VELKÁ DOXOLOGIE
A všechna dobrá
odevzdávejme Pánu, Nejvyššímu a Svrchovanému Bohu.
Uznejme, že všechna dobré jsou jeho, a za vše děkujme jemu,
od něhož všechna dobrá pocházejí.
A jemu, Nejvyššímu a Svrchovanému, Jedinému Pravému Bohu,
ať patří a ať je vzdávání všechna pocta a čest,
všechna chvála a dobrořečení,
všechen dík a všechna sláva
a On ať je přijímá.
Vždyť jemu náleží vše dobré
a on Jediný je Dobrý. (NReg 17,17-18)
Tento text je vybudován na dvou klíčových výrazech: všechno dobré a odevzdávejme a uznejme, které se v něm opakují. Stejně jako jinde i zde v centru vidíme Nejvyššího a Svrchovaného Pána, Jediného Pravého Boha, jehož jsou a od něhož pocházejí všechny dobrá, který jediný je Dobrý. Totiž, jak pravil Ježíš v evangeliu (Lk 18,19), jedině Bůh je dobrý. Vše, nač člověk vztahuje slovo dobrý, dobro plně existuje pouze v něm. Život, inteligence, láska, společenství, krása, slavení, sladkost, řád, harmonie, pokoj, radost: tím vším je nejprve a bytostně Bůh. Pokud člověk nachází ve stvoření projevy toho všeho (a nachází je na každém kroku), vždy vycházejí z jediného zdroje, z Toho, od něhož všechna dobrá pocházejí.
František nás vybízí ke dvěma úkonům. Nejprve máme uznat svrchovanou a jedinou Boží dobrotu v Bohu samém, v hlubinách jeho bytí. A následné ji poznávat všude ve stvoření: v člověku a v jeho činnosti, v dějinách, ve světě věcí, zkrátka v celém stvořeném díle, kterým, „když Bůh procházel, oděl je svou krásou ” (Jan z Kříže). To předpokládá, že náš zrak a duch jsou probuzené, pozorné, laskavé, že všude objevují stopy jediného Dobrého, žasnou nad nimi a těší se z nich.
Po úkonu vděčnosti bezprostředně následuje úkon propuštění. Bohu je třeba odevzdávat, přinášet to, co patří jedině jemu. Pokud nám odhalí dobrá, které jsou v něm, či spíše Dobro, kterým je, uvede nás to do úžasu, ale nepatří nám to. Toto zjevení je čirý dar, milost. Stejně tak dobrota, kterou Bůh štědře zaplavuje vše, čemu dal existenci mimo sebe – stvoření -, je další dar, tedy milost. Jistě, musíme za ni být vděční, obdivovat ji, těšit se z ní jako dítě, které dostane dárek. Ale spíše než se jí zmocnit, nechat si ji, považovat ji za svůj majetek, je třeba ji odevzdat, přijít před Dárce, vyjádřit mu za jeho štědrost radostnou vděčnost, přinést mu milost, kterou jsme přijali.
Nyní už lépe chápeme Františkovo naléhání: ať mu patří; ať je mu vzdávaná, ať přijímá, stejně jako tři páry příslušných výrazu. Pocta a čest, tedy úcta, adorující postoj toho, kdo nahlédl, kdo je Bůh; chvála a dobrořečení – zpěv úžasu a uznání za to, co je a co koná; díky a sláva – to, co Bůh zdarma dal, je mu odevzdáváno v díkůvzdání ke chvále jeho slávy.
„Proto naléhavě prosím v lásce, kterou je Bůh,
všechny své bratry,
aby se snažili být ve všem pokorní,
aby se nechlubili,
v duchu se neblažili,
vnitřně se nepyšnili dobrými slovy a skutky
a vůbec ničím, co Bůh dobrého tu a tam v nich a skrze ně udělá,
promluví nebo způsobí. ” (NReg 17,5-6)
Radostně a s chválou na rtech se odpoutat od všech dober, které jsme od Boha dostali, uznat, že nejsou z nás a že nám nepatří, taková je pravá chudoba. František zná lidské srdce – především to své – a tedy ví, že přestat vlastnit mu není vlastní. Jeho nabádání je toho svědectvím.
František nejprve konstatuje, že dobro se nachází v každém člověku. Na jiném místě slaví skvělost člověka, který je svým tělem i duší obrazem Božím a je učiněn pro šťastný život (Nap 5,1). Bůh mu ve své nezištné lásce dává celé jeho tělo, celý jeho život (NReg 23,8). Zde vidí, jak se ono fundamentální dobro, kterým je existence člověka, projevuje dobrými slovy a skutky. Lidská řeč a chování mohou být správné a dobré, ve shodě s pravdou evangelia. Ale toto hlubinné a pravé dobro, které v sobě člověk poznává, je dar a dílo Boží. To on dělá, říká a způsobuje vše dobré. František jemně rozlišuje dobro konané v nich a skrze ně. Když se člověka chopí evangelium, když se jeho srdce začne měnit a obracet se k Bohu a k bližnímu, když zemře svému vrozenému egoismu, svatá přímost a dobrota na něm začnou být viditelné. Zdá se, že je svatý, blízký Bohu, že se mu podobá. A dobrota nové bytosti vyzařuje kolem něho: dobrými slovy a dobrými skutky zasáhne, ovlivní a možná i promění ty, s nimiž se setkává. Spravedlivý, svatý člověk je jistým způsobem nakažlivý.
Ale ježto je člověk svobodný a má své vnitřní tužby, nese s sebou tento stav, podobný Adamovým v ráji, velké riziko. Jde o nejvyšší pokušení spravedlivého: člověk se může začít chlubit, v duchu se blažit, vnitřně se pyšnit dobrém, které v sobě nachází, jako kdyby byl jeho absolutním majitelem. Mechanismus tohoto pokušení František odhaluje v osmém napomenutí. Používá k tomu dva úryvky z Písma: Apoštol praví: „Nikdo nemůže říci: Ježíš je Pán, leč v Duchu Svatém.“ (1 Kor 12,3) A „nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo“ (Ž 14,3; Řím 3,12).
Jde o pokušení dvojího zapomnění. Zapomenutí na fakt, že vše je od Boha, z jeho Ducha, zvláště když se jde o samo jádro křesťanské víry: o vyznávání Kristova božství. A pak zapomenutí na to, že člověk ponechaný sám sobě je naprosto neschopen vykonat cokoliv dobrého.
Z těchto dvou citaci je dobře patrné, jak byl František ovlivněn Pavlovským pohledem na člověka. Spolu s apoštolem dobře pochopil, že jádrem radikální křesťanské chudoby je uznání, že člověk oddělený od Boha není schopen jediného dobra, ale zato je schopen každého zla. Pouze naprosté odevzdání se milosrdné lásce Boží otevírá cestu k nezasloužené spáse.
Těchto patnáct dní se svatým Františkem nemůžeme lépe uzavřít než jinou z jeho modliteb. Jde o závěr jednoho invitatoria, finální zvolání, totální vyjití ze sebe a čistou chválu:
„Všemohoucí, Nejsvětější, Nejvyšší a Svrchovaný Bože,
všechno dobro, svrchované dobro, úplné dobro,
který jediný jsi dobrý,
kéž bychom ti mohli vzdát všechnu chválu, všechnu slávu,
veškerý dík, všechnu čest,
veškeré dobrořečení a odevzdat vše dobré. Ano, ano! Amen.“ (Chbo)
V těchto řádcích je celý František, opravdu chudý, nikoli v první řadě vnější chudobou, ale nevlastnící už sebe samého, nic nepožadující, dokonce ani žádnou ctnost a jakoby jatý svatostí a dobrém, které se ho zmocnili. Jeho jedinou odpovědí je spontánní zpěv toho, který, protože už nemá nic svého, vlastní vše v Bohu, jenž, také chudý, se zcela vydává člověku.