V těchto katechezích bych chtěl vyložit něco, coby jsem nejraději označil jako Křesťanské bojové umění. Budu mluvit o jeho předpokladech, zásadách a cílech. Často se setkáváme s tím, že východní náboženské nauky nabízejí různé systémy bojových umění. Vyplývá to z chápání lidského života na této zemi jako zápasu. Člověk je na tomto světě ohrožován mnoha způsobami. Chtěl bych vám dokázat, že myšlenka boje patří stejně do židokřesťanské tradice, tedy do biblické tradice. Není to boj namířen proti lidem, je to naopak zápas o člověka, o zachování lidskosti. Podle křesťanské tradice, křesťan zápasí s třemi nepřáteli: s tělem, se světem a s ďáblem. V listu Efezanům slyšíme výzvu: „A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.“ (Ef 6,10-12)
Proč jsem se rozhodl pro toto zvláštní téma? Mohu říci, že jako kněz a zpovědník mám už dlouholeté zkušenosti s tím, že mnozí křesťané nezápasí se zlem, ale snaží se najít jakýsi „ještě únosný“ kompromis s hříchem, aby se dále mohli nazývat křesťany. Chodí do kostela, možná i ke svátostem, ale žijí zcela v duchu tohoto světa. I mezi námi se vytrácí vědomí hříchu a vědomí toho, že hřích je překážkou na cestě k Bohu a že s hříchem třeba zápasit. Ti, kteří jsou pozváni na královskou hostinu se živí odpadky!
Svět, a zvláště svět posledních desetiletí, se snaží namluvit lidem, že jsou zde proto, aby se co nejlépe zabavili, aby si pokud možno co nejvíce užili. Chtějí nám představit svět jako rajskou zahradu, jako jednu velkou diskotéku nebo zábavnou show, ale to vše bez Boha. Možná bychom tomu také věřili, kdyby to občas na té diskotéce podivně nezavrzalo: občas nějaký válečný konflikt, nějaké zemětřesení nebo jiná živelná pohroma, občas nějaký zločin, který námi otřese a klade před nás otázku: „Co je člověk, co člověk dokáže? Je člověk dobrý nebo špatný? Je svět dobrý nebo špatný?“
Podstatou Ráje nebyla krása neposkvrněné přírody ale čistá duše, která prožívala společenství s Bohem. Podstatou Ráje je skutečnost, že člověk, který má čisté srdce, ve všem vnímá Všudypřítomného Boha, celý svět prozářený slávou jeho Veleby, nebe i zemi plné jeho Slávy a sebe sama jako korunu stvoření. Podle židovské mimo biblické tradice Adamovi svítilo přímo v duši Boží Světlo, ve kterém poznával všechna tajemství stvořeného světa. Tento blažený stav trval až dokud Adam nezhřešil. Midraš vypraví, že Adam zhřešil v pátek o 15,00 hodině. A traduje se také, že Adam celý další svůj život proplakal v poznání toho, co ztratil. Dějiny spásy jsou snahou znovu najít ztracený Ráj, vrátit se do Ráje. Ve Starém Zákoně to byla snaha zaujmout zaslíbenou zem, kde se podle tradice nacházel původní Ráj a kde byl také člověk stvořen. Zkušenost nás naučila, že je zbytečné hledat místo ztraceného Ráje na mapě světa, neboť cesta zpět vede jedině skrze Pokání.
Tak jako každý výsadkář musí dobře znát terén, do kterého má seskočit, tak si i my musíme nejprve říci něco o situaci světa, do kterého jsme vstoupili svým početím a narozením. Existují různé mýty, které chtějí tuto situaci vysvětlit. My se podíváme na to, co říká židokřesťanská tradice zachycená v Písmu Svatém. Především se podíváme na první kapitoly knihy Genesis. Budeme rozebírat čtyři evangelizační zákony, které nám ukáží naši situaci v tomto světě a naše možnosti. Budeme také sledovat kroky Panny Marie, která se nám ukazuje jako prototyp křesťana.