„Milujme všichni
celým svým srdcem, celou svou duší,
celým svým duchem,
celou svou moci a celou svou silou,
celou svou chápavostí a vší sou energií,
vším svým úsilím a vší svou náklonností,
celým svým nitrem,
všemi svými touhami a celou svou vůli,
Pána a Boha, který nám všem dal a dává,
celé naše tělo, celou naši duši a celý náš život.
On nás stvořil a vykoupil
a jen On nás svým milosrdenstvím spasí;
On nám ubohým a bídným,
páchnoucím a plným hniloby, nevděčným a zlým
prokazoval a prokazuje samé dobro.“ (NReg 23,8)
V tomto finále Nepotvrzené řehole, určeném všem lidem všech dob, jsme všichni svolávání k milování Boha. Jde o to, abychom poznali jak a v čem si nás Bůh zamiloval. A pak mu můžeme projevit napřením všech mohutností, jež nás utvářejí, vděčnost, která je naším způsobem lásky. No, a v čem se láska Pána Boha k člověku projevuje? Dal a dává nám všem celé naše tělo, celou naši duši a celý náš život. František uznává, že prvním darem, základem všech ostatních, je dar existence, tedy těla, duše a života. Nelze ho podezřívat z dualismu nebo z pohrdání tělem, vždyť právě za tělo a duši děkuje. Jako jeho sestra Klára může zpívat: „Chvála ti, že jsi mě stvořil!“
Totéž vděčné konstatování se opakuje teologičtějším jazykem: Bůh nás stvořil, vykoupil, tedy opět se ujal svého díla zkaženého hříchem a vede ho k definitivnímu završení, ke spáse. František ví, že člověk není schopen svými silami ani skutky dospět k vlastní plnosti, proto dodává: Jen milosrdenství Boží nám zajišťuje spásu. Nicméně připomínka základních dobrodiní – daru existence, vykoupení, slíbené a garantované spásy – jakoby nestačila. František chce ukázat, že Boží láska k člověku je nepodmíněná.
Proto rozvine téma lidské ubohosti a nevděku. Bůh nám ubohým a bídným, páchnoucím a plným hniloby, nevděčným a zlým, prokazoval a prokazuje dobro. Tento důraz na lidskou zkaženost nás zaskakuje a nepříjemně se nás dotýká. Je pravda, že jde o stylisticky prostředek, který má kontrastem zdůraznit absolutnost lásky, která miluje co zdaleka není k pomilování, co je odpuzující. Přesto si všimněme, že z šesti použitých označení jsou čtyři biblické. Ubozí a bídní (Zjev 3,17), nevděční a zlí (Lk 6,35) skutečně zachycují lidský způsob bytí, jak ho vidí Bůh, i tak mu to nebrání, aby byl dobrý. Páchnoucí a plní hniloby jsou Františkovy výrazy, které můžeme najít i na jiných místech jeho spisů (Reg 22,6; 2LVer 46). Užívá je, aby vyjádřil zhnusení, které může v člověku vyvolat hluboké poznání vlastní zkaženosti.
Bůh není egoista uzavřen do své blaženosti. Dává a prokazuje dobro tomu, kdo si ho nejen nezaslouží, ale ho je vysloveně nehodný. Poznání této skutečnosti v lidském srdci stvořeném pro Boha a vykloněném k Bohu, jak říká svatý Augustin, probouzí vděčnost, a ta je předehrou a cestou lásky.
František pak opakuje přikázání lásky (Dt 6,5; Mk 2,30) a naléhá, aby tato láska byla tak silná, že celou lidskou bytost, všechny její mohutnosti ponese k tomuto tak dobrému Bohu. K šestým duchovním energiím, o kterých mluví Písmo – srdce, duše, duch (duchovní složky člověka), moc, síla, energie (dynamika, se kterou se mají rozvíjet) – přidává František šest z vlastních zdrojů: chápavost, úsilí vůle (v posledních dvou je kousek voluntarizmu), náklonnost, vnitřek, touha (tři výrazy afektivity)
František tedy člověka neznevažuje, jak by se mohlo zdát z jeho výroku o ubohém a bídném tvoru, ale uznává z jiného hlediska, mimořádné bohatství, které se v něm ukrývá a které může při hledání Boha použít. Tento chvalozpěv na nepodmíněnou Boží lásku tedy v konečném vyznění vypovídá i o velikosti a důstojnosti člověka, schopného se takové lásce otevřít a odevzdat.
„Nic jiného tedy nežádejme, nic jiného nechtějme, v ničem jiném nenacházejme radost a potěšení, než ve svém Stvořiteli a Vykupiteli a Spasiteli, jediném Pravém Bohu, který je plnost dobra, samo dobro, všechno dobro, pravé a nejvyšší dobro, který jediný je dobrý, milosrdný, přátelský přívětivý a milý, který jediný je svatý, spravedlivý, věrný a přímý, který jediný je dobrotivý, nevinný a čistý, od kterého, skrze něho a v něm je všechno odpuštění, veškerá milost, veškerá sláva pro všechny kající, všechny spravedlivé a všechny blažené; kteří se společně radují v nebi.“
František na nás naléhá, aby našim jediným přáním a jedinou touhou byl Bůh. Chtít, tužit znamená, abychom celou svou bytostí, s hlubinným elánem, který je v nás, vyrazili k Tomu, který je jediná radost, jediné potěšení, které dokonale naplňuje.
Čtyři slova: žádat, chtít, radovat se, těšit se, doprovázeno výrazem nic jiného naznačují, že v srdci člověka je zranění neukojené touhy. Svatý Jan z Kříže ho nazývá ” líbezná rána “. Jediná skutečnost, která může tuto ránu vyléčit, jediná pravá radost a věčná slast (potěšení) je Bůh sám.
Aby František vyjádřil, čím je Bůh pro člověka, používá, stejně jako ve chvále Božích (o kterých jsme rozjímali třináctý den), celou sérii adjektiv, z nichž každé naznačuje něco o jeho bytí. Nejprve poukazuje na Boží dobrotu: šest pojmenování, překrývajících se a rozdílných současně, ji sotva stačí vystihnout: Bůh je plnost dobra, tedy dobro, v němž nic nechybí; všechno dobro, mimo něj žádné dobro neexistuje; samy dobro, protože všechno v něm je dobro; pravé a nejvyšší dobro, které není ani iluzorní ani klamné a nad kterým již není myslitelné jiné; jediný je dobrý, protože je prototyp a zdroj každého dobra, které existuje jinde. Byl si František vědom všech těchto významů, nebo se spokojil s tím, že v jistém poetickém opojení jen kladl slova vedle sebe ?
Po tomto velmi obecním, téměř abstraktním atributu vztahuje na Boha čtyři další. Ty jsou již citovější zabarveny a vycházejí z lidských vztahů. Bůh je jako přítel nebo dokonce manžel: milosrdný, přátelský, přívětivý a milý. Od tohoto lidského přechází k vážnějšímu aspektu: Bůh jediný je svatý, odlišný a oddělený; spravedlivý, protože vidí, co jsou věci opravdu, a podle toho jejich váží; pravdivý, neboť v něm není zdání ani klam; pokud je pravdivý, je také přímý, přímočarý a čestný.
Obloukem se nyní opět dostáváme k Boží dobrotě (nebo laskavosti). Po ní přicházejí dva překvapující přívlastky: Bůh je pro Františka nevinný a čistý. Jde možná o narážku na věčné a hlubinné dětství Boha, který jako by se vždy právě zrodil..
Následující pasáž je silně teologizujúca. Zachycuje, co spojuje různé kategorie lidí, jestli ještě žijí tady mě zemi, nebo jsou již u Boha. Člověk je zde nazírání ve třech situacích: kajícník – ten, který se vydává cestou trvalého obrácení; spravedlivý – který je již proměněn a očištěný a pokračuje ve své cestě k Bohu; blažený v nebi již prožívá radost Společenství u Boha. Pro kajících je Bůh Odpuštění, pro spravedlivé milostivá Přízeň, pro blažených zářivá Sláva.
A tak je Bůh pro všechny nezměrný oceán, který se všeho zmocňuje, všechno noří do nesmírné radosti a věčného slavení. Nyní lépe chápeme, že po takovém poznání všechno ostatní ztrácí význam a nemůže být považováno za absolutní hodnotu, nanejvýš za pomůcku. Nic, které se zde tak často opakuje (jako nada u svatého Jana z Kříže), znamená, že realita pokud je oddělena od Boha, je prázdná a klamná, že se stává překážkou, zdí, zábranou.
Proto: ať nás nic nezastaví, ať nás nic neoddělí, ať se mezi nás a Pána nic nepostaví.
Často se trochu lehkovážně říká, že na rozdíl od svatého Jana z Kříže, který hlásá radikální odpoutanost od stvořených věcí, František ukazuje cestu k Bohu skrze stvoření. Protiklad obou přístupů je umělý; minimálně z předchozího textu je více než zřejmé, že i ve Františkových očích jistý egoistický, ne-li modloslužobný přístup ke stvořenému světu brání setkání s Bohem.
Všude, na každém místě,
v každou hodinu a v každém čase,
denně a ustavičně
věřme v něho všichni
pravdivě a pokorně uchovávejme ho v srdci,
milujme ho, ctíme ho, klaňme se mu,
služme mu, chvalme ho a Dobrořečme mu,
oslavujme ho a oslavujme ho nade vše,
velebme ho a děkujme mu,
nejvyššímu a svrchovanému věčnému Bohu,
Trojici a Jednotě, Otci, Synu a Duchu svatému.
Stvořiteli všeho a Spasiteli všech,
kteří v něho věří, doufají a milují toho,
který je bez počátku a bez konce,
neproměnný, neviditelný, nevypověditelný, nevyjádřitelnou,
nepochopitelný, nezměřitelný, požehnaný, chvályhodný,
slavný a nade vše vyvýšený
vznešený, veliký, milý, příjemný,
a celý nade vše žádoucí na věky věků. Amen.
Bůh je k člověku dobrý, zahrnuje ho svými dary. Avšak žádoucí a skvělý je sám o sobě, nezávisle na těchto darech. Přesto je a vždy bude nepochopitelný a žádný člověk není hoden dát mu jméno. Zbývá mu tedy jen chválit a oslavovat.
Třetí řada výzev nás zasahuje jako mocná vlna. Vědě nás do nejhlubších hlubin tajemství. Slova, se kterými jsme se již setkali jinde: nejvyšší a svrchovaný věčný Bůh, Trojice a Jednota, Otec, Syn, Duch, Stvořitel a Spasitel jsou označeními, které pro ně má křesťanská tradice. Ti, kteří se Bohu ve víře, naději a lásce dávají, současně vědí i nevědí, kdo je. František, který jinak Bohu dává hojnost jmen (v jeho spisech najdeme 86 Božích titulů !), Zde sahá po jazyce, jemuž teologové říkají apofatický nebo negativní. Bůh je neviditelný lidskému zraku, nepochopitelný a nezměřitelný jakýmkoli intelektuálním postupům, nevyslovitelný, nevyjádřitelnou sebe větším jazykovým úsilím. Ve srovnání s lidskou zkušeností trvání a času je bez počátku a konce, nepodléhá žádné změně, je neproměnný. Co tedy lze říci o tom, který je slavný a vyvýšený, vznešený, veliký ? Jedině to, že je požehnaný a chvályhodný.
Střetnutí s takovou hlubinou nejvíce odpovídá a samo přichází ohromené žasnutie a neustále proklamace Boží krásy. V jazyku Písma a liturgie se tomu říká adorace, velebení, chvála. I František vyzývá k doxologickému postoji, který je mu při oslavováni Boha vlastní: chvalme a Dobrořečme, oslavujme a oslavujme, velebme a děkujme. Chvála – zamilované mluvení o Bohu – sice u Františka převládá, avšak hovoří také o víře, tomto pokorném pamatování srdce – věřme v něho upřímně a pokorně, uchovávejme ho v srdci -, o lásce, o službě – poslušnosti slovu – ao hluboké úctě, která patří tajemství: ctím, klaňme se.
A i když se zdá, že František vzdálil Boha všemu stvořenému, přesto svůj zpěv uzavírá poukazem na nejvyšší blaženost, kterou člověku přináší zkušenost Boha, který je milý, příjemný a celý nadevše žádoucí, na věky věků. Amen.