Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane,
Tobě buď chvála, sláva a čest a všechno dobrořečení.
Patří jen Tobě, Nejvyšší,
a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.
Buď pochválen, můj Pane, se vším co jsi stvořil,
zvláště pak panem bratrem Sluncem,
který je dnem a skrze něho nám dáváš světlo.
A on je krásný a září velkým jasem,
o Tobě Nejvyšší, je (nám) znamením.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru Lunu a hvězdy,
na nebi si jejich utvořil jasné, vzácné a krásné.
Buď pochválen, můj Pane, za bratra Vítr,
za vzduch i oblaka, za jasnou oblohu i každé počasí,
čímž dáváš svým tvorům obživu.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru Vodu,
která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá.
Buď pochválen, můj Pane, za bratra Oheň,
kterým osvětluješ noc.
I on je krásný, veselý i silný a mocný.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru naši, matku Zemi,
která nás živí a stará se o nás
A vydává rozličné plody s barevnými květy i trávu. (PiSlun)
Obvyklé představují Františka jako veselého, bezstarostného, potulného zpěváka, hudebníka a tanečníka. „Píseň bratra Slunce (Chvalozpěv stvoření)“ by pak byla výrazem této lehkosti bytí. Jenže nejstarší a nejspolehlivější svědectví o původu této básně kladou její zrod na konec cesty temnou nocí.
Nacházíme se v roce 1225, rok před Františkovou smrtí. Nemoc ho připoutala na lůžko, je téměř úplně slepý. V San Damiano, v zahradě kláštera, kam ho přijala a kde se o něj stará sestra Klára, se jedné bezesné noci dostal až na dno tělesného a duševního utrpení. Jakoby v agónii, hnaný soucitem k sobě samému, jak uvádí životopisec, se František v modlitbě obrací k Bohu a v rozletu naděje se otevírá jistotě života, který přichází a který ho čeká. Zpěv, který pak nadiktuje, je tedy písní o vítězství nad beznadějí, pohledem ještě zalitým slzami, ale už uklidněn, zahleděn na krásu a harmonii, které Bůh ve vesmíru tvoří. Název, který je písni někdy dáván, by nás mohl uvést v omyl, že se v ní chválí stvoření. Nicméně text je zcela obrácen k Bohu. S výjimkou závěrečného refrénu: „Chvalte mého Pána a dobrořečte mu“, je vždy oslovován Bůh, a nikoli stvoření.
„Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane“ je vzýván především ve své vyvýšenosti nade vším, ve své vzdálenosti: je Pán (tak je nazván desetkrát), jemu jedinému náleží chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení, jeho musí všechno stvořené chválit, jemu dobrořečit, jemu vzdávat díky a jemu sloužit s velkou pokorou. Opět atmosféra chvály, která je tak příznačná většině Františkových textů o Bohu.
Velikost Boha však nevylučuje blízkost a něhu, neboť je to dobrý Pán. František nejprve dává Bohu čtyři tituly, ale pak si uvědomí lidskou neschopnost uchopit nedostupného Boha nějakým jménem, proto končí tvrzením: „žádný člověk není hoden vyslovit (dát ti) Tvé Jméno“. Tak je vytyčena mez. Všechno ve stvoření, vše v člověku se vzpíná k Bohu, vše o něm říká, všechno ho odkrývá, ale nic ho nikdy nemůže uzavřít: ani do slova, ani do obrazu, ani do představy. Bůh je vždy nad, dále, jinde a jiný. Jedině jemu patří chvála, tedy odhalování Božích projevů ve světě spojené s úžasem a nadšenou vděčností. Vždyť ve všem stvořeném se zračí něco z jasu jeho slávy.
Potom František vyjmenovává šest základních prvků našeho důvěrně známého světa: den a noc, s jejich zdroji světla, denním – sluncem a nočními – měsícem a hvězdami, dále je to vzduch v různých stavech: viz mraky, klidné nebe, následuje voda, oheň a zem se svou vegetací trávou, květy a plody. Zajímavé, že nezmiňuje zvířata. Oslavována díla jsou uspořádány do tří dvojic, vždy s jedním mužským a jedním ženským členem.
Podle svého symbolického rodu jsou stvoření oslovována bratr, sestra a matka. Jaká geniální intuice umožnila Františkovi, aby jako první v dějinách zpozoroval v neživých bytích jakoby své pokrevní příbuzné? Označení bratr, sestra, matka totiž v sobě zahrnují kromě důvěrné blízkosti a jisté něhy, stejnou látku a stejný původ. Oslavované součásti přírody jsou utvořeny ze stejně tajemné látky jako my a vznikly v témže stvořitelském hnutí. Mezi nimi a námi není žádná radikální diskontinuita, ale svazky, na které je třeba poukazovat.
Tak je popsána krása a jas paprsků pana bratra Slunce a jeho zvláštní postavení je zdůrazněno slovem pán: vládce, pán. František v něm vidí jedinečný symbol Boží slávy. Vždyť nosí Boží znamení.
Luna a hvězdy, ženské postavy, „těšitelky v temnotě noci“ (sv. Augustin), jsou jasné, vzácné a krásné. Větru sice František nedává žádný přívlastek, zato podrobně popisuje nikdy neustávající pohyb v ovzduší: vzduch, mraky, klidné nebe. Voda je služka: velmi užitečná, pokorná, cenná a čistá. Krásný bratr oheň prozařuje noc radostí, která se šíří z jeho mohutného a silného srdce. Pokud je náš bratr slunce nazván pánem, naše sestra Země je matka, živitelka. Její plodnost; tráva, květiny, plody, nás udržuje naživu a uvádí nás do úžasu.
Buď pochválen můj Pane za ty,
co odpouštějí pro tvou lásku
a snášejí slabost a trápení.
Blahoslavení ti, co to pokojně snášejí,
neboť Ty, Nejvyšší, je budeš korunovat.
Buď pochválen můj Pane, za sestru tělesnou Smrt,
jejíž žádný živý člověk nemůže uniknout.
Běda těm, co umírají v smrtelných hříších.
Blažení ti, které najde v tvé svaté vůli,
neboť druhá smrt jim neublíží.
Jak tyto dvě sloky kontrastují s předchozími verši plnými úžasu nad krásou stvoření! Ze světa přírody se přechází k člověku. Ale ne k člověku krásnému a silnému, ale k člověku zraněnému, zasaženému chorobou a úzkostí, vydanému smrti, před kterou žádný živý člověk nemůže uniknout. Jako protiklad zářivé harmonie věcí se zde vynořuje říše negativity: lidské utrpení a jeho zákonité vyústění – smrt. Tyto verše jsou výmluvným svědectvím o tom, že František procházel nocí. Chvalozpěv tryská ze srdce zraněného člověka. Jedině zjevení lásky umožňuje „odpouštět z lásky k tobě“, zapomenout na ublížení, a v klidu snést nemoc a útrapy. Na konci bolestné cesty se rýsuje koruna, vítězná trofej. Sama smrt, něžně nazvaná „sestra tělesná smrt“, jako by zde byla ochočená.
Protože se jí nedá uniknout, o to spíše je třeba vstoupit do jejího temného tajemství, odevzdat se do Boží vůle, s jistotou, že když jednou překročíme její práh, vejdeme do místa, kde už smrt není; druhá smrt jim neublíží. František tedy může dále, jedním dechem s tím, co vyzpíval předtím, chválit Boha. Jeho chvála nyní jen vychází z přijetí lidské trpnosti, která ústí do naděje.
Jas a sláva oslovení prvních šest veršů potemní. Objevuje se tragický rozměr světa lidí: vztahové zranění, které je třeba odpustit, nemoci, úzkost, smrt. Ale nad tímto bojovým polem zní uklidňující melodie. Zpívá o lásce, odpuštění, pokoji, koruně slávy, přesvaté Boží vůli. Dvakrát se zde, jakoby ozvěna blahoslavenství plačících a pronásledovaných, vracejí slova „blažení jsou“.
Jednota tohoto zpěvu pochází ve své kontrastní harmonii z toho, že obě tváře reality jsou zde spojeny a smířeny. Bůh se projevuje v nádheře stvoření, stejně jako uprostřed lidské noci, pokud je přijata. Nelze odhodit ani jedno ani druhé. Chvála Boha může vytrysknout rovněž tak z pohledu na obdivuhodný řád stvoření, jak z hlubin lidského utrpení, když člověk zná a přijme jeho skrytý smysl.
Ve všech situacích platí výzva posledního verše:
„Chvalte mého Pána, dobrořečte a děkujte mu
a služte mu s velikou pokorou.“