1. Pořadí hodnot modlitby a práce
Pokud čteme Benediktovu řeholi, objevujeme mnohé ustanovení ohledně modlitby a práce. Modlitba a práce utvářejí celý den. Modlitbě se přiznává jednoznačně přednostní postavení: „Nic nemá mít přednost před bohoslužbou.“ Jakmile zazní znamení k bohoslužbě, je třeba okamžitě odložit práci a sejít se k bohoslužbě. Nicméně přesto, modlitba není pro něj jedinou skutečností. Také práce zabírá v životě mnichů široký prostor, dokonce širší – čistě z časového hlediska – než modlitba a čtení. Všichni mají pracovat, ba dokonce, tvrdě pracovat, avšak přesto, nikdo nemá být přetěžován. Modlitba a práce u něj nestojí v protikladu, ale ve vztahu moudrého doplňování.
2. Nutnost práce pro duchovní život
Již kolem roku 250 odešli první mniši do pouště, aby se bez přestání modlili a meditovali a zcela osvobodili pro Boha. Při tomto úsilí o trvalé spočinutí v Bohu se vyskytly i tendence dispensovat se od práce a ponechat si jen modlitbu. Staří poustevníci však ve své zkušenosti podobné tendence odmítali. Řekne nám o tom jeden příběh ze života otců: „Mluvilo se o otci Janu Kolobovi, že ráz řekl svému staršímu bratrovi: „Chci být bez starostí, jako jsou bezstarostní andělé, a nepracovat, ale bez ustání sloužit Bohu.“ Svlékl se a odešel do pouště. Strávil tam týden a pak se vrátil zpět ke svému bratrovi. Když zaklepal na dveře, poznal ho jeho bratr ještě dříve, než otevřel a řekl: „Kdo jsi?“ On odpověděl: „Já jsem tvůj bratr Jan!“ Bratr odpověděl: „Jan se stal andělem a nepatří již k lidem.“ Tu ho zapřísahal a volal: „To jsem přece já!“ Ten druhý mu však neotevřel, ale nechal ho až do ráno v této nepříjemné situaci. Teprve pak otevřel a řekl: „Když si člověk, musíš pracovat, aby si našel obživu.“ Tu Ján litoval a řekl: „Odpusť mi!““
Jak jsme slyšeli, práce je nutná k vlastní obživě. V práci máme zakusit slabost a křehkost své lidské přirozenosti. Benedikt odkazuje i na příklad apoštolů, kteří se živili prací svých rukou. Bez práce by byly mniši odkázáni jen na dary dobrodinců a staly by se na svých živitelích závislý a tak by cíle, kterým je osvobození od pozemských závislosti, nikdy nebylo dosaženo.
Dalším důvodem, proč mniši často tvrdě pracovali, bylo naplnění přikázání lásky k bližnímu. Výsledkem své práce mohli pomáhat jiným. V době sklizně se nechávali najmout jako ženci a z výdělku, který převyšoval jejich potřebu, dávali hojné milodary. Z Egyptských klášterů až do Alexandrie směřovaly lodě naložené obilím pro nuzné. Mniši chtěli být svou prací prospěšní druhým.
U nás (u františkánů) se zapomnělo, že bratři, kteří mají milost pracovat, mají pracovat poctivě a věrně, aby unikli zahálce a že uchylovat se k almužně mohou bratři až tehdy, když nedostanou zaslouženou mzdu za práci.
Práce byla pro mnichy i asketickým cvičením, které je vedlo vpřed na jejich cestě k čistotě srdce, stejně jako mlčení, půst a modlitba. V pilné práci mnich nejen realizuje své možnosti a rozvíjí se až po hranice svých možností, ale námaha ho může i mnohem více otevřít pro Boha a uschopňuje ho pro zkušenost s Ním. Tak například chápe práci Vilém ze St. Thierry, přítel sv. Bernarda z Clairvaux. Oproti přílišnému zdůraznění modlitby a liturgie u clunyjských mnichů přiznal Bernard práci rukou zvláštní hodnotu. Vilém píše, že tvrdá práce na poli nestojí v protikladu k modlitbě, ale naopak uchovává a živí v mnichovi radost z duchovních studii. A tělesná únava z práce na poli v něm vyvolává hlubší pocit zbožnosti.
To se nám může zdát zvláštní, protože převládá názor, že nás pracovní zatížení a vyčerpání od Boha oddalují. Byli bychom příliš unavení, abychom mohli ještě myslet na Boha. Mniši na Athosu, přicházejí unavení a ospalí k noční liturgii. V únavě je člověk vnímavější než jindy, v ztlumení smyslů vystupuje to pravé, slabost uschopňuje k otevřenosti a únava plodí stav velkého přijetí, který vpouští jen nemnohé. Únava je jistým prvkem jejich askezi, který je má více otevřít pro Boha. V namáhavé práci poznává člověk Boha jako Toho, kdo si ho smí nárokovat až po jeho tělo, dokonce až po jeho vyčerpání a únavu. Hranice, na kterou v práci naráží, se mu může stát vstupní branou k Bohu. Avšak nesmí se to přehánět, aby člověk z únavy neupadal do deprese.
Zahálka škodí duši, psychické rovnováze. Mnich má být vždy něčím zaměstnán, buď prací nebo modlitbou nebo čtením. Zcela volný čas by byl škodlivý. Myšlenky by se bezcílně toulali. Ďábel dá klid tomu, koho najde zaměstnaného.
Kassian popisuje pozitivní funkci práce u mnichů v egyptské poušti takto: „Tím totiž, že cvičí současně tělesné i duchovní síly, vyrovnávají povinnosti vnějšího člověka s úsilím vnitřního tím způsobem, že poutají letmé hnutí srdce a nestálé kolísání myšlenek prací jako silnou a nehybnou kotvou; k té připoutávají rozptýleně a nestálé srdce a dokáží ho pak udržet uzavřené za závorou cely jako v nejbezpečnějším přístavu.
A takto – zaměřena pouze k duchovnímu nahlížení a ke střežení myšlenek – brání tato kotva nejen tomu, aby bdělý duch zvolil ke špatnému našeptávání, ale chrání ho i před všemi zbytečnými a zlými myšlenkami, a nelze snadno rozhodnout, k čemu je vlastně připoutána, tj. zda mniši jednají bez přestání ruční práci kvůli duchovnímu rozjímání nebo zda kvůli stálé práci dosahují tak nádherného pokroku ducha a světla poznání.“
Připoutanost k práci nestaví Kassian do protikladu připoutání k Bohu, ale považuje je za pomoc k soustředění lidského ducha v Bohu. Práce může člověka přivést k vnitřní bdělosti. Mniši v této souvislosti vyvinuli cvičení, tzv. nepsis – bdělost, ve kterém vnímají všechny myšlenky, které se při práci objeví, pozorují je a jdou k jejich kořenu. Takto se pro ně stává práce šancí k hlubšímu sebepoznání, protože při práci se objevují mnohé myšlenky a pocity, které vypovídají podstatné věci o mém nitru. Bez práce bych vůbec neodkryl některé hnutí mého srdce.
V dnešním Makariovom klášteře v egyptské poušti je toto pojetí práce stále živé. Duchovní otec vybírá s duchovním ohledem práci pro mnichy. Přiděluje každému práci, která umožňuje poznat a léčit chyby a slabiny jednotlivců. Nejprve jen koriguje chyby v chování při práci, ale nakonec odkrývá i chyby v duši. Každodenní život se tak pro mnicha stává nenahraditelnou příležitostí k vlastní formací, pokroku a uvádění do praxe toho, co se naučil z duchovních principů. Často jde až o vysilující práci, aby se objevily slabiny duše a psychicky i duchovně mohly být uzdraveny.
Opat Poimen nazval práci vyučováním a čtením. Vyučuje nás v sebepoznání. Během práce můžeme číst ve vlastním srdci, jaké myšlenky a pocity nás zaplavují: zloba a hněv, sebepřeceňování, úzkost, pokus o únik, zbabělost a nepoctivost. Tak zvažujeme při práci výšiny i hlubiny našeho srdce a poznáváme se takoví, jací jsme před Bohem.
A ještě poslední funkci má práce v duchovním životě. Je testem jeho pravosti. Bez práce by se modlitba mohla stát zbožným kroužením kolem sebe samého. Člověk vychutnává své zbožné pocity, zůstává však stát sám u sebe a nesetkává se skutečně s Bohem, ale jen s obrazy své fantazie. Schopnost efektivní práce je znamením, zda jsou zbožné pocity a náboženské obrazy pravdivé a zdravé. Jeden americký psycholog srovnal zkušenosti z duchovního životě sv. Terezie z Avily se zkušenostmi jedné schizofreničky. Co se týče obrazů podvědomí, jsou si tyto zkušenosti velmi podobné. Nicméně podstatný rozdíl je v tom, že schizofrenička se uzavírá do svého nitra stále více a více, avšak Terezie uvádí své vnitřní zkušenosti do souladu se svým každodenním životem. Byla společenská a podávala nesmírně pracovní výkony. Zvládání všedního dne je nejjistějším prubířským kamenem rozlišujícím mezi mystikem a neurotikem.
Schopnost dobře pracovat je pro mnichy testem zdravost duchovního života a pravosti modlitby. Síla v práci je výrazem duchovní síly a zralosti. Podobnou myšlenku nacházíme v Reguli bratrů z Taize: „Aby tvá modlitba byla pravdivá, musíš tvrdě pracovat. Kdyby ses spokojil z diletantskou nedbalostí byl bys neschopný skutečné přímluvy. Tvá modlitba dochází úplnosti v jednotě s tvou prací.“
3. Střídání modlitby a práce.
Mniši považují rozumné střídání a vyrovnanou míru modlitby a práce za zdravou cestu k Bohu. K člověku patří oba póly, extroverze v práci a introverze v modlitbě. Jen v jejich správném vzájemném poměru zůstává člověk zdravý. Luk lidského ducha nelze přepínat. Nelze se zaměstnávat pouze duchovními věcmi. To nás přetěžuje a vede nás to často k smutku nebo vyprahlosti. Máme žít tak, jak nám to Bůh přisoudil, a to znamená zaměstnat rovnoměrně tělo i ducha, brát vážně Boha i svět, přijmout blahodárné střídání modlitby a práce jako cestu, kterou nám ke spáse daroval Bůh.
V rozdělení hodin mezi práci a modlitbu vychází Benedikt z rytmu lidského životě. Mnozí lidé dnes naříkají, že nemají dostatečný čas na modlitbu, protože jsou přetížení prací. Je možné si však položit otázku, zda snad nedostatek času na modlitbu nesouvisí právě s tím, že práci považuji za důležitější než modlitbu, nebo dokonce unikají do práce, aby unikli v modlitbě duchovní prázdnotě. Zda se jedná o útěk do práce nebo o objektivně nutnou práci, může každý sám zjistit, pokud se poctivě zeptá, zda omezení času na duchovní život pociťuje jako skutečně odříkání nebo si musí poctivě přiznat, že ta oběť ani touha nejsou příliš velké. Toto si bude moci člověk uvědomit, až ráz bude mít skutečně volný čas, co s nim udělá.
Jsou však lidé, kteří jsou skutečně zavaleni prací. Jak si mohou pomoci oni. Musí do svého denního rozvrhu naplánovat pevné doby pro modlitbu, od kterých neustoupí bez souhlasu svého duchovního otce. Určete si rozumnou dobu a zachovejte ji za každou cenu. Když v tom budete věrní, pomalu poznáte, že nemá cenu přemýšlet v tuto dobu o vašich mnohých problémech, protože je v této době i tak nevyřešíte. V těchto volných hodinách si člověk může říci:
„Protože teď nemám žádnou práci, mohu se dobře modlit.“ Když se toho člověk bude věrně držet, udělá postupně hlubší zkušenost se sebou. V této neužitečné hodině, kdy nedělá nic důležitého, se totiž musí vyrovnávat se svou základní bezmocností a musí zakoušet své základní neschopnost vyřešit vlastní i cizí problémy a změnit svět. Nebude snadné najít takový denní řád. Nebude snadné takové rozhodnutí věrně zachovávat. Kdo však chce přijít k duchovní rovnováze, musí do svého denního pořádku zabudovat odpovídající doby, modlitby i práce.