Mnoho lidí trpí v současné době prací a zátěžemi všedního života. Často vyhledávají jako protiváhu nejrůznější formy meditace. Většina meditačních metod vychází z předpokladu, že bychom nejprve měli úplně odložit svou práci a uvolnit se, abychom se poté mohli přiblížit ke skutečným hodnotám, tichému naslouchání hlasu srdce, mlčenlivosti tajemství, Božímu Slovu. I když mistři meditace velmi dobře vědí, že ovoce meditace má směřovat právě k utváření tohoto světa i každodenního života, chápou ji mnozí jejich učedníci a také ji v praxi prožívají jako určitou možnost vystoupit z tlaků a závazků konkrétního života. Meditace je má uvést do zvláštního světa přesahujícího přízemnost všednosti.
Benediktinská zásada „Ora et labora“ se oproti tomu zdá být příliš banální. Vždyť nás znovu odkazuje přímo do všednosti, místo toho, aby nás z ní vysvobodila. Hlásá, že o podstatu jde ve všedním životě a nikoli v několika tichých okamžicích mystické zkušenosti. Ale přece by právě toto pravidlo mohlo být pro mnohé pomocí k tomu, aby vedly duchovní život uprostřed všedních dnů. Všední život je vlastní životní prostředí meditace. Nelze jej v meditací opustit a překonat, ale je třeba ho zvládnout a meditativně proniknout. Může nám k tomu pomoci benediktinské motto „Ora et labora“: cesta ke zvláštní křesťanské meditaci, která se nemusí otočit ke světu zády, aby našla Boha, ale nachází Boha ve všech věcech nebo – jako bychom řekli s Benediktem – která utváří lidský život právě v jeho banální všednosti tak, „aby byl Bůh ve všem oslaven“.