1. Modlitebný postoj při práci.
a. Žít v Boží přítomnosti
Modlitba a práce se nemají jen střídat, ale i prolínat a oplodňovat. Čím více hrozí, že práce převáží a omezí čas na modlitbu, tím je nutnější, aby modlitba ožila i v oblasti práce. Aby to člověk dosáhl, musí stále žít ve vědomí Boží přítomnosti. Pro mnicha neexistuje žádné Bohem opuštěné místo. Každá jeho samota je v podstatě samotou ve dvou, dávající důvěru a klid. Tato Pánova přítomnost napomáhá k klidné odevzdanosti v práci. Ví, že je bezpečně skrytý v blízkosti svého Boha, který ho obklopuje a dokonce předchází všechny jeho činy a starosti.
Člověk může na Boha zapomenout, může od něj hříšným životem utíkat: laskavý pohled Otce ho doprovází, potřebuje jen pozvednout zrak a už vidí přímo Otcovu tvář. Člověk nemá dělat rozdíl mezi okamžiky Boží přítomnosti v modlitbě a Boží „nepřítomnosti“ při práci. Boží přítomnost nezávisí na vůli člověka, ale od Boha samotného, který je stálá přítomnost, časová i místní. Život v Boží přítomnosti však nesmíme chápat jako nějakou rajskou idylu. Skutečnost může být přesně opačná. Na místě Boží přítomnosti se pravidelně objevuje i odpůrce, pokušitel. Srdce mnicha se tak stává bojištěm, místem rozhodování mezi dobrem a zlem, mezi Bohem a ďáblem. Bůh je přítomen i v nejtajnějších myšlenkách člověka a ani nejmenší myšlenka a ani nejtišší hnutí srdce mu neunikne. Mistr hledí do nejniternějších zákoutí jeho duše a on musí až tam, kde se rodí myšlenky a hnutí srdce volit mezi dobrem a zlem. Tak se Boží přítomnost stává soudící přítomností, která naléhá na rozhodnutí až v nejjemnějších hnutích srdce.
Neexistuje však nebezpečí, že v člověku vznikne strach před přítomným Bohem, že se člověk pokusí špatné myšlenky a hnutí nezdravým způsobem potlačovat? Právě proto, že je nejvnitřnější vnitřek srdce nahý a holý vystaven Božímu pohledu, nemusí a nepotřebuje nic potlačovat. Neexistuje žádné místo, kam by se mohlo zlo před tváří Boží skrýt.
Sv. Benedikt radí „myšlenky zlého ďábla, hned při jejich vzniku, rozbít o Krista.“ Ve shodě s duchovní tradicí žádá Benedikt, aby byly špatně myšlenky sděleny duchovnímu otci. Nejedná se zde o hříchy, ale o špatně myšlenky a přání vystupující ze srdce, aby se zabránilo jejich realizaci, žádá se, aby byly vyznané. Tím se špatné myšlence odnímá síla a zkušenost duchovního otce může mnichovi pomoci lépe porozumět hnutím svého srdce a lépe s ním zacházet.
Staré mnišství si bylo vědomo toho, že člověk snáze zvládne zlo, když ho vylije ze srdce a sdělil, než když ho v sobě uzavře, nechce o něm vědět a zatlačuje jej. Označuje se přímo za dílo ďábla, pokud uzavírá člověk špatné hnutí v srdci, místo toho, aby je vynesl na světlo. Zkusme se zamyslet nad tím, co znamená rozbít špatné myšlenky o Krista, který je skálou? V pokušení neskrývat ani nezamlčovat své špatné myšlenky před tváří svého Boha, ale uvrhnout je na něj. Jak je vyslovujeme před duchovním otcem, tak je vyslovujeme i před svým Bohem. Tím však přicházíme k dalšímu bodu.
b. Modlitba při práci
„Nejpřirozenější“ a přímo „nejsamozřejmější“ je vyslovování myšlenek a pocitů, které vznikají při práci přímo před přítomným Bohem, který je se mnou. A tak mnich vyslovuje před Bohem svou rozmrzelost, svůj hněv, svou závist, své zklamání, své vášně. Přiznává tak před svým Bohem i své slabosti a temnoty srdce. Pokud se zde hovoří o práci, nemyslí se na dnešní formu duchovní a vysoce intelektuální práce, která vyžaduje maximální pozornost ducha, ale myslí se na ruční mechanickou práci. Přesto však i dnešní člověk spoustu času promrhá při špatných myšlenkách a také v jeho vysoce intelektuální činnosti se zjevuje jeho vnitřek. Jde o to, abychom místo toho, že se budu hádat se svým spolupracovníkem, rozprostřel tento hněv před svým Bohem, místo toho, abych se točil kolem sebe a zžíral se, odevzdal to prostě svému Bohu a vyslovil to před nim. Místo toho, abychom si svůj hněv vyléval na bližní, měl bych ho nejprve odeslat na adresu našeho Boha, se vší prudkostí citu a ve vší poctivosti srdce. K tomu nás mohou povzbuzovat žalmy a mohou se pro nás stát vzorovou školou modlitby.
Pokud se pustíme do pro nás neobvyklého způsobu modlitby, ne však neobvyklého pro Písmo Svaté, učiníme s ním podobnou zkušenost, jako když člověk poctivě vysloví svůj hněv, své úzkosti atd.. Totiž, že se již ve vyslovení ukáže velké usnadnění a někdy dokonce i řešení. Tím více bude lze nalézt ve vyslovení před Bohem, Zachráncem a Spasitelem pomoc a uzdravení. Tam, kde mu poctivě složím svoji slabost, může vtrhnout jeho milost, tam, kde svou slabost před ním skrývám, není uzdravení možné.
Vedle uvedené spontánní modlitby při práci znají staří mniši i systematickou užívanou formu neustálé modlitby. Už Pachomius (+347) přikazoval svým mnichům učit se nazpaměť celé pasáže Písma Svatého, aby si je mohli polohlasně při práci i při jiných příležitostech, co nejčastěji během dne a během noci, pro sobě mumlat. Nazývalo se to – ruminatio = přežvykování Božího Slova. Boží Slovo se tímto způsobem má dostat do krve. Význam této formy meditace spočívá především v tom, že mnicha uvádí do stavu, ve kterém vždy a všude setrvává v přítomnosti Boha, jeho Slova, které rozjímavo recituje a opakováním vstřebává do sebe.
Kromě toho existovala ještě i zjednodušená forma meditace. Nerecitovali se celé žalmy nebo dlouhé úryvky Písma, ale vybrala se jen jediná věta, kterou si mnich při práci neustále opakoval (jednoslovná modlitba) „Bože, pospěš mi na pomoc! Pane, slyš mé volání“ „Rozjímání tohoto verše se má provádět ve tvém srdci nepřetržitě. Máš si ho bez ustání opakovat při každé práci či jednání a dokonce i na cestách, myslet na něj v spánku, při jídle i v poslední potřebě tvého tele. Toto jednání srdce ti podá uzdravující recept, a nejenže tě uchová bez úhony před každým ďábelským útokem, ale bude tě očišťovat od všech chyb a vést k neviditelným a nebeským poznáním (zřením).“
Uvedu prakticky příklad: „Mnich se cítí přetížen určitým úkolem. Avšak místo úniku od práce si opakuje Slovo Písma: „Buď dobré mysli a doufej v Hospodina!“ Slovo Písma mu pomáhá přijmout výzvu a zvládnout situaci. Mnich zahajuje dialog se svým pocitem přetíženosti a vede ho slovy Písma, ne proto aby své pocity hněvu a přetíženosti, anebo zranenosti jednoduše zatlačil, ale aby do nich dovolil vstoupit Božímu Slovu. Nejprve to vypadá tak, jak by Boží Slovo chtělo vyřešit lidský problém příliš jednoduše. Tak to však není.
Mnich své pocity nepotlačuje, ale také se jim nepoddává. Jinak by ho totiž přemohli a jeho hněv by ho ovládl. Jakmile se vynoří pocit hněvu, závisti nebo smutku, začne se předříkávat vhodné slovo Písma. Tak svůj pocit konfrontuje se slovem Písma a nenechá se jednoduše vléci pocitům, ale naopak aktivně reaguje. To může ústit až do okamžiku, kdy nad ním tento pocit ztratí svou moc a Boží Slovo v něm získá převahu. Celý proces může trvat hodiny i dny. Rozhodující je trpělivé úsilí o přijetí Božího slova.
Slovo Písma se stává klíčem, který mi otevírá vlastní význam každodenních konfliktů a sporů. Nejprve mi něco udělá čáru přes rozpočet, rozčílí mě některý spolupracovník, nebo se mi nedaří práce a drtí mě její množství. Pokud tuto situaci konfrontuji se Slovy Písma, mohu objevit její vyšší smysl: To Bůh mě zkouší jako zlato v ohni. Jsou situace, v nichž jde o spor mezi lidmi jen okrajově. Ve skutečnosti jde o to, že Bůh mě vystavuje nové formě cvičení, aby mě vychoval. Pokud vezmu zmíněné slovo modlitby s sebou do dne i do konfliktních situaci, může se stát hybnou silou mého jednání a zabránit mi v hledání řešení špatným směrem. Kdo si osvojil tuto metodu modlitby a má ji v krvi, ten bude sám od sebe reagovat na denní události při své práci slovy Písma.
Nedá volný průchod svému hněvu, sebelítosti nebo depresivním myšlenkám, které ho chtějí přemoci, ale reaguje aktivně i v banálních událostech všedního dne hledá to, co mu chce skrze ně Bůh říct. Není to umělá metoda, kterou by se člověk stále musel nutit k přerušování práce modlitbou (jako povinností) ale jde o to, aby se modlitba stala postojem a z něj pak pramení nová reakce. V jedné střelné modlitbě, která je určena ženám v domácnosti a má se opakovat vždy v pondělí ráno, když je všechno vzhůru nohama se říká: „Pane, požehnej tento chaos, požehnej tento pondělní dům… Požehnej tento chaos a mě, když se ho pokouším zvládnout.“ S hněvem a humorem se zde dopřává srdci průchod a současně se práce staví pod Pánovu přítomnost.
Reagování biblickými slovy znamená pro Benedikta koncentraci života v Boží přítomnosti, víru, že Bůh je nejen Všudypřítomný, ale že k nám také vždy a všude mluví – právě ve světských a banálních událostech všedního dna. Recitování slov Písma bere Benedikt i jako metodu zacvičování se do Ježíšova postoje. Např. Benedikt vštěpuje opatovi, aby se nezneklidňoval, pokud má klášter příliš malé příjmy, spíše má v takové situaci myslet na Ježíšova slova: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, všechno ostatní vám bude přidáno.“ Zde je slovo Písma aplikováno na konkrétní situaci, zkušenost hospodářských potíží, na kterou má představený reagovat nejen věcnou finanční úvahou, ale právě tak a v první řadě Ježíšovými slovy, aby ukázal, co může právě zde konkrétní následování Ježíše znamenat.
Modlitba při práci může pomoci, pokud ji spojíme s určitými časy a místy nebo opakovanými úkony Např.: Každé zazvonění na bránu nebo telefon můžeme doprovázet požehnáním toho, kdo přichází anebo zvoní. Jistě pak budeme vůči němu vnímavější a laskavější. Můžeme také využít své služební cesty při práci k opakování veršů Písma nebo Ježíšovy modlitby. Neštvali bychom se pak v spěchu sem a tam, ale pozvedali se neustále nad shon, zůstávaly bychom v otevřenosti pro Boží přítomnost. K tomu aby něco získalo náboženský význam jsou nutné pouze dvě podmínky: musí to byt jednoduché a opakovatelné. Toto opakování Božího Slova v jednotlivých situacích se nám stane dobrým zvykem, který ovlivní i naše podvědomí.
Jak žít s nezaměstnaností?
I když často chápeme nezaměstnanost jako něco tragické, je to a může to být současně šance změnit dosavadní způsob života. Přeorganizovat si rytmus života tak, abychom se dobře cítili, abychom si tento rytmus určovali my sami a nikoliv např. zaměstnání, o které mohu leckdy přijít. Třeba vytvořit denní program a ten dodržet i v době nezaměstnanosti. Sv. Benedikt hlásá: „Zachovej řád a řád zachová tebe!“ Neopouštět dobře zvyky, jako je například ranní vstávání, mytí, jen proto, že jsme nezaměstnaný.
Zachovejte si přátele! Obecně lze říci, že nezaměstnanost způsobuje vážnou redukci aktivity a silné omezení sociálních kontaktů. Člověk je tvor společenský a proto potřebuje udržovat a pěstovat společenské vztahy. Nedejte se ovládnout negativními emocemi, které sice souvisí se ztrátou zaměstnání (pocity křivdy, závisti, méněcennosti a zuřivosti, nebo beznaděje). Nepodléhejte negativním emocím a nenechávejte je rozhodovat za vás.
Nelitujte se! Nevystupujte jako ukřivdění chuďasi. Pokud chcete, aby vám druzí pomohli, nesmíte chodit s nadpisem na čele „prohra“. Musíte ukázat, že si věříte a věříte ve svou pracovní zručnost. Kdo uvěří ve vaše schopnosti, když vy sami začnete o nich pochybovat. Na druhé straně však nezaměstnanost poskytuje i možnost navazovat nové kontakty při hledání práce a cvičit se v dovednosti.
Vyhněte se alkoholu! – Protože on váš problém nevyřeší a dokonce i když se to tak venku nezdá, vhání člověka do duševní i ekonomické deprese.
Nezaměstnanost je šance uskutečnit něco z toho, co jsme chtěli udělat tehdy, když jsme na to neměli čas. Například, kolikrát říkáme: „Učil bych se cizí jazyk, kdybych měl na to čas. Nebo vzdělával bych se v náboženské oblasti, kdybych měl čas.“ Nyní máte jedinečnou šanci se všemi těmito předsevzetími začít. Nepodávejte se depresi, protože ona vhání člověka do náruče chorob. Cvičte nebo přijměte dočasně i práci, která se nerovná vaší kvalifikaci ale přece vám pomůže alespoň zapomenout na nezaměstnanost.