Tak důstojný a svatý
Chléb náš vezdejší,
totiž svého milovaného Syna,
našeho Pána Ježíše Krista,
dej nám dnes,
abychom si připomínali,
chápali a uctívali lásku,
kterou k nám měl,
a to, co pro nás řekl, udělal a vytrpěl (VykOt)
Ve svém výkladu modlitby Páně, Otčenáše, dává František prosbě o každodenní chléb význam bezprostředně kristologický. Každodenním chlebem, bez kterého člověk nemůže žít, je milovaný Syn, náš Pán, Ježíš Kristus. S nim se musí věřící scházet, aby měl jeho život smysl, aby se rozvíjel a trval. V tajemství Krista vidí František na prvním místě lásku, kterou k nám choval. Jíst chléb, kterým je Ježíš, znamená celým srdcem přijmout zvratové zjevení jeho lásky do krajnosti ke každému člověku.
Výraz „pro nás“, který nacházíme ve velkých článcích Kréda („on pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebes.. ; za nás byl ukřižován za dnů Pontia Piláta..) se ve Františkově kratičkém textu objevuje hned dvakrát. Vyjadřuje jistotu a hluboké pohnutí, které člověk pociťuje při setkání s tak nepochopitelnou láskou. Ježíšova láska se projevila v jeho slovech, činech a utrpení, které snášel: co pro nás mluvil, vykonal a vytrpěl. Planoucím středem tajemství Ježíše Krista je láska, kterou dosvědčil svým učením, dílem a utrpením.
Jíst tento chléb znamená připomínat si Ježíše, mít ho stále na mysli, snažit se rozumem pronikat do jeho nezměrného bohatství, a to v adoraci plné úcty. František zde znovu do jediné prosté větičky zhušťuje celou metodu kontemplativního blížení se k Ježíši; máme si připomínat, chápat a adorovat nikoli vnější aspekty, ale jádro všeho; lásku, kterou k nám choval.
Na jiném místě, v Aklamaci k výkladu o křesťanském životě ve světě, předkládá František svůj pohled na tajemství vtěleného Slova šířeji: „Slovo Otce, tak důstojné, tak svaté a slavné, seslal nejvyšší Otec skrze svého svatého anděla, Gabriela, do klína svaté a slavné Panny Marie. Z jejího života přijalo Slovo skutečné tělo našeho lidství a naší křehkosti. Ten, který byl nade vše bohatý, si spolu se svou Matkou, nejblaženější Pannou, ve světě vyvolil chudobu. Před svým umučením slavil se svými učedníky velikonoční večeři, vzal chléb, vzdal díky, požehnal, lámal a řekl: „Vezměte a jezte, toto je mé tělo“. Potom vzal kalich a řekl: „Toto je moje krev nové smlouvy, která se prolévá za vás a za mnohé na odpuštění hříchů.“
Potom prosil Otce: „Otče, pokud je to možné, ať mne mine tento kalich.“ A jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve. Přesto podřídil svou vůli vůlí Otce, když řekl: „Otče, ať se stane tvá vůle; ne jak já chci, ale jak ty.“ A Otcovou vůlí bylo, aby jeho požehnaný a slavný Syn, kterého nám dal a který se pro nás narodil, přinesl sám sobě svou vlastní krví jako oběť a dar na oltáři kříže, ne za sebe, skrze něhož bylo všechno stvořeno, ale za naše hříchy, a zanechal nám tak příklad, abychom šli v jeho šlépějích.“ (2LVer 4-13)
Na této fresce můžeme obdivovat její teologickou vyváženost a přesnost i její proklamativní lyrický styl. Všechno nám tu mluví o Synu, ale i zde je Syn neoddělitelný od Otce. Je stále v jeho přítomnosti, stále s ním pokračuje v důvěrném a bolestném dialogu. Je Slovo tohoto Otce, důstojné, svaté a slavné a v člověku probouzí obdiv a úctu. Je nadevše bohatý (viz 2 Kor 8,9), pro plnost božského bytí, kterou s Otcem a Duchem svatým má, skrze něho všechno je stvořeno.
František v souladu s vírou církve, jak je vyznávaná v Krédu, nahlíží na tajemství odshora, sestupně. Nejvyšší Otec z nebes totiž sesílá své znějící Slovo, aby potichu přijalo skutečné tělo našeho lidství a naši křehkost. Lidské tělo se zde nepřipomíná ve své hodnotě a důstojnosti, ale ve své omezenosti a křehkosti (utrpení, smrt). Sestup z výšin slávy do křehkosti těla, ohlášený poslem, andělem Gabrielem, se uskutečňuje v lůně svaté a slavné Panny Marie. Je svatá a slavná, a přesto dá Otcovu tak důstojnému Slovu tělo s příchutí utrpení a smrti. A k tomu ještě bude svému Synu spoluvlastničkou, společnicí ve volbě chudoby.
Pod chudobou se zde míní chudoba hmotná, ale především pokora a skrytost toho, „který sám sobě zmařil, vzal na sebe podobu služebníka“ (Flp 2,7).
Výpověď Kréda: „Sestoupil z nebes…, přijal tělo z Marie Panny…“, František dramatizuje. Zdůrazňuje kontrast mezi velikostí, slávou a tělesnou křehkostí. Pak obchází Ježíšův pozemský život a přechází přímo ne k vlastnímu utrpení, ale k velikonoční večeři, kterou Ježíš slavil se svými učedníky. Na způsob liturgie slavnostně opakuje zprávu o ustanovení eucharistie.
Eucharistie, živá památka smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, který více neumírá, „ale je navěky vítězem a oslaveným“ (LŘad 22), má ve Františkově duchovním vidění důležité místo. Skrze tuto svátost a obřad je totiž Pán neustále se svými věrnými, jak sám říká: Hle já jsem s vámi až do skonání tohoto věku (Nap 1,22). To, co pro nás mluvil, vykonal a vytrpěl, je zpřítomňováno v paschální události Ukřižovaného a Vzkříšeného. Vnitřkem eucharistie, tím, co prosvítá za přítomností Těla a Krve, je podle Františka Synova důvěryplná odevzdanost do Otcových nešetřících rukou. Syn, až k pocení krve rozbolestněný utrpením a smrtí, které ho čekají, si je přeje být zbaven, avšak zcela se odevzdává do Otcovy vůle.
Když František mluví o Kristově odevzdanosti, něžné ho nazývá požehnaný a slavný. Syn byl dán nám, narodil se pro nás – zde František naráží na Izaiášův text slavnostně předčítán na Vánoce (Iz 9,5: „Neboť chlapeček se nám narodil, syn je nám dán, na jeho rameni bude knížectví a bude nazvan: zázračný Rádce, mocný Bůh, věčný Otec, Kníže pokoje.), který i převzal do svého Žalmu k tomuto svátku (OfUt 15,7). Požehnaný Syn, dítě, které jsme obdrželi a přijali, bude stejně jako Izák, ba ještě víc než on, předložený v oběť. Jinak než Izák (Gen 22,16), protože se od něj požaduje, aby se předložil dobrovolně, svou vlastní krví, v liturgickou oběť na oltáři kříže. Neobětuje ho ruka Otce; on sám je kněz i oběť.
Proč tento obětnický jazyk: dát se, krev, oběť, oltář? Tyto obrazy převzaté ze Starého i z Nového zákona chtějí evokovat zcela sebedarování, oběť z lásky k lidem, a to jednak z lásky Boha Otce, který neušetřil ani vlastního Syna, ale vydal ho za nás (Řím 8,32), jednak z lásky Syna, který se obětuje ne za sebe, ale za naše hříchy, nebo spíše kvůli našim hříchům.
Je zvláštní, že v tomto rozboru Kristova velikonočního činu není zmínka o Vzkříšení. To však neznamená, že ho František ignoruje nebo prochází mlčením. V žalmu, který složil pro nonu Velkého pátku (hodina Ježíšovy smrti), podrobně vykresluje utrpení a klesání do prachu smrti a pak vkládá Ukřižovanému do úst tuto vítěznou píseň:
„Spal jsem a vstal
můj svatý Otec mě slavné přijal
Otče svatý, tys mě vzal za pravici
ve své vůli si mě vedl
a do slávy si mě vynesl,
–
Hleďte, hleďte protože já jsem Bůh, praví Panovník.
Budu vyvýšen mezi národy,
budu vyvýšen na zemi,,
A my víme, že přichází,
že přichází soudit zem.“ (OfUt 6)
Pro Františka, inspirovaného Janovým evangeliem (Jan 8,28; 12,32), je tedy vyzvednutí Ježíše na kříž současně výstupem do slávy, výrazem jeho panování nad vším, oznámením jeho návratu. Františkova vize Ježíše Krista neobchází žádnou důležitou složku tajemství.
Poslední věta úryvku mluví o příkladu, který nám Ježíš „zanechal, abychom šli v jeho šlépějích“. Tato pasáž z prvního listu svatého Petra (2,21) zajímá ve Františkově spiritualitě významné místo: ve svých spisech ji cituje pětkrát. Jako kontext napovídá, nejedná se o kopírování činů a chování dějinného Ježíše, ale o to, abychom přijali za svou a prošly cestou Ježíšovu pouť: od Otcova klína až k návratu ve slávě. Jít v Kristových šlépějích znamená vstoupit do tajemství ponížení a chudoby Slova, které sestoupilo z královského trůnu do klína Panny (Nap 1,16), pít z eucharistického kalicha, ve kterém jiskří krev nezničitelné lásky (Ignác z Antiochie), ve všech událostech a situacích předávat svou vůli do vůle Otce, až po smrt, pokud je to nutné, a po velikonočním utrpení vejít do slávy, kam Otec vzal svého Syna, abychom byli tam, kde je On, a viděli jeho slávu, (Jan 17,24 ; NReg 22,55). A k takové kontemplaci dospějeme, když si budeme připomínat, chápat a uctívat lásku, kterou k nám On měl, a to, co pro nás řekl, udělal a vytrpěl.