Pan Ježíš řekl svým učedníkům:
„Já jsem cesta, pravda a život.
Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne.
Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce.
Již nyní jej znáte, neboť jste ho viděli.“
Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce a to nám postačí.“
Ježíš mu odpověděl: „Filip, tak dlouho jsem s vámi a neznáš mě?
Kdo vidí mne, vidí mého Otci.“ (Nap 1)
První Napomenutí je vlastně krátký traktát o poznání Boha a Ježíše v jeho pozemském bytí a ve svátosti Eucharistie. Tento teologicky hutný a výrazně janovský text odhaluje z čeho vyrůstá pravé poznání. Začíná pasáží z Janova evangelia (Jan 14,6-9), převzatou v plném znění. K tomu, abychom poznali, abychom viděli Otce, vede jen jediná cesta: Pán Ježíš: Cesta, Pravda, Život. Citované čtyři verše jsou zaměřeny jak na Otce, tak na Syna. Cestou jménem Syn se musíme vydat, jeho musíme znát a vidět. Nicméně Syn je Zjevením Otce. Jeho tvář je tvář Otce: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ Syn se nestaví na Otcovo místo, nenahrazuje ho. Tím, čím je, Otce zjevuje.
„Otec“ „..přebývá v nepřístupném světle..“, „Bůh je Duch..“ a „Boha nikdo nikdy neviděl…“ „Protože Bůh je Duch, je viditelný jen v Duchu“; „..co dává život je Duch, tělo samo nic neznamená…“ „Avšak ani Syn pokud je rovný Otci, není nikomu viditelný jinak než Otec, ani ne jinak než Duch Svatý.“ K Otci nelze dojít jinou cestou, než je Syn. Znát a vidět Syna, znamená vidět Otce. Mohlo by se zdát, že vidět a znát Syna je snadné a dostupné, ale není tomu tak. Ježíš vyčítá Filipovi a jeho společníkům: „..Filip, tak dlouho jsem s vámi a neznáš mě?“.. Zbytek Františkova textu se touto těžkostí zabývá. Zdaleka ji neřeší, avšak důkladně nás do ní přivádí. kombinací pavlovských (1 Tim 6,16) a janovských (Jan 4,24; 1,18) veršů vyjadřuje Otcovu nedostupnost. Otec přebývá v nepřístupném světle a nikdo ho nikdy neviděl, neboť je Nestvořený Duch unikající jakémukoliv smyslovému nebo rozumovému uchopení.
V předešlé části Františkova textu vévodili slova: Otec, znát, vidět. Zde je to slovo Duch. Bůh Otec, protože je Duch, nemůže být viděn jinak než v Duchu, jediném nositeli života, na rozdíl od těla (Jan 6,64). Jinými slovy, pokud se budeme k Otci přibližovat čistě lidským způsobem, prostřednictvím smyslů (tělo), k jeho tajemství se nedostaneme. Musí zasáhnout nedefinovatelný činitel: dech, vanutí, život. Tomuto činiteli říkáme Duch a ve finále Františkově věty je ztotožněn s Duchem Svatým osobně. A to tím spíše, že Syn, který Otce zjevuje a zprostředkovává jeho poznání, je stejně nedostupný jako Otec: Syn, pokud je rovný Otci (ve svém božském bytí), není nikomu viditelný jinak než Otec.
Ocitáme se tedy v jakési slepé uličce. Otec je neviditelný, zjevit ho může jedině Syn. Nicméně i Syn, o kterém se domníváme, že ho lidsky chápeme, našemu uchopení uniká stejně jako Otec. A Duch, který vidění umožňuje, je stejně neviditelný. Jak se dostat ven z tohoto dilematu, která jakoby vylučovala jakékoli pravé poznání tajemství, viděného zde v jeho Trojiční dimenzi? František neodpoví přímo, ale popíše cesty, po kterých se lze dostat k plnému zrání Pána Ježíše, ať už v jeho pozemské, nebo svátostné přítomnosti: „Proto jsou zavrženi všichni, kteří sice viděli Pána Ježíše v jeho lidství, avšak neviděli ho a neuvěřili v něho podle Ducha a Božství, že je pravý Syn Boží. Právě tak jsou zavrženi i všichni ti, kteří sice vidí svátost Kristova Těla, která je posvátně zpřítomnění v rukou kněze na oltáři skrze slova Pána pod způsobem chleba a vína, kteří však nevidí a nevěří podle Ducha a Božství, že je to skutečně nejsvětější Tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista, jak to dosvědčuje sám Nejvyšší, když říká:
„Toto je mé tělo, toto je má krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé“ a „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný“ … Proto jen ten, kdo má Ducha Páně, který přebývá v jeho věrných, přijímá nejsvětější Tělo a Krev Páně; všichni ostatní, kteří nemají z tohoto Ducha a odvažují se přijímat, „jedí a pijí si odsouzení…“ Když Ježíš přebýval na této zemi, jeho současníci mohli vidět jeho konkrétní lidství (tělo). Avšak ti, kteří se tím spokojili, kteří neviděli ve světle Ducha skryté hlubiny jeho Božství, ti kolem tajemství jeho Synovství prošly bez povšimnutí. Čistě historické poznání jim nepomohlo.
Dnes už sice nevidíme Ježíše podle těla (2 Kor 5,16), tedy v jeho pozemské přítomnosti, přesto existuje určitá obdoba: svátost Těla a Krve. Jako kdysi lidé mohli vidět Ježíšovo tělo, tak my vidíme také zcela obyčejnou empirickou realitu: chléb a víno, slova a rituální úkony kněze. Tehdejší svědci měli vidět a uvěřit (vidět a uvěřit znamená v janovském jazyce přijít k Ježíši, spojit se s ním vírou) podle Ducha a Božstva. Stejně i dnešní věřící musí zaměřit svůj zrak dál, za hmotné způsoby a rituál. Sám Nejvyšší svými slovy dosvědčuje, co je v Eucharistii. Je to Přítomnost: „Toto je mé tělo a krev“, která zpečeťuje smlouvu (Mk 14,22 a 24) a sjednocení: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný“ (Jan 6,54).
Nyní se dostáváme ke klíčové větě tohoto Napomenutí. Jistým způsobem odpovídá na všechny dosud položené otázky, vrhá na ně jasné světlo: „Proto jen ten, kdo má Ducha Páně, který přebývá v jeho věrných, přijímá nejsvětější Tělo a Krev Páně“… A ze slepé uličky jsme ven. Bůh samozřejmě dále přebývá v nepřístupném světle a žádný člověk ho nemůže vidět. I Syn, kteří jediný ho zjevuje, uniká poznání podle těla, ať už ve svém navždy završeném pozemském bytí, nebo ve své přítomnosti svátostné. Duch, který stejně není nikomu viditelný jinak než Otec a Syn, a stejně tak je mimo dosah jakéhokoli uchopení, přece přebývá ve svých věrných. Přesto, že je neviditelný a nedostupný, je to kupodivu On, kdo nám dává vidět a zakoušet podle Ducha a Božstva skrytou skutečnost Eucharistie: Ukřižovaného a Vzkříšeného Pána. Přebývá v nás, spočívá na nás jako na Mesiáši (Iz 11,2) a na Panně Marii (Lk 1,35) a skrze nás přijímá nejsvětější Tělo a Krev Páně. To znamená, že nám dává rozpoznat (1 Kor 11,29) a uznat ve způsobech a v úkonech živou přítomnost Ukřižovaného a Vzkříšeného.
František teď sestupuje z těchto výšin k napomenutí sice prostějšímu, avšak stále založenému na teologické vizi velké hloubky: „Nuže, lidé, jak dlouho chcete mít nechápavé srdce, proč nechcete znát pravdu a věřit v Syna Božího? Hle, denně se ponižuje; jako kdysi sestoupil „z královského trůnu“ do života Panny, denně k nám přichází v pokoře, denně sestupuje z Otcova lůna v rukou kněze na oltář.“ Boží Syn je s námi, i když už ne jako „za dnů svého těla“ (Žid 5,7). Pokud nemáme srdce čisté a lehké, ale obtěžkáno svými zaměstnáními a starostmi, hrozí nám, že přejdeme kolem pravdy bez povšimnutí, že nepoznáme Syna Božího. A to tím spíše, že tento slavný Syn, „který je v Otcově lůně“ (Jan 1,18) a sedí na „královském trůně“ (Mudr 18,15), k nám nepřichází v záři svého majestátu, ale v pokoře, jako úplně obyčejný každodenní pokrm. Snižuje se jako tehdy, „když přijal tělo z panny“, opustil Otcovo lůno a dal se uchopit rukama člověka.
František se dívá na Eucharistii jako na pokračování Kristovy kenózy. Smysly už nevidí dokonce ani lidské tělo, jakkoli pokorné a nenápadné, ale prostou, takřka bezvýznamnou věc. Taková sláva v takovém ponížení: „A jak se ukázal svatým apoštolům ve skutečném těle, tak se nám nyní ukazuje ve svatém chlebu, a jak oni, když se na něj dívali tělesným zrakem, viděli jen jeho tělo, ale věřili, že je Pán a Bůh, protože na něj hleděli duchovním zrakem, tak i my, když vidíme tělesným zrakem chléb a víno, hleďme a věřme, že je to jeho pravé a živé nejsvětější Tělo a Krev.“ Když jsme pochopili Františkovo duchovní směrování z první části textu, závěrečná řádky nám připadají průzračné. Jedinou větou shrnuje dvě podoby Kristovy přítomnosti: jeho pozemský život a jeho současnou svátostnou přítomnost: „A takovýmto způsobem je Pán neustále se svými věrnými, jak sám říká: „Hle, já jsem s vámi až do konce světa.“
Náš kruh se uzavírá. Cesta, Pravda a Život, ten, skrze něhož se přichází k Otci, je stále s námi. (Mt 28,20). K němu nás vede Duch, on nám odhaluje „hlubiny Boží“ (1 Kor 2,10)! I vydáme se touto cestou, se srdcem odlehčeným a otevřeným, z dálky budeme nahlížet na Synovu tvář, a tak známe tvář Otce: „Kdo vidí mne, vidí Otce“.