je produktem vyšší organizované hmoty. Člověk je produktem evoluce, která je slepým a náhodným vývojem. Za svůj vznik nemusí být nikomu vděčný a za své chování nebude muset nikomu odpovídat.“ Je to tak rozšířený názor, že i mnozí křesťané se snaží s ním nějak vyrovnat, protože jsou přesvědčeni, že je to opravdu výsledek vědy. Tato tvrzení jsou však velmi daleko od reality a od výsledků vědeckého bádání.
Zkusme se například zamyslet jen nad tvrzením, že hmota je prvotní a vědomí druhotné. Čím by byla hmota bez vědomí? Udělejme experiment a zkusme si odmyslet všechno to, co vědomí je a co způsobuje a co nám zůstane? „Bezvědomí“. Ale pokud chceme pochopit absurditu tohoto stavu, musíme jít úplně do důsledků, musíme vypnout i naše uvědomění si tohoto „bezvědomí“ vesmíru. A toto nedokážeme, neboť svoji představivost používáme i v tomto úsilí. Nedokážeme zcela vypnout naše vědomí, které dává všemu smysl. Kdybychom to mohli udělat, zůstalo by absolutně nevědomé prázdno. Hmota bez vědomí je nepředstavitelná, protože jen vědomí si dokáže hmotu uvědomit a jen vědomí dává hmotě smysl. I kdyby byla jakkoli úžasná, nač by byla, kdyby nebyla v každé chvíli předmětem „Vědomí“? Moderní kvantová fyzika tvrdí, že celý svět leží v „silovém poli vědomí“.
Pokud uznáme, že představa prvotnosti hmoty je nesprávná a zavádějící, tak musíme z toho udělat závěr a poopravit si v sobě všechny důsledky tohoto nesprávného myšlení. Musíme uznat, že Vědomí je prvotní, avšak Vědomí není atributem hmoty. Hmota je složená, ale vědomí je nesložené, je tak jednoduché, že všechno v sobě soustřeďuje. Vědomá paměť dokáže v sebe znovu soustředit čas i prostor. Paměť je obrazem Věčnosti. Je projevem Ducha. Duch je Základem všeho.
Umíte si představit stvoření světa z ničeho? Možná řeknete „Ne!“ A já vám namítnu, že „jo“, protože si to víme jedině představit, ale nevíme to napodobit a ani pochopit. Totiž, když si něco představujeme, tak to v určitém smyslu voláme z „nicoty“ k existenci. Je pravda, že naše lidská představivost vždy čerpá z toho, co už viděla a slyšela. Ve skutečnosti nikdy netvoří zcela z ničeho a ani neví dát vznik tomu, co není. Dokáže jen kombinovat nové z již poznaného. Bůh však svou stvořitelskou představivostí dokáže dát vznik tomu co nebylo.
Je samozřejmě, že v případě vzniku vesmíru, nejde o vědomí jak ho poznáváme sami v sobě. Naše vědomí není Stvořitelské Vědomí Boha. Jsme jen stvoření, které jsou v něčem podobné svému Stvořiteli, ale v mnohem větší míře nepodobné. Ale už naše vědomí nám může posloužit jako předobraz k pochopení. Máme představivost, která dokáže tvořit z „ničeho“. Církev ve shodě s Písmem vždy učila, že Bůh ze svého nejsvobodnějšího rozhodnutí a svou všemohoucí mocí stvořil svobodně na začátku časů z ničeho všechny věci.
Co vyplývá z této pravdy o stvořeném světě? Vyplývá z toho skutečnost, že celý hmotný svět, jeho prostor, čas a energie se nachází v neomezeném prostoru Fantazie Boha. Bůh svou vůlí udržuje svět v jeho bytí a to v každém okamžiku. A jeho vůle je neoddělitelná od jeho lásky. Celý svět povstal Božím slovem. Bůh řekl a stalo se. V základech světa je Informace. Neexistuje nevědomý, slepý nebo hluchý prostor ve vesmíru. Všechno je v Bohu. Základem všeho je Duch Stvořitele. Svět má kromě nám známých rozměrů ještě něco, coby jsme mohli nazvat „Mystická hloubka“. Svět má v sobě „Tajemství“, které objeví jen člověk čistého srdce. Jen čisté srdce dokáže vnímat Boha. Už materiální svět je mnohem rozsáhlejší skutečností, jako to, co dokážeme vnímat svými smysly. Naše smysly mají své ohraničení. Obvykle to vyjádříme termíny: ultra a infra.
Známe zvuky, které naše uši nejsou schopny zachytit, známe barvy, které naše oči nedokážou vidět. Mezi naším duchem a skutečností leží smysly a mozek, které nám dovolí vnímat jen tolik, kolik jsme schopni chápat. Vše se nám zdá srozumitelné, protože vnímáme jen trojrozměrný prostor a dopředu jedoucí čas. Ale už materiální svět je mnohem složitější než ten výsek, který ohraničují naše smysly a mozek. To dnes dokazuje fyzika i psychologie.
A nakonec je tu Bůh – „Nestvořený“ – „Nadskutočno“ – „Nadosobno“, který se zcela vymyká nejen našemu smyslovému poznání ale i představivosti a intelektu. Rozumem můžeme poznat, že je, ale jeho podstata nám zůstává skrytá. Věříme v Boha, který je nejen Všudypřítomný ale Všemohoucí, vše tvoří a udržuje v bytí svou mocí. Slovo „věříme“ používáme přesto proto, že tyto poznatky nejsou přístupné naším smyslům, ale jen jasnému nezaujatému uvažování.
Fyzik a filozof prof. Dr. Dessauer (zemřel v r. 1963 ve Frankfurtu nad Mohanem) soudí o původu organického světa: „Vědomí, co vytvořilo biologické celky, obdobně jako lidé sestavují stroje, musí být nesmírně velkolepé. Vždyť ve skutečnosti už životní procesy jediné buňky představují takovou uspořádanou složitou činnost, kterou si nelze vůbec představit. Nemluvě už o vícebuněčném útvaru, případně o vyšším organismu, nebo konečně o samotném člověku. Ve srovnání s uvedenými organickými formami všechna zařízení i přístroje, včetně nejnovějších PC, které v několika sekundách bezchybně provedou lidskou práci celých měsíců i let, jsou velmi jednoduché, dokonce primitivní. Je proto naprosto přirozené a oprávněné vidět v tom velkolepém a vše převyšujícím Vědomi Tvůrce světa.“
Významný anglický matematik a astronom prof. Dr. James Hopwood Jeans (+1946) uznával stvoření světa a Tvůrce označoval jako velkého Stavitele vesmíru, Architekta vesmíru, Matematického myslitele a Univerzálního ducha. Říká: „Pohyb elektronů a atomů se nepodobá natolik pohybu součástek nějaké lokomotivy, jako spíše pohybům tanečníka. Vesmír si lze nejlépe představit, i když velmi nepřiměřeně a nedokonale, jak výtvor čistého myšlení, myšlení bytosti, kterou pro nedostatek výstižného výrazu nazýváme matematickým myslitelem.“
V otázce vzniku vesmíru zaujímá toto stanovisko: „Entropia vesmíru nedosáhla ještě svůj nejvyšší vrchol. Kdyby ho bylo dosaženo, nemuseli bychom o tom uvažovat. No, entropie stále rychle roste, a proto musela mít svůj začátek. V minulosti, ani ne nekonečně vzdálené, muselo se tu něco odehrát, co nazýváme Stvoření. Určení stálých veličin, jako je poloměr vesmíru a počet elektronů vesmíru, předpokládá myšlení, jehož bohatství se měří podle velikosti zmíněných veličin. Čas a prostor jsou podmínkou pro myšlení a museli tedy vzniknout jako součást úkonu myšlení.“
Prvotní pohanské kosmologie (nauka o původu a vývoji vesmíru) uvádějí Stvořitele jako takového, který pracuje již v čase a v prostoru a který tvoří slunce, měsíc a hvězdy už z existující chaotické materie, bible ne. Moderní vědecké poznatky nás vedou k tomu, abychom hleděli na Stvořitele jako na existujícího mimo prostor a čas, neboť prostor a čas jsou již částí jeho stvoření. Čas a prostor začaly existovat v téže chvíli, aby jednou obojí mohli ve stejné chvíli i zaniknout.
Dnes převládá všeobecná mínění, a také z fyzikálního hlediska vědy jsou všichni zajedno, že celkový vývoj poznatků směřuje k proti-mechanické skutečnosti. Vesmír se podobá více velké myšlence než velkému stroji. Duch není více náhodným vetřelcem v hmotném světě. Zjišťujeme, že ho musíme pozdravit spíše jako Stvořitele v království tohoto hmotného světa. Nové poznatky nás nutí poopravit si naše první povrchní dojmy, že jsme prý spadli do vesmíru, který se buď nestará o život, nebo se chová k němu nepřátelsky. Přicházíme na to, že vesmír dosvědčuje stopy plánující a kontrolující moci, která má něco společného s naším osobním duchem. Nejde tu však ani o cit, ani o morálnost nebo estetické cítění, ale jde o tendenci myslet takovým způsobem, který pro nedostatek lepšího výrazu nazýváme matematickým.“ (Gustav Olah: Na prahu třetího tisíciletí str.. 12 -14)
Moderní věda odhaluje další zajímavou skutečnost a tou je nehmotná podstata všeho materiálního. „Srážky subatomárních částic jsou naší hlavní pomůckou při studiu jejich vlastností a vztah mezi hmotností a energií je pro jejich popis základní. Tento vztah byl mnohokrát ověřený a fyzikové částic dokonale znají ekvivalenci hmotnosti a energie; tak dokonale, že hmotnost částic měří v odpovídajících jednotkách energie. Objev, že hmotnost není nic jiného než forma energie, nás přinutil podstatným způsobem modifikovat naši představu o částici.
V moderní fyzice se už hmotnost nespojuje s materiální substancí, proto se částice nechápou jako celky obsahující nějakou základní „látku“, ale jako svazky energie. Protože se energie spojuje s činností, s procesy, dochází k závěru, že subatomární částice mají přirozeně dynamickou povahu. Částice se nesmí zobrazovat jako statické trojrozměrné objekty, jako kulečníkové koule nebo zrnka písku, ale spíše jako čtyřrozměrné entity v prostoročase. Jejich formy třeba chápat dynamicky, jako formy v prostoru a čase. Subatomární částice jsou dynamické modely, které mají prostorový i časový aspekt. Díky prostorovému aspektu se jeví jako objekty s určitou hmotností a díky časovému aspektu jako procesy s ekvivalentní energií.
Tyto dynamické modely, nebo „svazky energie“, tvoří stabilní nukleové, atomové a molekulové struktury, vytvářejí látku a dávají jí makroskopický tuhý vzhled, díky čemuž jsme přesvědčeni, že látka je vytvořena z nějaké materiální substance. Na makroskopické úrovni je taková představa substance užitečným přirovnáním, ale na úrovni atomu už nemá smysl. Atomy se skládají z částic a ty netvoří žádná materiální látka. Při jejich pozorování nikdy nevidíme žádnou substanci; to, co pozorujeme jsou dynamické modely, neustále se měnící z jednoho do druhého v nepřetržitém tanci energie. kvantová teorie ukázala, že částice nejsou izolované zrnka hmoty, ale pravděpodobnostní modely, vzájemné spojení v nedělitelné kosmické síti.
Při zkoumám subatomárního světa fyzikové musí brát v úvahu sjednocení prostoru a času a tím nechápou objekty tohoto světa – částice – staticky, ale dynamicky, z hlediska energie, aktivity a procesů. Zdá se, že východní (a nejen východní – poznámka autora) mystikové si ve svých nevšedních stavech vědomí uvědomují vzájemné pronikání prostoru a času na makroskopické úrovni. Vnímají makroskopické objekty způsobem, který se velmi podobá způsobu, jak fyzikové pozorují subatomární částice. Moderní fyzikové, chápou všechny objekty jako procesy v univerzální trvalé změně a popírají existenci jakékoliv materiální substance. V dynamickém světonázoru moderní fyziky tedy není místo pro statické formy ani pro žádnou materiální substanci. Základními prvky vesmíru jsou dynamické modely, čili přechodné stavy v „ustavičném proudu transformace a změny“. (Sprac. Fritjof Capra: „TAO fyziky“, Gardenia 1991 str. 158-160)
„Americký počítačový odborník E. Fedkin jde ještě dál. Tvrdí, že informace je dokonce podstatnější než hmota a energie, a je přesvědčen, že se atomy, elektrony a kvarky skládají z bitů, zda binárních jednotek informace, které jsou základem činnosti počítačů a kalkulaček. Tvrdí, že informace je základem skutečnosti, materiálem, ze kterého vzniká hmota a energie. Podle něj jsou bity a celý vesmír řízené nebo seřazeny podle určeného pravidla. A informace, které jsme tolikrát pozorovali v jevech, událostech a živých tvorech kolem nás, prostě nazývá „příčinou a hlavním motorem všeho“. Na nejnižším stupni informačních procesů jsou fyzikální procesy. Na vyšším stupni je kódování živé hmoty v nukleových kyselinách.“ Informace, která určuje, co se z tvora nebo rostliny vyvine, je zakódována, je uložena v DNA, však? V tomto smyslu konstatuje, že myš je vlastně „velký složitý informační proces“.
„Naše myšlenkové procesy jsou v zásadě informačními procesy na jiném stupni.“ Tak se přes informace, jejichž tok jsme sledovali od velkého výbuchu až k lidské myšlence, dostáváme až k totální jednotě vesmíru, přírody a člověka a počítačovému chápání Boha jako tvůrce velkého programu. Protože tam, kde nacházíme smysl a projekt, musíme nutně předpokládat programátora.“ (Slavomír Ravík: Bůh žije, str. 137-8)
Podívejme se na další poznatky z oblasti genetiky. Mario Seiglie tvrdí ve své úvaze o evoluci z hlediska moderních poznatků z oblasti genetiky, že droboučký kód DNK vyvrací evoluční teorii. Život není výsledkem náhody, ale je výsledkem dokonale propracovaného programu, který se nachází v každé živé buňce. Říká: „V r. 1953 vědci narazili na nový vesmír ukrytý uvnitř živé buňky, objevili informační systémy mnohem složitější než cokoliv, co vymysleli nejlepší mozky lidstva. Jak se sem dostali a co to znamená pro evoluční teorii? James Watson Francis Crick r. 1953 dosáhl něco, co se dříve jevilo jako neuskutečnitelné, odhalil genetickou strukturu ukrytou v jádrech buněk. Tomuto genetickému materiálu říkáme kyselina deoxyribonukleová, zkráceně DNK. Objev dvojšroubovice struktury molekuly DNK otevřel bránu pokusem o přezkoumání kódu, který je v ní uložen. Dnes, více než půlstoletí po tomto objevu, byl tento kód praktický již rozluštěn, i když mnohým jeho elementům stále správně nerozumíme. Zjištěné skutečnosti mají hluboký dopad na teorii Darwinovské evoluce, v níž intencích školy po celém světě učí, že všechny živé bytosti vyvíjely v přírodním procesu vlivem mutaci a přirozeným výběrem.
Jakmile vědci začali dekódovat molekulu lidské DNK, objevili něco úplně neočekávaného, „dokonalý (programovací) jazyk“, kterým jsou napsány asi 3 miliardy genových slov. „Jedním z nejneočekávanějších objevů 20 st. je, že v DNK jsou skutečně uloženy informace, detailní instrukce pro kompletaci (tvorbu) proteinů – ve formě čtyřznakového kódu“, tvrdí dr. Stephen Meyer, ředitel Střediska pro vědu a kulturu při Discovery Institutu v Seattle. (Lee Strobel, „The Case for Creator“, 2004, str.224) Dosah tohoto tvrzení není snadné pochopit, a proto snad jen pro srovnání: množství informací obsažených v lidské DNK odpovídá zhruba dvanácti kompletním sadám Britské encyklopedie, tedy neuvěřitelným 384 svazkům podrobných informací, které by v knihovním regálu zaplnili asi 16 metrů. Podle molekulárního biologa Michaela Denton by jedna čajová lžička DNK, přesto že její molekuly měří jen dvě miliontiny milimetru, mohla obsáhnout všechny informace nezbytné ke stavbě všech pozemských organismů a ještě by zbylo dost místa k záznamu všech informací ze všech knih, které byly vůbec někdy napsány.“ („Evolution: A Theory in Crisis“, 1996 str.334) Co, nebo kdo mohl podobné informace miniaturizovat a umístit tak enormní množství „písem“ ve správném pořadí k použití jako genetický návod?
Zkusme nejprve uvažovat o některých z charakteristických rysů tohoto genetického „jazyka“. Abychom ho mohli nazvat jazykem, musí to být systém obsahující následující prvky: abecedu, čili kódovací systém, přesný pravopis, syntax (větnou skladbu) zaručující správné uspořádání slov, sémantický smysl a úmysl či záměr. Vědci zjistili, že genetický kód splňuje všechny uvedené klíčové podmínky. „Kódovací oblasti DNK“, vysvětluje dr. Meyer, „vykazují přesně stejné důležité vlastnosti jako počítačový kód či programovací jazyk.“ (Strobel str.237)
Všechny známé kódy, které lze považovat za jazyky, jsou lidského původu. Samozřejmě: víme, že psi štěkají, když si všimnou nebezpečí, včely tančí aby upozornili ostatní na nový zdroj potravin a velryby vydávají zvuky, abychom jmenovali alespoň některé ukázky dalších druhů komunikace, ale žádný z nich nemá skladbu jazyků, o níž jsme již dříve mluvili. Všechny tyto projevy lze považovat za nízko úrovňové komunikační signály. Jediným druhem komunikace, kterou můžeme považovat za vysoce úrovňovou, jsou lidské jazyky a člověkem sestavené umělé jazyky jako například počítačové anebo morseovka. Dnes k nim musíme zařadit i genetický kód, který ale nevytvořil člověk a přece obsahuje rysy inteligentní řeči. Žádný jiný komunikační systém obsahující základní charakteristické rysy jazyka dosud nebyl objeven.
Zakladatel Microsoftu Bill Gates to komentoval takto: „DNK je jako programový software, jen mnohem komplexnější než cokoliv, co člověk vůbec kdy vymyslel.“ Dokážete si vůbec představit, že se něco mnohem složitějšího, než nejkomplexnější programy běžící na super PC, mohlo „vymyslet náhodou“ v rámci evoluce; bez ohledu na to, kolik času, změn a přirozených výběrů vezmeme v úvahu?
Jazyk DNK a molekula DNK nejsou totéž. Poslední studie o informačních teoriích přišli s ohromujícími závěry – totiž, že informaci nelze považovat za záležitost spadající do stejné kategorie jako hmota a energie. Je pravda, že hmota anebo energie mohou nést informaci, ale samy o sobě informací nejsou. Kniha, např. Homérova Ilias, obsahuje informaci, ale je touto informací samotná fyzicky přítomna kniha? Jistěže ne. Materiál knihy – papír, barva a lepidlo sice obsáhne obsah, ale jsou jen zprostředkovatelem. I když bude informace obsažená v knize přečtena, po případě opsána nebo elektronický reprodukována v počítači, samotná informace tímto přenosem kvalitativně nijak neutrpí. „Obsah zprávy je ve skutečnosti zcela nezávislý na nosném fyzikálním médiu“, říká profesor Phillip Johnson. (Defeaitng Darwinism by Opening Minds“, 1997, str. 71) Tentýž princip platí i pro genetický kód. Molekula DNK je nosičem genetického jazyka, ale jazyk samotný je nezávislý na nosiči. Ta jistá genetická informace může být zapsána do knih, uložená na kompaktní disk nebo odeslána přes internet v digitálním kódu, a přesto se její kvalita ani obsah změnou způsobů uložení a přepravy nezmění. Jak dodává George Williams: „Gen je balíček informací.“
Jakýkoliv typ vysoce úrovňových informaci vyvěrá vždy z inteligentního zdroje. Jak vysvětluje Lee Strobel: „Údaje v jádru života nejsou zmatené, to není jednoduchý řád jako například u krystalů soli, ale jde o soubor specifických informací, které mohou plnit ohromující úkol – budovat biologické stroje daleko předčíce všechny technologické schopnosti člověka.“ (Str. 244) Preciznost tohoto genetického jazyka je taková, že například průměrná nepodchytnutá chyba se vyskytne jen jednou na 10 miliard kopii. Pokud dojde k chybě v jedné z nejvýznamnějších částí kódu, který je v genech, může to vyvolat anomálii, např. anémii. Ale ani nejlepší a nejinteligentnější písař na světě by se nedokázal ani přiblížit k výsledku jedné chyby na 10 miliard kopii.
Víra v postupný vývoj genetického kódu v Darwinově smyslu tedy porušuje všechny známé pravidla o hmotě, energii a působení přírodních zákonů. Ve skutečnosti nebyl v přírodě nalezen ani jediný příklad informačního systému, který by uvnitř buňky postupně vyvíjel další funkční informační program. Prof. Michael Behe, biochemik na Pensylvánske univerzitě vysvětluje, že genetická informace je v první řadě návod. Uvádí několik příkladů: „Berme krok za krokem do úvahy seznam genetických instrukcí. Mutace je změna na jedné z linii těchto instrukcí. Tato, místo toho, aby říkala: „Vezmi osmičku matici“, může říkat: „Vezmi šestku matici“. Nebo místo příkazu: „Umístí válcový kolík do kulatého otvoru!“ může vzniknout „Umístí válcový kolík do hranatého otvoru“. Co žádná mutace nedokáže, je změnit v jednom kroku všechny instrukce a vydat nařízení: „Postav místo rádia fax!“ („Darwins Black Box” 1996 str. 41)
V genetickém kódu tedy máme úžasně komplexní příručku, grandiózní navrženou mnohem inteligentnějším zdrojem, než je lidská bytost. Jeden z jeho objevitelů, nedávno zesnulý Francis Crick, po desetiletích práce na dešifrování genetického kódu připouštěl, že: „Poctivý muž vyzbrojený všemi znalostmi, které dnes máme k dispozici, může jen konstatovat, že při množství podmínek, které musely být splněny, aby byl uveden do chodu, se původ života momentálně v jistém smyslu jeví jako zázrak.“ („Life Itself“, 1981, str. 88)
Evoluce nenabízí odpověď. Je dobré mít na paměti, že navzdory všemu mnoho let trvajícímu úsilí všech přírodovědeckých laboratoří světa, nedokázala věda vytvořit ani jediný lidský vlas. O co náročnější je vytvořit tělo složeno z nějakých 100 biliónů buněk! Evolucionisté se dosud mohli pokoušet vzdorovat kritice všemožnými výmluvami na komplexnost života. Dnes ale mají do činění s informační dilematem: Jak může smysluplná precizní informace vzniknout náhodně? Mutací a přirozeným výběrem? Nic z toho nezahrnuje inteligentní mechanismus, který je nutnou podmínkou vytvoření souboru informace objevených v genetickém kódu. Darwinistická evoluce je dosud vyučována na většině škol, jakoby šlo o nezvratnou skutečnost. Ale stále více vědců tuší, že jde o stav vyžadující změnu:
„Donedávna, jak už pětadvacet let předtím, by se každý rozumný člověk zkoumající výhradně vědecké důkazy v otázce Stvořitele na skeptiky pravděpodobně obořil. Dnes to už tak není“, tvrdí Patrik Glynn a dodává: „Konkrétní data důrazně ukazují směrem k hypotéze o božím stvoření. Je to nejjednodušší a nejzřejmější řešení.“ (God The Evidence, 1997 str.. 53 -55)
Evoluce tvrdí, že věci se vyvíjejí přirozeným výběrem v rámci náhodných změn (mutací). Vývoj tedy znamená postupné změny určitých hledisek nějaké živé věci, dokud se nezmění na jiný typ bytosti. K tomu ovšem může dojít pouze změnou genetické informace.
Tak se tedy znovu podívejme na to, co dnes víme o genetickém kódu. U každé i té nejjednodušší bakterie či rostliny existuje základní informace stejné kvality jako u člověka. Genetický kód u bakterie je sice kratší, ale kvalitativně poskytuje stejně přesné a bezchybné instrukce jako kód lidské bytosti. U kódu jednoduchých bakterií a řas se setkáváme se stejně nezbytnými předpoklady jazyka: abecedou, gramatikou a sémantikou, jako u člověka.
Podle molekulárního biologa Michaela Denton „… genetická informace v každé buňce, od bakterie až po člověka, se skládá z umělého jazyka a jeho dekódovacího zařízení, paměťových bloků k uložení a znovu načtení informací, propracovaných kontrolních systémů řídících automatizovanou montáž jednotlivých součástek a komponentů. Dále je zde zabezpečení proti selhání a kontrolní monitorovací zařízení sledující kvalitu, montážní procesy zahrnující princip výroby prefabrikátů a modulární konstrukce … To vše organismu poskytuje schopnost nesrovnatelnou s žádnými z našich nejpokročilejších strojů, které by musely dokázat replikovat celou svou strukturu během několika málo hodin.“ (Denton p. 329) Jak by se mohla genetická informace bakterie postupně změnit v informaci odpovídající jinému typu bytosti, když by ji už jediná chyba, nebo několik menších chyb v milionech písmen její DNK, mohlo zahubit? Evolucionisté v této věci necharakterně mlčí. Dokonce ani nepřišli s žádnou hypotézou.
Lee Strobel k tomu píše: „Šest stop DNK navinuté uvnitř každé ze sta bilionů našich tělesných buněk obsahuje čtyř písmenkovou chemickou abecedu, kterou je napsán precizní montážní návod pro všechny proteiny, ze kterých se skládá naše tělo. K objasnění jak se tato informace mohla přirozeným způsobem dostat do biologické hmoty se dosud žádná hypotéza ani nepřiblížila.“ (Strobel str. 282)
Werner Gitte, profesor vyučující problematiku informačních systémů, je stručný: „Slabinou všech evolučních názorů je neznalost původu informace v živých bytostech. Nikdy nebylo prokázáno, že by kódovací systém a sémantická informace (ve hmotě) mohly vznikat spontánně … Informační teorém predikuje, že to nebylo a nebude možné nikdy. Myšlenka čistě materiálního původu života je tedy již v základu nepřípustná.“ (Gitte, str.. 124)
Kromě všech důkazů, které jsme ve věci inteligentního návrhu informace v DNK dosud probrali, zbývá ještě jiná ohromující skutečnost – ideální počet genetických písmen pro uložení a překlad kódu DNK. Aby kopírovací mechanismus DNK dosahoval maximální účinnost musí být počet písmen v každém „slově“ sudý. Bylo vypočteno, že ze všech možných matematických kombinaci představují ideální počet pro jejich uložení a přepis čtyři písmena. Čtyřznakový číslicový kód je přesně to, co nacházíme v genech všech živých bytostí na Zemi. Jak konstatoval Werner Gitte: „Kódovací systém použitý při živých bytostech je z inženýrského hlediska zcela optimální. Tento fakt podporuje argument, že jde spíše o případ cílevědomého plánu, než nějaké (šťastné) náhody.“ (Gitte, str. 95)
V době zveřejnění Darwinové práce „O původu druhů“ (1859) se život jevil mnohem jednodušší. Pod tehdejšími primitivními mikroskopy se buňky zdály být jednoduchými hrudkami rosolu nebo nekomplikované protoplazmy. Tento pohled se však téměř po 150 letech dramatický změnil poté, co věda objevila virtuální vesmír uvnitř buňky.
„Kdysi se předpokládalo“, píše profesor Behe, „že základ života je mimořádně prostý. Toto očekávání bylo úplně zdrcené. Vidění, pohyb a další biologické funkce se ukázaly být neméně důmyslné, než televizní kamery a automobily. Věda udělala enormní pokrok v pochopení funkcí chemie života, ale elegance a komplexnost biologických systémů na molekulární úrovni odrazily všechny pokusy o vysvětlení jejich původu.“
Také dr. Meyer považuje nedávné objevy kolem DNK za „Achillovu patu evoluční teorie“ a tvrdí: „Zastánci evoluční teorie se v realitě 21. st. stále pokoušejí opřít o Darwinovo myšlení z 19. st., a ono to nefunguje … myslím, že informační revoluce v biologii zvoní darwinismu a syntetické evoluční teorii umíráček.“ (Strobel, str.. 243) „Soudím, že nejnovější vědecké důkazy podporují spíše teizmus. I když tu vždy budou nějaké třecí plochy či nevyřešené rozpory, podstatné vývojové trendy ve vědě běželi v posledních pěti dekádách důrazně teistickým směrem!“ (Tamtéž str.. 77)
Profesor biologie Dean Kenyon, ktorý odvolal platnost obsahu své spíše vydané knihy o darwinistické evoluci – hlavně kvůli objevem informace nalezené v DNK – konstatuje: „V nově otevřené oblasti molekulární genetiky můžeme vysledovat ty nejpřesvědčivější důkazy plánovaného vzniku pozemského života.“ (Tamtéž str. 221 )
Jeden z nejvyhlášenějších ateistů na světě profesor Antony Flew, před nedávnem přiznal, že nedokáže vysvětlit, jakoby se DNK mohlo vytvořit a dále vyvíjet evolucí. Dnes sám přijímá potřebu inteligentního zdroje, zapojeného do vytvoření kódu DNK. „Myslím, že materiál DNK zřetelně ukazuje, že na propojení všech jeho mimořádně různorodých elementů se musela podílet inteligence“ řekl. (Richard Ostling: „Leading Atheist Now Beliewes in God, zpráva Associated Press z 09.12.2004)
Kdo všechno dnes opouští myšlenku evoluce? Agnostický vědec Michael Denton konstatuje: „Darwinova vývojová teorie nakonec nebyla nic víc a nic méně než významný kozmogonický mýtus dvacátého století“ (Denton, str. 358)
To vše má značný dopad na společnost i kulturu. Profesor Johnson tvrdí: „Každá historická kniha o dvacátém století vyjmenovává tří význační vlivní myslitele: Darwin, Marx a Freud. V době jejich slávy bylo učení všech tří považováno za vědecké a proto zdánlivě mnohem spolehlivější než cokoliv, co se jevilo jako náboženské představy. Marx a Freud přesto padli a ani slábnoucí skupinky jejich stoupenců už dnes netvrdí, že jejich pohled spočíval na metodologii i když jen vzdáleně srovnatelné s metodami experimentální vědy. Jsem přesvědčen, že dalším na řadě je Darwin. Jeho pád ovšem bude mít daleko větší důsledky než pád obou předchozích.“ (Johnson str. 113) Evoluce měla svou konjunkturu téměř 150 let ve všech školách, na univerzitách i v tisku.